Expedice 2009 byla jubilejní, desátá, v Bažantnici. Skoro se nechce věřit, že už uplynulo tolik let od doby, kdy se sem zavítalo poprvé. Tehdy, v roce 2000, tu bylo kolem 15 „expedičníků“, letos se jich v areálu fotbalového hřiště pohyboval asi dvojnásobek. Jak se postupem času účastníci obměňují, není mezi nimi již mnoho těch, kteří by se mohli pochlubit tím, že zažili Expedici na jiném místě, než v Bažantnici. Tato akce Hvězdárny a planetária Plzeň má totiž dlouhou historii, sahající až na začátek 60. let minulého století.
Po příjezdu na místo čekalo všechny velmi příjemné překvapení. Velká část areálu v uplynulých měsících prošla rekonstrukcí a tak bylo možné se potěšit podstatně vylepšenými vnitřními prostory, zejména pak sociálním zařízením. Během pár hodin se prostor mezi hřištěm a budovami zaplnil různobarevnými stany, do kterých se nastěhovali jak lidé, tak množství věcí, které s sebou přivezli. Stavbu tábora provázely drobné komplikace. Počasí nebylo zrovna ideální, občas drobně pršelo, takže někdy bylo lepší na chvíli stavbu přerušit, počkat, až přeháňka ustane a pak teprve pokračovat. Druhou věcí, které ztěžovala výstavbu, bylo rojení mravenců, kteří poletovali zejména v zadní části areálu. Vše se však podařilo překonat a zabydlování mohlo pokračovat. V místnostech, určených původně jako šatny hráčů, se postupně navršilo velké množství pozorovací i výpočetní techniky, spousta kabelů, nejrůznějšího příslušenství, pomůcek, literatury a dalších věcí. Ani klubovna nezůstala prázdná. Sem přišly zásoby potravin, nezbytné kuchyňské vybavení, čistící prostředky a pár drobnějších věcí. Silnější jedinci postavili stativy od největších dalekohledů na plochu za betonový plácek. Tím byla základní část osídlení hřiště ukončena. Pak následoval první nástup, kde proběhlo přivítání účastníků, seznámení s denním i nočním režimem praktika a dalšími důležitými informacemi. Po jeho skončení se kromě služby, která dostala na starost ostrahu tábora, všichni ostatní vydali nejprve lesní pěšinou a pak polní cestou do Hvozdu, kde bylo zajištěno stravování. Cestou bylo možné narazit na několik malých žabiček, které si bezstarostně poskakovaly po cestě, nedbajíce možné úhony. Jak se ukázalo v následujících dnech, letos byl zřejmě pro žáby velmi úspěšný rok, protože je bylo možné potkat i v táboře. A to nejen tyto malinké, ale i větší exempláře. Protože první den byla obloha zcela zatažená, zbytek večera, po návratu do tábora, probíhal ve znamení různých debat. Expedice má totiž úžasnou schopnost stmelit zcela nesourodé jedince, kteří by si jinak neměli co říct, v celek, kde jsou pak schopni spolu komunikovat dlouhé hodiny. V pozdní noční hodiny všichni postupně ulehli, aby mohli zažít první „opravdový“ expediční den.
Druhý den a všechny ostatní již vše probíhalo podle léta osvědčené a prověřené šablony. Jako první musela vstát služba a připravit snídani. Pak vzbudila ostatní a ti se pustili do konzumace toho, co jim bylo předloženo. Po skončení snídaně se účastníci rozprchli na různá místa po celém areálu, aby se věnovali různým činnostem a to jak odborným, tak i čistě oddychovým. Mezi ty první patřily přednášky, kterých se během Expedice uskutečnilo několik. Některé byly určeny zejména nováčkům a vysvětlovaly jednotlivé pozorovací programy, jiné byly spíše teoretické. V tomto roce si mohli účastníci kromě každoročních „stálic“ na téma meteory a proměnné hvězdy vyslechnout i přednášky o navigačních přístrojích, letech na Měsíc nebo o neutrinech. Kolem poledne se zase všichni srotili do průvodu a společně vyrazili do Hvozdu na oběd. Ve všední dny kroky astronomů směřovaly do jídelny zemědělského družstva, o víkendu do hospůdky k paní Růžičkové. Cestou zpět se obvykle uskutečnila krátká návštěva místního obchůdku, kde se dokupovaly různé laskominy.
