Jak se zdá, stále se mi nějak nechce do slibovaných příhod stavebních a likvidačních čet 🙁 Místo toho nabízím pár vzpomínek na výrazné osobnosti. Do určité míry jsem si dovolil využít připomínek Lumíra a Vaška, abych věci, jež mé paměti vyklouzly, trochu doplnil.
První, kdo mě logicky musí napadnout, je osobnost největší nejen fyzickou velikostí: (dnes již pan) Pepa Luft. Asi bych na tomto místě měl prohlásit, že jméno bylo změněno a takové ty řeči o ochraně osobnosti… no, nechám to na vás, buď věřte 
tomu, že jméno je skutečné, nebo věřte tomu, že bylo pozměněno. Ať tak či onak, ať už jsem jméno změnil nebo ne, vždy je tu nebezpečí, že se někdo v popisovaném pozná a nebude se mu to líbit, takže k čemu změny? Kromě toho, některá jména jsou tak dokonalá, tak dokonale sedí ke svému nositeli, že by bylo škoda je nahradit nějakým nic neříkajícím adekvátem.
Zřejmě každá expediční generace má svého Pepu Lufta, jak mi asi dáte později zapravdu. Já vám ale dnes budu vyprávět o tom jedinečném originálu, který dal základ a měřítko všem ostatním svým následovníkům. Dokonce i BBC nám ho závidí, a aby to nějak kompenzovali, vytvořili fyzicky odlišnou (ale nás nezmátnou), leč jinak skoro věrnou kopii v postavě Arnolda Rimmera. Na rozdíl od Rimmera měl ovšem Pepa kromě odpůrců i několik z nás, kdo jsme mu byli vždy (tak dobře: SKORO vždy) příznivě nakloněni. Typickým zástupcem „příznivců“ byla třeba paní Široká. Tedy ona ve skutečnosti byla příznivcem v podstatě každého, ale v tomto případě to byla fakticky příčina ke kandidatuře na medaili.
Pepův původ zůstal mi až do dnešních dní utajen. Tedy samozřejmě, že jsem měl příležitost setkat se s jeho rodiči (a to i po mnoha letech po ukončení jinak slibné Pepovy kariéry mladého astronoma), poznat je, abych tak řekl na jejich „domácí“ půdě v prodejničce náboženských potřeb, a musím odpovědně říci, že oba pro mne zůstali ještě větší záhadou než Pepa sám. Já jsem ale v otázce původu teď nemyslel jeho zrození (což je jistě vzrušující představa, co říkáte?), ale jeho astronomický původ. Tady bych chtěl poprosit každého, kdo k tomu má co dodat, aby neváhal a napsal mi cokoli by mi mohlo (a zprostředkovaně i pak dalším z Vás čtenářů) pomoci poodhalit roušku tohoto tajemství. Vždyť přece někdo s ním musel chodit do kroužku, někdo s ním musel chodit do školy, prostě, někdo ho musel znát mnohem blíže než já…(pište sem, prosím).
Vzhledem ke svému věku, mohu se snadno odvolávat na fyziologicky ospravedlněné opotřebení paměťových buněk, což pro vás v konečném důsledku znamená, že nemám nejmenší tušení, kdy se Pepa objevil na první Expedici. Pokud to někdo ví, určitě bych se to rád dozvěděl. Já tedy samozřejmě mám nějaké představy, jak se to asi odehrálo, ale protože si tím nejsem ani trochu jistý, nechtěl bych vám je vnucovat. Snad jen pro zamyšlení: není možné, že Pepa dorazil jednoho krásného dne s hlavní skupinou pěšky z vlakového nádraží ve Šťáhlavech přes zámek Kozel? Takovou tou alejí podél kolejiště…? Nevím, fakt ne.
