Ranní probuzení na Expedici ve Šťáhlavech se většinou odvíjelo podle toho, zda se předešlou noc pozorovalo nebo ne. Někteří jedinci měli spánek tak tvrdý, že ani nevnímali, co se po ránu v táboře odehrává. Jiní, mezi něž jsem patřil i já, zase vnímali ranní situaci celkem zřetelně.
Je pravda, že na astronomické expedici se toho moc nenaspí. To platilo jak na minulých, tak i na dalších, konaných později na jiných místech. Při dobrém počasí se dlouho pozoruje, někdy až do rána. Pokud je zataženo, tak se třeba sedí a klábosí u ohně. A tak výsledek je podobný, jako když se pozoruje. Dokonce jsme měli i případy, že nám vyčerpáním pozorovatel usnul u dalekohledu s otevřenýma očima, či jiný, který zase pro změnu usnul během chůze a spadnul do příkopu. Také po návratu z této akce se našli jedinci, kteří usnuli například ve vaně. Prostě Expedice není pro zhýčkané primadony a vyžaduje občas se překonat, zvláště ráno, kdy se člověku chce spát.
A proto jitra na těchto akcích byla krutá. Ráno, kromě někoho z vedoucích, vstávala hlavně služba, která rozdělala oheň a podílela se na přípravě snídaně pro ostatní. Ke snídani bylo zpravidla fluidum s namazaným chlebem. Namazaný chléb si asi dokážete představit, ale asi nevíte, co je to fluidum? Mohu důvěrně prozradit. Ve fluidu byla obsažena voda a v ní rozpuštěné Pikao. Jednalo se tedy o jakési kakao se zcela specifickou chutí a vůní – jako by bylo uzené. Ale ne že by tam tu chuť a vůni výrobce přidával. Ta se získávala zcela jinak. Jednou moji dva kamarádi Dalibor Boubín a Pavel Vaněček, kteří se mnou pobývali ve stanu, měli službu. Za chvíli bylo slyšet, jak sekají dříví, pak jak zapraskal oheň a hned poté plechové zvuky hrnce a naběračky na vodu. A k tomu se ze stanu vedoucích ozývaly rádoby šeptané povely paní Široké: „Né že to fluidum zase bude uzené a samá špína! Kdo to pak má pít, když mu v krku uvízne jehličí.“
Vyhlédl jsem ze stanu, rozespale kouknul k ohništi a co nevidím. Jeden z kolegů drží velkou poklici od černého otřískaného hrnce, ve kterém se ohřívala voda, a druhý mohutnou smrkovou větví nahání dovnitř kouř. Potlačil jsem výbuch smíchu a rychle se rozhlédl, kde se Široká zrovna nachází, že se neozývá její hlas. Ale ta je naštěstí neviděla, protože něco zrovna kutila ve stanu. Což bylo jejich štěstí.
Netrvalo to dlouho a táborem se opět rozlehl hlas paní Široké doprovázený kovovým tlukotem naběračky na plechovou poklici. Tentokrát to už nebylo žádné šeptání, ale spíš jekot a rachot.
„Budíček! Budíček! Koukejte vylézt z těch pelechů, nebo si tam pro vás dojdu!“
První postavy se postupně vypotácely ze svých stanů. Nevěřícně kroutily hlavou a loudali se k umývadlům.
„Zvesela hoši, zvesela,“ povzbuzuje je paní Široká, „dnes to tu bude lítat! Špatně jsem se vyspala!“
„No potěš, to zas bude den!“ pronesl někdo potichu.
„Říkal jsi snad něco, Romane?!“
„Ne, já nic neříkal.“
„Jen aby, moc bych tě to ani neradila! Tak lezeme z těch kutlochů! Dneska máme krásný den, to by bylo, abych vám ho něčím nezkazila.“ Načež se ozval její hlasitý a skoro sadistický smích, alespoň pro ty, kteří paní Širokou ještě neznali, což byli zejména noví vyjukaní účastníci.