Odpoledne se lišilo podle toho, zda byla minulá noc pozorovací, či nikoli. Pokud ano a výsledky nebyly ještě hotové, začalo se s jejich zpracováním. Meteoráři museli svá data z protokolů převést do počítače a vytvořit finální soubor, který se posílá do Společnosti pro Meziplanetární hmotu. V druhé půli praktika pak měli práci navíc, protože se pozorovalo se zákresem a bylo nutné nejprve meteory odměřit z map, zkontrolovat a teprve pak mohli zasednout k počítačům. Pozorovatelé proměnných hvězd také převáděli své odhady z papírů do elektronické podoby. Co se týká fotografů, ti sice nemuseli nic přepisovat, ale o to více práce měli s úpravami snímků do co nejlepší podoby v různých grafických programech. Nejjednodušší to měli ti, kdo se věnovali AAPO. Jejich výsledkem byl buď pouze dobrý pocit, že se mohli pokochat astronomickými objekty, případně záznam o pozorování, který se nemusel dále zpracovávat. Když to počasí umožnilo, bylo možné přes den dalekohledy nasměrovat na Slunce a sledovat jeho fotosféru.
Pokud nebylo zrovna zapotřebí něco zpracovávat a nebyla ani žádná přednáška či jiná odborná činnost, mohl se každý věnovat tomu, co jej bavilo. Někteří trávili volný čas u počítače, jiní nad hřištěm poletovali (a občas padali) se svými modely letadel či vrtulníků, obvykle za hojného zájmu ostatních. Jiní dali přednost knize nebo společenským hrám a dokonce se uskutečnil i šachový expediční turnaj. Když se našel dostatečně velký počet sportovně naladěných jedinců, uskutečnil se fotbalový zápas, v případě, že jich bylo málo, tak se alespoň kopalo na bránu. V teplejších dnech přišel vhod nedaleký rybník, kam se chodilo koupat. Na něm byla k vidění rodinka labutí o počtu dvě dospělé a sedm mladých, která občas dostala kousek jídla na přilepšenou. Dva účastníci s sebou přivezli airsoftové pistole, se kterými pravidelně vyráželi do lesa i s dalšími zájemci, kteří tak měli možnost vyzkoušet si střelbu na terče. Mezi účastníky byli i příznivci geocachingu, kteří uspořádali pár výletů do okolí, během kterých navštívili různá zajímavá a pozoruhodná místa, na kterých hledali své „poklady“.
Ani odpoledne nebyli samozřejmě expedičníci bez jídla. Kolem půl páté byla službou nachystána svačina, která tvořila jakýsi předěl mezi odpolednem a podvečerem. Po ní se opět pokračovalo v různých činnostech až do půl sedmé. To byli všichni svoláni na nástup, kde byla oznámena předpověď počasí na noc a současně vyhlášeny úkoly na večer, noc a další den. Pokud byla nějaká naděje na jasnou noc, byla vyhlášena tzv. „pozorovací pohotovost“, vedoucí praktika jednotlivé účastníky rozdělil do pozorovacích skupin a přidělil jim potřebnou techniku. Zároveň byla určena služba na příští den. Pak se rovnou odcházelo na večeři. Když se všichni vrátili z Hvozdu zpět do tábora, další program závisel na počasí. Pokud byla obloha zatažená a ani předpověď nezněla optimisticky, bylo možné se věnovat zábavě. K jedné takové posloužila mlha, baterka a dalekohled o průměru 35 cm. Do dalekohledu se posvítilo baterku, čímž vznikl v mlze světelný kužel. Tím pak někteří účastníci zkoušeli procházet a kdo zkusil jednou, byl nadšen a hned chtěl jít znovu. Zajímavé a netradiční bylo také házení speciálního kroužku na hřišti ve tmě, jen za svitu baterek.