Příhoda 1, jak Pepa v noci musel…
Zkuste si představit pro začátek poklidnou expediční noc. Většina osazenstva se již vydala do svých brlohů ke spánku, u ohně zůstala jen hrstka vytrvalců. Obloha je zjevně beznadějně zatažená a tak kromě skomírajícího plamene je přilehlý les osvětlen opravdu jen představami těch, kdo by se tam rozhodně nechtěli v tuto chvíli vydat. Takových cestovatelů koneckonců není určitě moc. Pomineme-li somnambulismus, případně potřebu číhat celou noc za stromem na náhodně procházející osamělé dívky (nesmějte se, i takoví mezi námi jsou-alespoň moje žena to říká), zbude jen jeden důvod, proč se do temných hvozdů v 
takovou dobu vydat. Přísná expediční pravidla (naštěstí) definovala v té době, že pro vykonání malé potřeby je třeba vydat se do lesa zrychlenou chůzí nebo, pokud to stav dovolí, raději poklusem za stálého počítání alespoň do padesáti. Přitom bylo samozřejmě třeba se od tábora neustále vzdalovat, což byla geniální podmínka, protože jinak by jistě někteří neváhali odklusat si prvních čtyřicet devět na místě v hangáru (1). Zvlášť za deště či jiné nepohody.
Tak tam tak sedíme, když v tom se ze stanu hned vedle ohniště začne ozývat všelijaké mumlání a zvuky rozepínaného spacáku a další drobný hlomoz. Všichni jsme hned věděli, čí je to stan. A stačil jen jediný pohled, který jsme si za sporého osvětlení vyměnili, a už jsme se hnali těch několik kroků, jež nás dělily od nejbližších stromů. Byli jsme asi tři, nanejvýše čtyři. Každý jsme zaujal pozorovací polohu za jedním ze silnějších kmenů. Chvíle ticha z naší strany, zvyšující se šramot a lomoz ze strany osádky stanu a už se ozval zvuk rozepínaného stanového zipu. Pak následuje ten známý okamžik tápání a balancování na hranici vnitřku a venku, nazouvání nezbytné obuvi. Pepa miloval gumovky. Jednak se snadno obouvaly, ale hlavně se ještě snadněji zouvaly. Takže teď tu byl v celé své velikosti, ve všech svých vrstvách teplákových souprav (nepřehlédli jste se, opravdu jsem použil množné číslo). Ospale a trochu nepřítomně vykukoval zpoza svých tlustých brýlí (2) a opatrně učinil první krok. Okamžik zaváhal, pak se rozkolíbal do své typicky kachní chůze a už se hrnul k nejbližšímu vstupu do lesa, každý krok jasně signalizován charakteristickým čvachtáním nohy v o několik čísel větší holince. Zpozorněli jsme. Úplně jste mohli vnímat to napětí, které narůstalo při představě, že za malý okamžik propluje kolem toho z nás, kdo se skrýval v jeho směru. Myslím, že jsme nikdo neměli žádný konkrétní plán, co uděláme. Nic takového, jako že na něho bafneme ze zadu, až se po…, což by se mu zcela jistě stalo. Ono by se to pravděpodobně stalo polovině tábora ve stejné situaci, ale v tomto případě by pak péče o jeho znovuočištění stejně připadla na nás. Takže bylo předem vyloučeno jakékoli strašení.
