Pro naprostou většinu lidí je slovo „Expedice“ jen jedním z mnoha tisíců slov, která nejsou ničím zajímavá. Ne tak pro mě. Já si pod ním představím jednu akci, které se zúčastňuji už téměř čtvrtstoletí a ze které mám spoustu krásných zážitků. Odborně řečeno se jedná o letní astronomické praktikum, což v překladu do normálního jazyka znamená, že je to něco na způsob letního tábora, kde se v noci místo spaní pozoruje. Ale vezmu to pěkně od začátku.
Když mi bylo tak kolem deseti let, dostal se mi do rukou sešítek, který tenkrát vyšel v Mladém světě a popisoval objekty sluneční soustavy. Hned mě zaujal a po jeho přečtení jsem se začal pídit po dalších informacích z astronomie. Záhy se mi začaly doma objevovat astronomické knížky a já jsem se do nich zahloubal. Po nějaké době jsem zjistil, že by se mi docela líbilo poznat i jiné „podobně postižené“ jedince a tak jsem velmi uvítal, když jednoho dne nám tenkrát ještě soudružka učitelka řekla, že Planetárium Valentiny Těreškovové (tak se tenkrát plzeňská hvězdárna jmenovala) pořádá astronomické kroužky.
V den, kdy kroužky začínaly, jsem se ocitnul v rozpadající se budově zvané Hamburk, kde tenkrát planetárium sídlilo. Zvenku bylo postavené lešení, které působilo dojmem, že je to poslední, co ještě drží celou stavbu pohromadě a uvnitř byl cítit zápach starého vlhkého zdiva. To jsem ale zpočátku moc nevnímal. Stál jsem na chodbě spolu s několika dalšími jedinci a trpělivě jsem čekal, až budu vpuštěn dovnitř. V duchu jsem si představoval, že budeme muset dělat nějaké vstupní testy nebo pohovor a modlil jsem se abych to zvládnul a vzali mě. Nakonec se samozřejmě nic takového nedělalo a všichni zájemci mohli začít chodit. Protože v té době byla poškozená kopule (zřítila se na ní část střechy), chodili jsme do učebny ve Skvrňanech. Zde nás učila paní Lebová a já dychtivě hltal každé její slovo. Po nějakém čase jsem s velkým údivem zjistil, že některé členy kroužku výklad nebaví a místo toho se věnují výměně známek nebo podobným činnostem. Pro mě to tenkrát bylo naprosto nepochopitelné. Asi tak za půl roku jsem se dozvěděl, že každé léto pořádá hvězdárna pozorovací akci s názvem „Meteorářská expedice“ a tak jsem se samozřejmě hned přihlásil. Dokonce se mi podařilo ukecat i jednoho spolužáka, abych tam nebyl sám. Nikdy jsem nebyl na žádném táboře, tak jsem byl zvědavý, jak to tam bude vypadat.
Čas utekl jako voda a najednou tady byl den odjezdu. Dorazil jsem s maminkou a spoustou bagáže před Hamburk a čekal, kdy se objeví kamarád. Marně. Okolo pobíhalo spousta dalších účastníků, ale nějak jsem neviděl nikoho známého. Začal jsem být nervózní a nakonec došlo i na slzy. „Já tam nepojedu!“ začal jsem vzdorovat. Mami mě uklidňovala, přidala se i paní Široká a nakonec mě prostě ukecali. Takže jsem s davem nasedl nejprve na tramvaj, pak na autobus a než jsem se nadál, najednou jsme vystupovali na návsi ve Šťáhlavech. Naše první kroky vedly do místní hospody, kde jsme se naobědvali. Pak jsme se vydali do dlouhého táhlého kopce na expediční louku. Když jsme tam dorazili, už byl hotový stanový tábor. Postavili jej starší účastníci, kteří přijeli už ráno a zajistili vše potřebné. Zbývalo vyřešit ještě jednu věc. Odvážně jsem předstoupil před ostatní a i když se mi možná trošku třásl hlas, zeptal jsem se: „Kdo bude spát se mnou ve stanu?“ Ostatní se na mě podívali a za chvíli se jeden z kluků vyjádřil, že to tedy zkusí. Vybrali jsme si stan a od té doby jsem měl vyhráno.