Jestliže nebyla obloha zvečera pokryta oblačností, začala příprava na pozorování. Po setmění a někdy již před ním si pozorovatelé chystali své pomůcky podle svého nočního programu. Fotografové, proměnáři a pozorovatelé AAPO postupně vytahovali na betonový plácek, travnatou plochu u něj, nebo přímo na hřiště dalekohledy. K motorově poháněným strojům natáhli řadu prodlužovaček, takže tady bylo nutné v noci dávat velký pozor, aby člověk ve tmě o něco nezakopl. Kromě techniky bylo ještě zapotřebí mít po ruce různé mapky, tužky, papíry a baterky, u fotografů pak samozřejmě samotné fotografické přístroje. Meteoráři ke svému pozorování nepotřebovali žádnou nákladnou techniku, protože jejich pozorovacím náčiním byly samotné oči, maximálně u některých jedinců posílené o brýle. Zato museli na hřiště přitáhnout své matračky či karimatky, spacáky, mapy, protokoly, pravítka a další drobnosti. V první polovině Expedice, když se pozorovalo statisticky, se sice pozorovatelé obešli bez většiny vyjmenovaných pomůcek, ale zato museli pomoci zapisovateli přestěhovat na stanoviště stůl a židli.
Když konečně nastala pořádná tma, všichni se pustili do sledování krás noční oblohy a pokud nebyli donuceni oblačností nebo mlhou ukončit pozorování, mohli se tomu věnovat v podstatě až do rána. Kolem půl druhé nastávala pro všechny netrpělivě očekávaná pauza. Služba uvařila čaj a vyhlásila „půlnoční svačinu“. Ti, kterým to pozorovací program dovoloval, se nahrnuli do klubovny, pokusili si za tlumeného světla nalít horký čaj do hrnečku, neopařit se při tom a hned se zajímali, co dostanou dobrého k snědku. Většinou se jednalo o nějaké oplatky, případně věnečky. Zakrátko se ozvalo trhání obalu a pak už jen spokojené chroupání a opatrné srkání horké tekutiny. Za téměř úplné tmy, rušené jen několika slabými červenými světýlky, se diskutovalo o tom „jak moc lítají“ meteory, jak který dalekohled dobře ukazuje a podobně. Když se vše snědlo a vypilo, nastal čas vrátit se na svá stanoviště a pokračovat. Z příjemně zadýchané klubovny se na studené hřiště odcházelo těžko, ale nedalo se nic dělat. Naštěstí již doba, zbývající do svítání, nebyla tak dlouhá jako zvečera a většinou docela rychle utekla. Končilo se různě, některé zmohla únava a „odpadli“ dříve, jiní vytrvali až do ranních hodin. Například meteoráři obvykle končili mezi třetí a čtvrtou hodinou, někteří vytrvalci z jiných skupin odcházeli spát ještě později.
Jeden den praktika byl věnován, stejně jako v minulých letech, tzv. Dni s Pobočkou. Z Plzně přijel Marek Česal, tentokrát i se svým malým synem, a připravil pro účastníky zajímavé soutěžní klání. Nejprve pomocí losování rozdělil soutěžící na pět družstev, která se pak snažila získat co největší počet bodů. První úkol byl postavit z kartonu, CD, DVD, případně alobalu funkční zrcadlo, které by dokázalo pomocí slunečních paprsků zapálit papírový kapesník. K dispozici byly ještě nůžky, lepenka a lepidlo. Vzniklo několik zajímavých konstrukcí, ale jak se nakonec ukázalo, ani jedna z nich nebyla schopna vyvinout dostatečnou teplotu, aby se kapesník vzňal. Druhý úkol již většina expedičníků znala z minulých let. Museli postavit dvě rakety – jednu na vodní pohon, která se odpalovala pomocí upravené pumpičky na kolo a druhou lihovou. Ta zase létala, nebo spíše jezdila, na provázku, nataženém mezi dvěma brankami. Poslední, třetí, úkol byl fyzicky nejnáročnější. Hrál se při něm fotbal. Ne však ledajaký. Hráči měli zavázané oči a každý měl svého navigátora, který mu ústně hlásil, kde se právě nachází, kam se má vydat a co udělat. Největší problém byl udržet hráče v prostoru mezi brankami, protože stále bloudili z hrací plochy pryč. Po úspěšném završení fotbalového turnaje přišel čas na vyhlašování pořadí a rozdávání drobných odměn. Tím byl Den s Pobočkou ukončen.