Tady jen krátce odbočím: Jednou jsme opravdu na expedici dělali noční hru. Tedy Lumír tvrdí, že to bylo víckrát. (3) Výsledky téhle ale byly tristní, a opravdu došlo na odstraňování potravinových exkrementů ze spodního prádla a tepláků jednoho či dvou postižených. Když k tomu přidám několikahodinové hledání dalších zbloudilců ve ztemnělém lese, došlo nám tehdy, že ne každý mladý vědec je zároveň dobrodruh, a museli jsme to pojetí pro příště trochu upravit. Památnou větou, kterou jeden z postižených tenkrát řekl panu Rothovi, bylo: „Já jsem upadl a musel jsem se vrátit…“ To bylo trochu překvapení pro lidi na startu a tak se ho snažili dostat zase zpátky na trasu. On se ale vehementně bránil, že má mokré oblečení. Pan Roth to už nevydržel a podrobil jeho tepláky kontrole, ale neshledal na nich nic divného. „Vždyť jsi suchej,“ povídá mu. A ten zoufalec už to nevydržel: „No, já jsem mokrej tak nějak zevnitř…!“ (*)
Ale zpět k naší příhodě… K proplutí už bohužel nedošlo. Pepa se dokolébal k prvnímu stromu, který se mu na jeho cestě postavil do cesty. Přesněji zastavil se vedle stromu. Těsně vedle stromu. Opravdu hodně těsně. Ten strom byl čtyři metry od ohniště. Tři metry od velkého stanu s kuchyní. Čtyři metry PŘED prostorem určeným k umývání. Deset centimetrů od toho, kdo se za ním skrýval. Pak už bylo vše dílem okamžiku. Naprosto bleskově, na způsob svého obvyklého pohybu, Pepa stáhnul jednu vrstvu tepláků ke kotníkům, druhou ke kolenům a současně se stahováním trenýrek ozval se nezaměnitelný zvuk proudící tekutiny. Tenhle zvuk byl nerušen jen do té chvíle, kdy čelo proudu dorazilo k nohám toho zoufalce, který se skrýval za stromem. Pak se ozvala salva nadávek, probarvená zoufalstvím a marnou snahou uvěřit, že se něco takového děje.
Pepa se nedal zaskočit. Tedy Pepa ano, ale jeho schopnost zastavit ten proud byla značně omezena úlekem. Navíc udělal to, co bylo v tu chvíli přirozeným pohybem, totiž otočil se čelem ve směru, odkud mu bylo spíláno… No asi vás nebudu trápit podrobnostmi. Jen si to tak zkuste ještě jednou představit: Pepa uprostřed noci, v podstatě uprostřed tábora, konající svoji noční potřebu na nohy zoufalce, který chtěl zůstat nepoznán…
Příhoda 2, jak Pepa nedoběhl…
Na expedici bylo ještě jedno pravidlo o konání, tentokrát velké potřeby. Pro tento účel byl určen jakýkoliv les na opačné straně louky, než stál tábor. I zde platila ona počítací podmínka, jen se s počítáním začínalo opravdu až za loukou. Pravdou je, že vzhledem k určité míře nepohodlí a značnému množství agresivního bodavého hmyzu, většina z nás dávala přednost relativnímu pohodlí toalety v hostinci ve Šťáhlavech, pokud to bylo jen trochu možné. Ovšem byly i chvíle, kdy to možné nebylo. Jako to prosluněné dopoledne.
Pepa se vybatolil se svojí ruličkou papíru v jedné ruce, obou teplákových soupravách na sobě a odhodlaným výrazem v očích ukrytých za ochrannou vrstvou skel brýlí. Jeho první cesta vedla k první hradbě stromů jen pár metrů od nás. Když už bylo 
zjevné, že je s volbou místa spokojen, překonali jsme ostych a hlasitě ho vykázali opačným směrem poukazujíce na pravidlo o překonání louky. Pepa velmi neochotně tedy zase navlékl oboje tepláky a za stálého mumlání se rozkolébal k nejbližšímu z protějších rohů louky. Když byl zhruba v polovině cesty, zastavil se, ohlédl, zamával svojí roličkou a tázavě zakřičel: „Užžžž?“. Paní Široká nás přeběhla se zápornou odpovědí a my všichni mu fandili na jeho další cestě. Po překonání dalších dvaceti metrů se otázka zopakovala, odpověď byla stále stejná. Přesun ke kýženému místu úlevy se stále zrychloval, pokud to bylo vůbec možné, až na samém okraji lesa se Pepa zastavil, zvolna, zamyšleně se otočil a ve chvíli, kdy jsme se všichni sborem chystali negativně odpovědět na předpokládanou otázku o správné vzdálenosti, překvapil nás svým optimistickým zamáváním a skoro veselým výkřikem „Nedoběh sem…“. Ředitel pan Roth, který byl zároveň i neformálním vedoucím neexistujícího antifan klubu Pepy Lufta, byl naprosto uchvácen. Jeho radost a veselí byly dokonale spontánní a zcela upřímné. Zatímco nám ostatním to docházelo jen zvolna, on jako by na takový okamžik čekal, jako by se mu konečně splnil jeden z mnoha snů, válel se jak šílenec v záchvatech smíchu, kterým postupně nakazil i všechny přítomné.