Časem jsem se skamarádil i s ostatními a vytvořila se tam bezva parta. Přes den jsme hráli různé hry, četli si, pomáhali při přípravě dřeva na oheň, který hořel od časného rána a sem tam byla i nějaká ta přednáška. V noci jsme se nejprve seznámili s oblohou a pak došlo i na samotné pozorování. Tenkrát se dělaly jen meteory, takže jsem se ocitnul s několika dalšími jedinci ve spacáku pod hvězdami. Nutno dodat, že jsem zpočátku vůbec nechápal, co mám všechno hlásit, takže jsem raději dělal, že žádné meteory nevidím a jen se kochal pohledem na souhvězdí. Zapisovatel se mě nejprve několikrát zeptal: „Tys ho vážně neviděl?“, ale když jsem mu vždy potvrdil, že ne, tak to nakonec vzdal a nechal mě být.
Jak se nakonec ukázalo, docela starosti o mě měli rodiče. Vzhledem k tomu, že máme nedaleko chatu, tak se (samozřejmě čirou náhodou) velmi často vyskytovali před hospodou zrovna v době, kdy jsme chodili na oběd nebo z oběda. Skoro pokaždé mi přinesli něco dobrého na zub – asi se báli, že tam máme málo jídla a trpíme hladem. Ostatní se mi kvůli tomu posmívali, takže jsem jim nakonec musel domlouvat, že je mi dobře a zvládnu to i bez jejich podpory. Čtrnáct dní uteklo strašně rychle a poslední den jsem se jen velmi nerad loučil s ostatními a byl jsem pevně rozhodnutý, že za rok pojedu zas.
Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Od té doby jsem začal jezdit pravidelně a nic mě nemohlo od účasti na Expedici odradit. Dokonce si od té doby museli rodiče plánovat dovolenou tak, aby se nepřekrývala s Expedicí. V té době jsem prostě dělil rok jen na dvě období: na Expedici a zbytek roku.
Na astronomickém kroužku mezitím došlo k určité stagnaci, kdy jsme se neučili skoro nic nového, často nám místo výkladu pustili jen nějaký film – obvykle Malého kosmonauta. V jeden čas jsem dokonce zvažoval, jestli budu dál chodit. Když jsem si ale uvědomil, že bych kvůli tomu taky nemusel jet na Expedici, hned jsem takový hloupý nápad zavrhnul.
Druhá Expedice byla snad ještě lepší. Konečně jsem alespoň trochu pronikl do tajů pozorování a začal jsem dokonce i hlásit nějaké údaje. Jestli dávaly smysl si nejsem úplně jist, ale nikdo mi nenadával, tak doufám, že to moc velké bludy nebyly. Vzhledem k tomu, že můj první spolubydlící – Míra Chaloupka – už na Expedice přestal jezdit, byl jsem tentokrát ve stanu s Vlastou Hájkem, kterého jsem znal z kroužku.
Tenkrát byli lidé na Expedici pomyslně rozděleni do tří skupin. Jednu tvořilo vedení, které bylo ve složení pan Roth (ředitel planetária) a paní Lebová, Ottová a Široká. Druhou byla skupina „starších“, kterou tvořili zkušení pozorovatelé, kteří byli na Expedici už poněkolikáté a ke které jsme my nováčci vzhlíželi s obdivem a úctou. A poslední skupina byli samozřejmě ti nejmladší, kteří se teprve rozkoukávali a snažili se pochytit nějaké ty zkušenosti.
Jak roky plynuly, stále se objevovali noví a mladší účastníci a já jsem se začal pomaloučku přibližovat ke skupině „starších“. Ti stále tvořili pevné jádro Expedice a jejich skupina se téměř neměnila. Velká změna nastala až v roce 1992, kdy se Expedice musela přestěhovat na Skalky a tam se skoro nikomu nechtělo. I já jsem prohlašoval, že: „Na Skalky nikdy nepojedu!“, ale nakonec jsem prostě neodolal a pak jsem zjistil, že to byla jedna z nejhezčích Expedic, co jsem zažil. Až na pár vyjímek ale přestala jezdit skupina „starších“ a najednou už jsem nebyl mezi „zobákama“, ale spíš už mezi těmi „staršími“. Nutno dodat, že nás tam bylo tenkrát jen jedenáct, takže to zase tak velké umění nebylo.
