Proto byla zhotovena v Marshalovo centru kosmických letů (MSFC) v roce 1977 alespoň maketa ze dřeva a kovu v měřítku 1:1, která sloužila například pro testování jeřábů startovací rampy. Rozměry, hmotností (75 tun), vyvážením i tvarem přibližně připomínala skutečný raketoplán. Tento „model“ raketoplánu dostal dodatečně neoficiální označení OV-098 a jméno Pathfinder (Průkopník, Pionýr), protože se toto jméno v letectví obvykle dává prvním strojům svého druhu. V některých materiálech také bývá poněkud nelogicky popisován jako „osmý raketoplán“ i když ve skutečnosti bylo kromě něj vyrobeno jen šest strojů a to včetně testovací Enterprise. Toto pojmenování vychází zřejmě z toho, že jeho označení zkratkou končí číslicí osm. Nejprve byl Pathfinder dopraven do Kennedyho vesmírného střediska (KSC) a zde byl používán pro trénink pozemního personálu na rampách a v různých budovách. Po testech byl vrácen do MSFC, kde byl po mnoho dalších let uložen ve skladišti.
Poté, co skupina japonských obchodníků poskytla milión dolarů, byl upraven tak, aby se co nejvíce podobal skutečnému raketoplánu. Byl doplněn o různé části, které sloužily při testech nebo při skutečných letech. Vnějším vzhledem se nyní od skutečného raketoplánu téměř neliší, ale chybí mu samozřejmě mnoho dalších věcí – kabina pro posádku, nákladový prostor, dlaždice tepelné ochrany a podobně. Po těchto úpravách byl v době od června 1983 do srpna následujícího roku vystaven na Great Space Shuttle Exposition (Velké výstavě raketoplánů) v japonském Tokiu. Když výstava skončila, byl opět vrácen do MSFC a nyní je možné jej spatřit jako stálý exponát v Americkém vesmírném a raketovém centru (U.S. Space & Rocket Center) v Huntsville v Alabamě, kde tvoří dominantu celého parku. Není umístěn ve svislé pozici jako na startovací rampě, ale je horizontálně uchycen na čtyřech mohutných podstavcích a připevněn na úplně první vnější nádrž, která spolu se zařízením MPTA-098 původně sloužila k testování hlavních motorů raketoplánu. Po stranách byly původně umístěny dva skutečné startovací motory SRB (Solid Rocket Booster), ale v roce 1999 byly jejich přední části kvůli potřebě úspor odmontovány, zrenovovány a po důkladných testech použity pro skutečný let. Místo nich byly na zbytky startovacích raket nasazeny atrapy vyrobené ze sklolaminátu. Celý komplet má hmotnost asi 300 tun. Pod Pathfinderem je tak velký prostor, že se tam bez problémů vejde několik autobusů a je možné jej použít k různým ceremoniím.
Kromě Pathfinderu existuje řada dalších podobných maket raketoplánu, se kterými by mohl být zaměněn. Žádná z nich se ale nepodílela na testování a nehrála tudíž žádnou roli při vývoji raketoplánu. Byly postaveny přímo pro výstavní účely, aby demonstrovaly velikost a vzhled skutečného raketoplánu. Jako příklad uvedeme alespoň tři z nich. Jedna z nejznámějších se jmenuje Explorer (Průzkumník) a je k vidění v Návštěvnickém centru Kennedyho vesmírného střediska (Kennedy Space Center Visitor’s Center). Jedná se o samotný orbitální letoun, bez vnější nádrže a startovacích raket. Ale ani o tyto části nejsou návštěvníci ochuzeni, sestavu dvou startovacích raket připojených k hlavní nádrži si mohou prohlédnout v jeho těsné blízkosti. Další maketa nese jméno Shuttle to Tomorrow (Raketoplán pro zítřek) a je k vidění v muzeu United States Astronaut Hall of Fame (Síň slávy amerických astronautů), které je součástí Kennedyho vesmírného střediska. Přední část raketoplánu, pojmenovanou Adventure, (Dobrodružství) naleznete také ve Space Center Houston (Vesmírné středisko Houston) ve státě Texas. Existují samozřejmě ještě další modely a makety, ale nemá cenu zde vypisovat všechny. Pokud vás toto téma zajímá, můžete se podívat na jejich přehled, který je na stránce A Field Guide to American Spacecraft (Průvodce po amerických kosmických lodích).
Pokud jste opravdu nahlédli do výše uvedeného seznamu, možná vás v rubrice Spacecraft (Kosmické lodě) zarazil hned první řádek. Je v něm uvedeno zařízení se zkratkou OV-095 a jménem SAIL. Podle jeho zařazení v tabulce i podle toho, že zkratka začíná písmeny OV (Orbiter Vehicle) to vypadá, že se jedná o další raketoplán. To ale není tak úplně pravda. Když si zkrácené pojmenování SAIL převedeme na celý název, zjistíme, že je to Shuttle Avionics Integration Laboratory (Integrovaná laboratoř raketoplánové avioniky). Tato laboratoř je vlastně jen kostra orbitálního letounu, zato ale vybavená kompletní avionikou (elektrickými a elektronickými přístroji) naprosto identického typu a umístění, jakou mají skutečné raketoplány. Slouží k propojení softwarového vybavení buď se skutečným hardwarem raketoplánu, nebo jeho simulací a jejich společnému testování v prostředí simulovaného letu. Provádí se v ní integrované ověřovací testy letových postupů a podpory pozemních zařízení. Pomocí snímačů se zkouší nejen činnost všech potřebných zařízení, ale třeba také i to, jak dlouho trvá, než se potřebné signály dostanou z jednoho konce raketoplánu na druhý. Testovací proces je rozsáhlý a precizní, software pro raketoplány je často považován za jeden z nejdokonalejších operačních systémů na světě. Laboratoř je umístěna v budově číslo 16 Johnsonova vesmírného centra (Johnson Space Center – JSC) a proto, že je to tak dokonalá replika skutečných vnitřních částí raketoplánu, používají ji někdy astronauté k nácviku raději než tréninkové simulátory. Pro doplnění je nutné dodat, že někdy bývá také označována jako STA-095 (Structural Test Airframe), což by se dalo přeložit jako „konstrukční zkušební kostra letounu“.
Na Internetu má SAIL vytvořenou velmi pěknou prezentaci, díky níž můžete absolvovat virtuální prohlídku po celé laboratoři a prohlédnout si ji opravdu důkladně ze všech stran.