Rád bych na tomto místě prohlásil, že většina z nás nebyla taková, že bychom komukoliv přáli cíleně nepříjemnosti. Měli jsme Pepu určitě svým způsobem rádi. Nikdy jsme mu nepřáli nic zlého, ale na druhou stranu, těžko jsme odolávali častým komicky působícím důsledkům mnoha Pepových příhod. Považujte tedy, prosím, naše pobavení za reakci na danou situaci, nikoliv za škodolibost. Pepa měl dar strhávat na sebe katastrofy a ten smích, který tím vzbuzoval, byl obvykle jen prostým důsledkem uvolnění, když je přežil on i ti, kdo mu v tu chvíli byli na blízku. Ten smích byl daň za riziko.
Příhoda 3, jak Pepa plaval…
Pepa nosil dvoje tepláky i v těch nejkrutějších vedrech. Pepa hrozně rád plaval. Tedy on plavat neuměl, ale hrozně toužil se to naučit. Pepa s námi tedy chodil na řeku. Koupání se každou expedici řešilo trochu jiným způsobem. Ten rok, o kterém je ale řeč, jsme chodili na řeku, zhruba do poloviny mezi most a zámek Kozel. To znamenalo dojít z tábora na silnici k zámku a ve správném místě se zanořit opět do lesa a slézt poměrně strmou stráň mezi stromy. Koupali jsme se na místě, kde bylo jakési betonové molo, oblíbené místo pro slunění místních krasavic a Ovce Veselého. Právě při jedné z takových cest jsme s Lumírem zjistili, že Pepa stále nosí dvoje tepláky. Bylo hodně nad třicet stupňů. Získali jsme dojem, že to není úplně šťastný nápad a donutili jsme ho sundat jednu vrstvu. Pak jsme se pokoušeli přesvědčit ho, že i jenom v trenýrkách mu bude docela horko, takže by snad mohl sundat i ty druhé tepláky. To byl krutý boj, plný nepříjemného skučení a odporu. Až pohrůžka, že se tedy nebude moci koupat, protože takhle ho s sebou nevezmeme, zabrala a Pepa odložil i druhou ochrannou vrstvu.
Cestovali jsme dále, ale Pepa se stále opožďoval. Přikládali jsme to jeho vzdoru, ale ukázalo se, že to nebyl msta. Díky svým tělesným dispozicím, díky poměrně přehnanému oblékání, měl Pepa na vnitřních stranách stehen rozedřenou kůži. Byl to uzavřený kruh: díky tomu, jak byl stále navlečený, kůže se mu zapařovala. Jak se mu v těch výjimečných případech, kdy nebyl navlečený, pak třela stehna o sebe, rozedřela se mu kůže do krve. Aby tedy mohl chodit, bral si jedny tepláky jako izolaci mezi bolavá místa, druhé pak jako normální vnější vrstvu. Tím se mu nohy zase zapařily… a tak pořád dokola. Muselo to být strašně bolestivé. Trvalo to mnoho dní, než jsme Pepu přesvědčili, že jeho způsob léčby není ten správný a nestačila ani celá expedice na to, abychom ho vyléčili…Pak jsme ho museli vrátit rodičům a příští rok bylo všechno zase stejné…
Ale to jsem odbočil. Chtěl jsem vám ukázat, že člověk je do značné míry obětí okolností a je dost na něm, jestli si to uvědomí 
nebo jestli rezignuje. Po poměrně dramatickém výstupu s tepláky, přišel okamžik, kdy bylo třeba sestoupit ze svahu. To byl občas i pro trénované nás problém. Teď jsme měli dostat dolů ještě i Pepu. Bylo to tak, že některé úseky jsem ho já přidržoval ze zadu a Lumír ho chytal dole. Moje přidržování bylo spíš symbolické, bylo totiž jasné, že vzhledem k našim vzájemným hmotnostem bych neměl nejmenší šanci ho udržet. Ale nějak jsme to zvládli a stálo to za to. Pepova radost nad vodou neznala mezí. Tedy chvíli trvalo, přesvědčit ho, že když se chce učit plavat, bude muset do té vody vlézt, ale když tuhle fázi překonal, nic nám už nestálo v cestě. Pepa se osmělil za hlasitého výskotu na sebe nacákal pár kapek stoje po kolena ve vodě. Pak jsme se pustili s Lumírem do výuky. Lumír dělal držák, to znamená, že podpíral vší silou Pepu zespoda pod břichem, já se mu snažil vysvětlit pohyby rukou a nohou. Dýchání a koordinaci jsme vzdali. Pepa zářil. Všechna příkoří, jež se mu z naší strany přihodila, byla pro tuto chvíli zapomenuta. Máchal rukama, kopal nohama a výskal. „Já plavu, já plavu…,“ vykřikoval, zatímco ho Lumír podpíral pod břichem.