Během Expedice se konaly dva výlety, kterých se zúčastnilo téměř celé osazenstvo tábora. Při prvním bylo výchozím bodem městečko Rabštejn nad Střelou, ze kterého se vyrazilo lesní cestou směrem na severovýchod. Tímto směrem se v lese ukrývá několik zajímavých skalních útvarů. Jedním z nich je několik na sobě poskládaných mohutných žulových kamenů, které se nazývají Viklan. Některé z balvanů jsou v takových polohách, až se člověk při pohledu na ně stěží zbavuje myšlenky, že se musí každou chvíli zbořit jako domeček z karet. Zhruba kilometr od Viklanu se nachází nedaleko od sebe dva obrovské balvany, pojmenované Dědek a Bába. Po jejich prohlídce se pokračovalo do Žihle, kde se kvůli nedostatku času musel rychle nabrat zpáteční kurz a velmi svižným tempem pochodovat zpět do Rabštejna.
Druhý výlet se uskutečnil v samotném závěru praktika a tentokrát se začínalo v Manětíně. Odtud se pokračovalo nejprve po silnici přes vesničku s úsměvným názvem Brdo, později jen vyšlapanou stezkou kolem Hrádeckého potoka. Ten se na několika místech musel překonat, i když přes něj nevedla žádná lávka. K přechodu se používaly kameny v proudu, někde klády položené přes vodní tok. Chvílemi to bylo dramatické, ale nakonec vše dopadlo dobře. Cestou byla nalezena jeskyně, ve které hned na kraji, v jednom výklenku, plápolala svíčka ve sklenici. S její pomocí a s dalšími nouzovými světly, kterými byly displeje mobilních telefonů, se podařilo prostory prozkoumat. Bohužel na konci úzké chodby nebyl ukryt žádný poklad, takže se opět pokračovalo dále, směrem na Frantův mlýn. To byl nejvzdálenější bod trasy. Zde proběhlo rychlé občerstvení a poté návrat podél Manětínského potoka. Při zpáteční cestě bylo vidět pod svahem, po kterém vedla cesta, pěkné mlýnské kolo. To se otáčelo, poháněno proudem vody, nedaleko jednoho tábora. O kus dál, na odlehlé louce, výletníky překvapily osamocené mobilní toalety od známé firmy Toi Toi. Pak už zbývalo jen minout Vuršův mlýn na jedné straně, na druhé zajímavě tvarovanou skalku a za chvilku byli všichni zpátky v Manětíně.
Ohledně počasí byla Expedice 2009 nakonec spíše nadprůměrná, i když to zpočátku rozhodně tak nevypadalo. První čtyři noci byly beznadějně zatažené a někteří pozorováníchtiví jedinci z toho byli docela nešťastní. Pak se ale smůla prolomila a následovaly tři jasné noci po sobě. Když už hrozil druhý extrém, totiž že astronomové padnou vyčerpáním, přišla čtvrtou noc v nadneseném vyjádření „spása“ ve formě silné bouřky s vydatným deštěm. Pak příroda usoudila, že odpočinku bylo dost a opět zavládlo pěkné, slunečné počasí a další tři noci se mohlo pozorovat. Oblačnost s deštěm se objevila až v samém závěru praktika, ale to už zas tak moc nevadilo. Šest pozorovacích nocí je ve srovnání s minulými lety docela dobrý výsledek. V posledních letech se totiž počty jasných nocí pohybovaly mezi čtyřmi až pěti.
Dva týdny pobytu v Bažantnici uplynuly jako voda a nastal konec. Všechno se muselo uklidit, sbalit, naložit do aut a odvézt. Poslední den Expedice je vždy ten nejsmutnější. Ten pocit, že něco tak báječného končí, že některé lidi možná uvidíte zase až za rok, že už nebudete moct sedět společně na lavičkách a jen tak klábosit dlouho do noci, případně trávit s nimi celou noc sledováním pomalu se otáčející oblohy, je velmi intenzivní. Člověk má najednou v sobě těžko popsatelnou prázdnotu a smutek. Sice většinu z těch lidí zase někde potkáte, ale už ne všechny pohromadě a ne na tak dlouhou dobu. V tom je Expedice jedinečná a nenahraditelná. Co dodat? Expedice 2009 skončila, ať žije Expedice 2010!
Popis událostí na Expedici 2009 den po dni najdete v Expedičním deníku.
