Raketoplán a obrněné transportéry

Pokud bychom v tu chvíli měli možnost prozkoumat okolí, asi by nám neuniklo, že ve vzdálenosti zhruba 1,4 km od startovací rampy stojí dva obrněné transportéry s nastartovanými motory. Jsou ve žlutozeleném provedení s bílým pruhem a ze všech stran jsou označeny číslicemi. Na jednom jsou červené jedničky, druhý má na sobě stejnou barvou nastříkány dvojky. Jedná se o speciálně upravené stroje typu M113 (v některých pramenech chybně označované jako M111), vyvinuté firmou FMC Corporation ve spolupráci se společností Kaiser Aluminium and Chemical Co., které se začaly vyrábět již v roce 1960. I když to jsou původně vojenská vozidla, tato nejsou vybavena žádnými zbraněmi. Místo toho jsou přizpůsobena tak, aby byla schopna pracovat v oblastech s extrémní teplotou, kdyby došlo k požáru nebo explozi. Jejich povrch je kromě standardního pancíře pokryt silnou vrstvou tzv. ablativního materiálu, který se působením vysokých teplot postupně odpařuje a zabraňuje tak přehřátí vozidla. Stejná ochranná vrstva se dříve používala například u návratových kabin Apollo, Mercury, Vostok, nebo dosud chrání přistávací moduly Sojuz. Další úpravy transportérů zahrnují mimo jiné pásy bez gumových dílů nebo upravený systém dodávky vzduchu do motoru.

V těchto dvou transportérech sedí patnáctičlenný záchranný tým v plné pohotovosti, který je připraven okamžitě pomoci posádce, kdyby došlo k jejímu ohrožení. Do vozidel nastupují záchranáři v čase T-9 minut a na své pozici zůstávají až do úplného ukončení startovacího manévru. Jsou oblečeni do nomexových obleků (Nomex ARFF), které je mají ochránit proti sálavému teplu a na zádech nosí speciální dýchací přístroje. Ty jsou zvláštní tím, že jejich náplň tvoří téměř kapalný vzduch a byly vyvinuty na zakázku přímo pro potřeby NASA. Díky tomu je zajištěna minimální hmotnost zařízení a hlavně podstatně delší odolnost proti vysokým teplotám. Pro případ nouze mají záchranáři připraveno několik postupů. Zasahovali by při nehodě na startovací rampě, pokud by se musel raketoplán kvůli závadě vrátit zpět do Kennedyho vesmírného střediska (KSC) a počítá se s jejich nasazením i v případě nouzového přistání na vodě. Jejich hlavním úkolem je záchrana posádky a její transport do bezpečí, všechny další záležitosti (například hašení požáru) by se řešily až následně.

Vraťme se k situaci, popsané na začátku článku a podívejme se, jak by vypadal krizový scénář. Velitel týmu dostává povel k zásahu a oba transportéry se co nejrychleji vydávají směrem ke startovací rampě. Tam se pak jejich cesty rozdělí. Jeden, vezoucí osm záchranářů, zamíří ke konci speciální lanovky, vedoucí od startovací plošiny. Tyto lanovky slouží jako nouzové výtahy, kterými by se posádka v případě bezprostředního nebezpečí rychle vzdálila od raketoplánu. Jedná se o kabinu ve tvaru velkého koše, zavěšenou na strmě klesajícím laně, která je schopna dosáhnout rychlosti až kolem 100 km/h. Lanová dráha má délku 366 metrů a jízda po ní trvá přibližně půl minuty. Každý člen posádky má svou vlastní záchrannou kabinku, ale ta bez problémů pobere dvě osoby. Při tréninku se někdy zkouší dokonce se třemi. Je to proto, aby astronauta v případě, že by nebyl schopen cestu absolvovat sám, mohl doprovázet i záchranář. Jinak je samozřejmě posádka školena v používání tohoto záchranného zařízení a pokud by tomu nic nebránilo, použila by jej sama.

Druhá část týmu, v počtu sedmi osob, dojede přímo k rampě a pomocí rychlovýtahu se nechá vyvézt do patra ve výšce téměř 60 metrů. Tam dva záchranáři prozkoumají, zda se někdo nenachází na tomto patře nebo v nižší úrovni. Zbytek týmu se vydá přímo k samotnému raketoplánu a v případě nutnosti se bude snažit vyprostit posádku z kabiny. Poté i s astronauty co nejrychleji opustí startovací rampu, buď opět rychlovýtahem, nebo lanovkou. Záchranáři také zjišťují, zda astronauti nejsou zasaženi nějakou nebezpečnou látkou. Pokud ano, musí nejprve provést jejich dekontaminaci a teprve pak se s nimi přesunout do bezpečí. Když není možné bezpečně odjet, ukryjí se v jednom z bunkrů, které byly pro takové případy postaveny v blízkosti startovací rampy. Jeden leží přímo pod rampu, druhý je vybudován u konce záchranné lanovky. V nich je připraven rozvod vzduchu i další zařízení, ke kterým je možné připojit skafandry astronautů.

Před bunkrem u konce lanové dráhy stojí přistaven třetí transportér (M113 s číslem tři), který je připraven pro samotnou posádku. Jestliže by byla schopna bez cizí pomoci opustit raketoplán a dostat se na toto stanoviště, mohla by do něj nasednout a odjet z nebezpečné zóny. Druhým důvodem, proč zde čeká další M113 je fakt, že transportér pojme do výsadkového prostoru pouze 11 osob a tento počet by mohl být překročen. Obvykle tvoří posádku sedm astronautů a ti by se spolu se záchranným týmem do transportérů nemuseli vejít. V rámci svého výcviku se astronauti učí transportéry ovládat, jak je možné se přesvědčit na velkém množství fotografií, nebo i ve formě videa, například na serveru YouTube. Jednou při takovém tréninku dokonce vznikl diplomatický incident. Když se zaučoval jezdit s M113 německý astronaut Gerhard Thiele (připravoval se na let STS-99), americký velitel o něm prohlásil, že „ten tank řídí jako Rommel“ (německý polní maršál), což samozřejmě vzbudilo značnou nevoli. Pokud to situace dovolí, je možné transportéry dojet k nedaleké přistávací ploše pro vrtulníky ve tvaru trojúhelníku, odkud by proběhla evakuace helikoptérou. Ta by zajistila i převoz případných zraněných osob do nemocnice.

Kromě těchto tří obrněných transportérů má NASA k dispozici ještě jeden, který je poněkud zahalen tajemstvím. Většinou není v článcích vůbec uveden, píše se obvykle jen o třech kusech, a ani na fotografiích se až na výjimky nevyskytuje. Údajně je tento transportér, označený číslicí čtyři, určen pro nespecifikované „bezpečnostní aplikace“ a zřejmě se běžně příliš nepoužívá. Možná slouží jako záložní stroj, kdyby selhal některý z předchozích tří.

Záchranářská skupina se zformovala již v 60. letech a od té doby je ve svých transportérech připravena u každého pilotovaného letu do vesmíru. V době, kdy nejsou transportéry zrovna nikde zapotřebí a ani neprobíhá žádný výcvik, bývají zaparkované nedaleko od křižovatky, kde se cesta vyježděná od pásových přepravníků (Crawler-Transporter) rozděluje a vede buď k rampě LC39A nebo LC39B. To se ale nestává příliš často, protože tým záchranářů téměř neustále nacvičuje různé simulované havarijní situace a jeho členové pevně doufají, že nikdy nedojde k tomu, aby museli zasahovat „naostro“.

Malá fotogalerie transportérů