Pepa nemohl utonout. Díky své konstituci a fyzikálním zákonům. Byl obalen takovou vrstvou sádla, že by to stálo pořádné úsilí dostat ho pod hladinu. Všichni ale určitě znáte ten zvláštní efekt, že než se vám podaří překonat pudový strach, spousta věcí se vám zdá nepřekonatelná, přestože rozum vám říká, že jsou snadné a jasné. Pepu celý život doma učili, že svět je tu proto, aby mu ubližoval. Do vody se nesmí, aby se člověk neutopil. Zvlášť někdo tak slabý a nemocný… Jenže Pepa byl velký a měl také slušnou sílu. Musel mít sílu, aby se unesl. Jenže to byla síla fyzická. Výchova mu ale přikazovala být slabý a neohrabaný. Fakt neštěstí.
Pepa byl na řece populární. Jeho upřímná radost z každého i jen hypotetického pokroku nakazila všechny přítomné. A tak, přestože naše vztahy s ŠB (4) nebyly nikdy příliš dobré, pro tentokrát bylo vše zapomenuto. Pozornost nepoutal jenom svým neopakovatelným chováním. Už na první pohled byl nepřehlédnutelný, zvláště u řeky, kde se pohyboval oděn nezvykle spoře, a totiž pouze ve svých brčálově zelených trenýrkách, jež naprosto dokonale kontrastovaly s jeho až mrtvolně bledou barvou kůže, natažené na těle tvaru čočky střední mohutnosti (**), s ňadry, jež mu nejedna žena mohla závidět (samozřejmě není řeč o tvaru). Holky Pepu milovaly. Tento objev způsobil mimo jiné to, že jsme měli s Lumírem spoustu pomocníků. Třeba Honza „Ovce“ Veselý. Jak se ukázalo, že holky, které se chodí slunit na molo, mohou oči nechat na procesu Pepovy výuky plavání, hned byl s námi ve vodě a pomáhal seč mu síly stačily. Ostatně o Honzových námluvách by jistě také mohl být (možná ne) jeden díl mého vyprávění :-). Třeba o vyražených okenních rámech na zámku a tak… :-).