„A jdem se mejt! Všechny chci vidět u umývadel a všichni se mi předvedou, zda jsou umytý a čistí! No, Michale, snad se nejdeš mejt i v tý teplákový bundě. Koukej to slíct! Příště si vem na to mytí taky galoše!“
Než se z toho stačila paní Široká vzpamatovat, objevil se Ríša Oríšek v kraťasech a jakémsi kabátu – vaťáku, skoro až ke kolenům, a rozvážně, ba přímo netečně kráčel k umývárně. Vypadal skoro, jako by byl náměsíčný. Paní Široká zalapala po vzduchu, vytřeštila oči, několikrát si je pro jistotu promnula, aby se ujistila, že jí snad nešálí zrak a nevidí přelud.
„Né, no to snad ani není možný, voni se jdou mejt. Jeden v teplákový soupravě, druhej si na sebe zase vezme hubertus! No to je snad zlý sen! Honem mě někdo štípněte, ať zjistím, že se mi to nezdá!“ koulela divoce očima paní Široká, zatímco další dvě pracovnice, paní Lebová a Ottová, které zrovna mazaly chleby, si otíraly smíchem uslzené oči.
„Koukám, že Jana má zase svůj den.“ smála se paní Ottová.
„A u těch umývadel… chci slyšet rachot zubních kartáčků!“ vyštěkl další povel.
„A stále tu některé mrtvoly nevidím, mám si snad do těch stanů pro ně dojít?!“ spouštěla dál hrůzu paní Široká.
Vylezla další postava a hned bylo slyšet další komentář: „No prosím, další leze. A jak vypadá. Jako po flámu. Jo a pocem, ukaž ty nohy! Jééé, jééé, takhle špinavý nohy? To sem ještě neviděla! Kde si, prosím tě, lezl? Panebože, tam by se daly sázet brambory. No vidíte to? No vidíte to všichni? To se teda pojťte podívat, to jste ještě neviděli. Duník a nohy má jak čuník! Tak tebe si dneska umeju! Osobně a vychutnám si tě! To si piš, že až tě uvidí máma, že tě ani nepozná. Budu tě muset představit, kdo si!“ smála se divoce Široká, ale vzápětí dodala hrozivě: „Koukej se umet a nohy taky! Ty se budou lesknout jako alabastr.“
„Tak kdo nám ještě chybí? Kdo ještě chrní? Honza Štrunc tu není! Honzóóó!“
„Já už tu jsem.“ ozval se nesmělý hlásek od ohniště.
„Ale nemyl ses, viď?“
„Myl, paní Široká.“
„Nekecej, vždyť sem tě u těch umývadel neviděla. A ty vospalky na vočích vidím až odsud.“ předvedla svůj bystrozrak. Nic naplat, Honza se musel zvednout a jít k umývadlům. Tam ponořil dva prsty do vody, párkrát přetřel oči a šel zase nazpět.
„To je nějaký mytí? Tebe bych taky chtěla mít doma.“ okomentovala jeho výkon Široká.
„Tak kdo tu ještě není! Asi už všichni. Snídaně! Snídaně! Hodná teta vám připravila snídani. Pomalu až do postele. Jíme, kousáme a všem chutná. Musíme se na ten dnešek posílit. A konec snídaně!“
V tu chvíli se něco zavlnilo v jednom ze stanů. Paní Ottová zpozorněla a povídá: „A kde máme holky? Ty snad ještě spí?“
„Ježíši, já na ně úplně zapomněla.“ okamžitě zbystřila Široká, načež se do širokého okolí neslo zvučné: „Petróóó! Ditóóó! Maruš! Koukejte vylézt! Honzo, pocem, vem kýbl vody a chrcni jim to do stanu.“ Ale to se již děvčata vypotácela na plac před stanem.
„Nemám vám tam příště poslat kolkovanou žádost na to, abyste vstaly? To chcete chrápat do odpoledne?“
„My vás neslyšely.“ pokouší se o výmluvu holky.
„Jó, voni mi neslyšely! Tak já tady řvu jak na lesy, div si nezničím hlasivky a voni mi dámy neslyšely. Tak si koukejte pořádně umejt uši, když jste hluchý! Voni mi neslyšely.“ Obrací se Široká na své dvě spolupracovnice.