Po počátečních rozpacích zase začalo jezdit více lidí, ale z těch „starších“ se už nikdo nevrátil. Stanoviště se pak ještě změnilo třikrát, nejprve se jednou Expedice konala na Bambousku, pak dvakrát na Hvězdárně v Rokycanech, aby nakonec zakotvila na hřišti u Bažantnice. Stále nenápadně ubývali starší účastníci. Někteří kvůli pracovním či rodinným povinnostem, jiní proto, že jim začaly vadit poněkud drsné podmínky. Přeci jen čas se nedá zastavit a to co člověk obdivuje ve dvanácti mu nemusí vyhovovat ve třiceti.
Asi největší zlom jsem si uvědomil v roce 2002. To byla třetí Expedice v Bažantnici a objevila se tam spousta nových tváří, které jsem neznal. Došlo mi, že většina z nich nebyla ani na světě v době, kdy já už jezdil na Expedici a začal jsem přemýšlet, jestli není nejvhodnější doba na to, abych přenechal místo mladším. Přeci jen už jsem nějak věkem nezapadal a zpočátku jsem měl problém s nimi i komunikovat. Věkový rozdíl deset a více let je už docela znát. Po několika dnech se to ale nějak srovnalo a já usoudil, že i když možná patřím do starého železa, ještě si to nebudu tolik připouštět a budu jezdit dál.
Občas si říkám, co všechno se změnilo za tu dobu, co jezdím na Expedice. V roce 1984, kdy jsem byl poprvé, u nás ještě vládl socialismus, do zahraničí se člověk dostal maximálně tak do Jugoslávie a počítače mělo jen pár největších podniků. Navíc byly na hony vzdáleny dnešním PC. A například mobily se tenkrát vyskytovaly snad jen ve sci-fi literatuře. Já byl tenkrát malý vyjukaný jedenáctiletý kluk, který se poprvé ocitnul na podobné akci (pokud nebudu počítat školu v přírodě). Teď už jsem překročil třicítku, jsem o trochu méně vyjukaný, mám rodinu se dvěma dětmi, ale jsou věci, které se prostě nezměnily. Jak se říká, stará láska nerezaví a v mém případě to platí asi dvojnásob. Prostě mám pro Expedici stále velkou slabost. Už to není takové to mladické poblouznění, jaké jsem měl před dvaceti lety, ale pomalu se to změnilo v něco, co by se snad dalo nazvat „kvalitní partnerský vztah“.
Po celou dobu, co jezdím na Expedice, mě doprovází jedna věc. Je to stará vojenská baterka, která už toho zažila opravdu hodně. Když jsem letos balil věci na Expedici a uviděl jsem ji, musel jsem se ponořit do vzpomínek. Uvědomil jsem si, že jsem si ji před první Expedicí jen půjčil od strejdy, který byl v té době mladší, než jsem teď já a nějak už mi zůstala. Hned ten samý rok mi u ní Jirka Polák – jeden z posledních „veteránů“, který jezdí dodnes – ohnul a ulomil kryt. Po několika letech se mi podařilo u ní utrhnout pohyblivý červený filtr. Tak jsem ho před žárovku nasadil na stálo. Jednou jsem ho dokonce na louce ve Šťáhlavech ztratil. Druhý den jsem se ho vydal hledat a nějakým zázrakem se mi ho podařilo v trávě najít. Byl přelomený vejpůl, tak jsem jej pečlivě zalepil izolepou a používám ho dodnes. Každý rok si říkám, že bych si měl pořídit nějakou pěknou diodovku, která je lehká, pohodlná a spolehlivá, ale stejně vždycky vytáhnu tuhle starou baterku, vypodložím baterie papírem, aby měly správný kontakt, párkrát do ní klepnu, aby se rozsvítila a pak ji vezmu s sebou.
A stejné je to i se mnou. I když někdy váhám, jestli mám vůbec jet, stejně se vždycky na Expedici přihlásím a přihlášku většinou odevzdávám dokonce mezi prvními. A když konečně všechno sbalím, naložím do auta a vyrazím směrem k Bažantnici, ovládne mě zvláštní pocit. Čím víc se přibližuji k místu konání, tím víc se začínám těšit a alespoň v duchu se usmívat. S každou projetou vesnicí je ten pocit silnější. Jedu přece na „svoji“ Expedici!