Každý, kdo se někdy učil plavat s instruktorem, určitě prošel i fází splývání. I my jsme tento bod zařadili do programu Pepova vzdělání. Pepu to chytlo a trávil svědomitě nácvikem dlouhé minuty. Nezřídka to už skoro vypadalo, že nám utonul. Ve chvíli, kdy jsme se vrhali do jeho blízkosti, abychom mu poskytli nějakou formu záchrany, naprosto nečekaně se vynořoval a radostně na nás cenil svůj těžko dokonalý chrup, držený po hromadě mohutnými rovnátky. Při jedné z těchto exhibic se vymrštil tak prudce, že brýle, které jinak nikdy neodkládal, dokonce ani ve vodě ne, opustily jeho nos a zmizely pod hladinou. Museli jsme zasáhnout a s nasazením vlastních životů je najít. Když se to podařilo, Pepovi se viditelně ulevilo a současně s nasazením právě vylovených skel, pronesl památnou větu: „Ještě, že to nebyly rovnátka“, přičemž se na nás roztomile zazubil. V tom okamžiku se ozvalo: žbluňk … a rovnátka byla pod hladinou. Všichni lidé na břehu se mohli umlátit smíchy, to asi nemusím ani zdůrazňovat. Dokonce ani děvče, zvané mezi námi „čokoláda“ pro svoje až přehnaně silné opálení, jež obvykle zůstávalo netečné i vůči Ovčím pokusům o konverzaci a flirt (tehdy jsme tohle slovo neznali), tentokrát nevydrželo a svoji do té doby kamennou tvář vyzdobilo šíleným úšklebkem smíchu. Jak mi napsal Lumír, když jsme dělali korektury tohoto dílu: „Ještě že jsem byl na břehu, protože po téhle scénce bych se určitě utopil…“
Příhoda 4, jak Pepa uklouz…
V ty dny, kdy se chodilo na oběd do Šťáhlav, zůstávala v táboře vždy hlídka sestávající ze dvou, nanejvýše tří dobrovolníků, aby střežila ležení. V hlavní skupině byl pak delegován někdo k rychlejšímu pojídání a také rychlejší cestě zpět, aby hlídka mohla být vystřídána.
Toho dne jsem hlídkou byl já a ještě někdo. Dost pravděpodobně Hawran, ale to si fakticky nepamatuji přesně. Ihned po vystřídání jsme vyrazili na ničím nerušenou cestu. Nerušená byla ale jen do okamžiku, kdy jsme přešli most. Hned jak se to stalo, uviděli jsme dole u vody postavičku, kterak se horečně oplachuje. Dvoje tepláky nás nemohly nechat na pochybách, o 
koho jde. Zkusili jsem na Pepu zavolat, abychom zjistili, co se mu stalo a zda nepotřebuje pomoci. Jen nás odbyl máváním a dál se věnoval svému, ať už to bylo cokoliv. Zlí jazykové později tvrdili, že říkal něco jako „Háh háh…,“ což ovšem nemohu potvrdit, ani dementovat. Spatřit Pepu při jedné z jeho záhadných operací nás příjemně naladilo a přestože mě už v té chvíli pobolívala hlava, docela jsem se na oběd těšil. Jak jsme vstoupili do hostince a procházeli do salónku za výčepem, zdravili nás s hlasitým smíchem štamgasti. Mnohem bodřeji než jindy. Vysvětlení se nám dostalo za malý okamžik. Vstoupili jsme do salónku, kde už byl jen pan Roth a paní Široká a snad ještě jeden nebo dva opozdilci. I zde se vznášel oblak veselí. Pan Roth, jako nepsaný předseda neexistujícího antifan klubu Pepy Lufta, zářil štěstím a za stálého smíchu a stále dokola nám líčil nedávné události.
Věc se měla tak: jednomu ze stolovníků se udělalo špatně. Hodně špatně. Vyrazil tedy ve více než poslední chvíli směrem k toaletám. To znamenalo překonat salónek, výčep, chodbu a vrazit do těch správných dveří. Jenže ke startu došlo opravdu asi tak o pět vteřin později, než byla limitní hranice. A když Venca míjel výčep (ano, čtete dobře, byl to VK, náš editor :-)), nedokázal to v sobě už zadržet a bohapustě pozvracel přesně ten prostor před výčepním pultem. (5) To by asi nebyl takový problém, jistě nebyl první a nejspíš ani poslední, komu se to v té místnosti stalo, ale ve stejnou dobu měl už Pepa Luft po obědě a rozhodl se vyrazit do tábora. A tak jen pár okamžiků po tom, co Venca potupně znečistil podlahu, Pepa kráčel směrem z restaurace. Kráčel tím směrem jen do chvíle, kdy uklouzl po čerstvě nakladené pasti. Jako bych to viděl: nejdříve mu uklouzne jedna noha, zašátrá rukou po pultu ve snaze najít oporu. Pak došlápne druhou nohou jen pár centimetrů od té první, která již letí do výšky. Vzápětí šátrá zcela marně levou rukou po nějaké další opoře, která ovšem z téhle strany není. A tak díky pravé ruce dopadá na levý bok místo na záda, přímo do té čvachtavé vrstvy. To všechno se děje za užaslého svědectví všech přítomných, protože jejich pozornost byla k místu nehody přilákána již před několika vteřinami Vencou…
Nedozvěděli jsme se, jestli byl Pepa odměněn za vytření podlahy potleskem nebo jen smíchem. Pan Roth byl na vrcholu blaha a přes stálý smích se k takovým podrobnostem nikdy nedostal…
Při tvorbě tohoto dílu jsem čerpal i ze vzpomínek Lumíra, Hawrana a Vaška. Proto na závěr bych ještě rád už bez jazykové úpravy (s výjimkou oprav gramatických) přidal pár Lumírových vzpomínek:
„… Možná by tam šly doplnit ještě nějaké podrobnosti:
- Např. jak velký byl Pepův „lodní“ kufr a co to bylo za fušku ho dostat na expediční náklaďák.
- Jak tam jednou přijeli za Pepou rodiče (samozřejmě také silně obézní) v Trabantu (Kalašojc rodina zase v tom malém polském Fiátku 126) a paní Široká si spletla maminku s babičkou a naopak a na svůj omyl přišla až když odjeli.
- Jak si Pepa namazal ta bolestivě sedřená stehna vietnamskou větrovou mastí, (Široká ho pak myla v lavoru a pan Roth se velmi dobře bavil). Pepa pak musel nosit na příkaz paní Široké trenýrky i do restaurace. (tím je myšleno to, že nesměl nosit tepláky jako vrchní vrstvu… pozn. D.)
- Také byla pěkná scénka jak Pepa kolem půlnoci ukončil pozorování a šel po okraji louky a svítil si. Já byl s tebou (s Daliborem) u děláků a zapisovatele nám dělal přísný Martin Zíbar. My jsme nevěděli, kdo tam jde a tak jsme na něj pouze zařvali „Zhasni!“ Pepa na poprvé nerozuměl a na druhé zařvání na nás zamířil baterku a zavolal „Co ste říkali?!“ Pak už bylo jenom slyšet jak se převrátil stolek zapisovatele jak od něj vystartoval za hlasitého zanadávání Martin, pak něco letělo vzduchem a spadlo to do křoví v lese. Druhý den tam Pepa hledal svoji baterku, kterou mu tam zlý Martin zahodil….“
Tak a máme to pro dnešek za sebou. Dnes to nebylo ani tak moc o astronomii, ale ruku na srdce: kolik z vás jezdí na expedici jenom kvůli astronomii? Také vám dnes ještě neprozradím nic o výsledcích ankety o motivech pozorování z minula, zatím těch odezev nemám mnoho, což mě trochu mrzí. Ale nevadí, budu předpokládat, že ještě něco dorazí :-).
Ahoj příště. Samozřejmě jsme otevřen připomínkám nejen k tomuto dílu. Třeba si uvedené příhody pamatuje někdo z vás jinak, nebo si vzpomínáte na jiné… Tak se neostýchejte a dejte mi vědět :-).
(*) Díky Lumírovi za upřesnění 🙂
(**) Opět díky za formulaci Lumírovi 🙂
(1) Hangár se říkalo velkému stanu, který sloužil jako sklad pozorovací techniky a dalšího materiálu. Dobře je vidět na pozadí této fotografie.
(2) Ano, Pepovo brýle neodmyslitelně patřily k jeho „image“. Měly údajně přes 6 dioptrií, tloušťku jako solidní popelník a bez nich podle vlastního vyjádření viděl dvojitě.
(3) Nočních her bylo opravdu několik. Jen v období let 1984-1989 byly dvě a kvůli pozorování byly další dvě zrušeny.
(4) ŠB byla zkratka pro Šťáhlavské Burany, domorodou mládež, která mimo jiné v druhé polovině 80. let dvakrát přepadla tábor.
(5) Vzhledem k tomu, že jsem jedním z aktérů této příhody, troufám si tvrdit, že je zde jedna nepřesnost. Podařilo se mi pozvracet podlahu přímo v hlavní místnosti, nikoliv až před výčepem, který byl o pár metrů dále.