Paní Lebová jen nevěřícně kroutí hlavou a dodává: „To snad ani není možný.“
„Ale já jim dneska ty uši prošťouchnu, to budou koukat!“ zavrčí Široká výhrůžně.
Po pěšině od lesa přichází pan Šmolík, obávaný profesor matematiky z Mikulášského gymnázia. Ihned při příchodu povídá: „Můžu vám říct paní Široká, že ten váš tábor bych našel i poslepu. Vás je slyšet snad až na nádraží.“
„Jen nepovídejte, najdou se tady i takový, kteří mi neslyší, viď Dito.“
„Tomu vůbec nevěřím“, směje se pan Šmolík.
„Tak jíme, jíme.“, pobízí Široká. „A všem chutná, jako od maminky, jako od maminky. Je to dokonce lepší než vod maminky, viď Vašku.“
Vašek se jenom culí a nic neříká.
„Nic jsem neslyšela.“
„Jo, je to dobrý.“
„Máš štěstí, za to ti dám ještě jeden krajíc.“
„Já už mám dost, paní Široká.“
„Jen si ho vem, Vašíku, ještě se do tebe vejde. Tady máš ještě místo. Koukej jíst, abys nás třeba doma nepomluvil, žes tu měl hlad.“ diplomaticky mu vnutila krajíček paní Široká.
Co měl tedy Vašík dělat.
„Poslední záchvěvy snídaně!“
„Tak Aleši, že ti chutná jako doma u maminky?“
„Paní Široká, ani ne.“ Zazněla Alešova upřímná odpověď, která ale Širokou nepotěšila, zato dobře pobavila nedaleko stojícího vedoucího pana Rotha.
„Cos to řekl?! Tak tobě tady nechutná! Tak to máš hned zítra službu. Ještě tady někomu snad nechutná?!“
Všichni mlčeli a upřeně koukali do ohně.
„No vidíš, všem tu chutná, jenom tobě ne.“ zazněl nátlakový argument paní Široké.
„Ale ten chleba ještě sníš.“
„Já už ho nechci, paní Široká.“ zaznělo skoro prosebně.
„Nekecej, koukej, jakej si malej. Ten sníš, i kdybych ho do tebe měla nacpat. A jestli budeš odporovat, dostaneš ještě jeden.“ zazněl rozhodující verdikt.
A tak i Aleš musel do sebe pod dozorem krajíc nasoukat.
„No vidíš žes to zvládnul, teď seš hrdina, Aleši!“ ohodnotila jeho výkon paní Široká a neodpustila si jízlivou poznámku: „Kluci, podívejte se na Aleše. To je hrdina! To dneska může rozřezat všechno dřevo, aby to dobře strávil, když nás už takhle vyjedl.“
Měl jsem takový pocit, že Aleš, zvaný Mlock, by se v tu chvíli nejraději propadl do země. Ale nemohl nic dělat, a tak se aspoň nasadil pohled zabijáka a díval se na svět nevraživě.
Pana Šmolíka, který rozhodně nepatřil mezi citlivky, naopak byl velmi obávaným pedagogem, ke kterému víceméně dobrovolně povinně chodily na doučování celé třídy, scénka u snídaně vyloženě pobavila.
„Musím uznat, paní Široká, že tady máte naprosto nezvyklé přesvědčovací metody, to se hned tak nevidí. Asi to taky zavedu.“
„Hlavně, že jsou, pane Šmolíku, účinné a že fungují. Stejně jsou tady jako v bavlnce.“
A v zápětí se opět nesl loukou její zvučný hlas, sílou vzdáleně připomínající startující tryskáč. Paní Široká se totiž rozhodla rozproudit život v táboře, neboť se už na tu letargii nemohla déle koukat, jak se později sama vyjádřila.
„Dneska tu bude vojna jak řemen! Dokousat! Dojíst! Tady to bude dnes jenom lítat! Uklidit ty kutlochy! Za chvíli se tam půjdu podívat a budu chtít všechno vidět. Čeho se budu štítit, to budu vyhazovat! A koukejte ten smrad pořádně vyvětrat! Né že tam vlezu a padnu! Holky, koukejte si ten stan taky otevřít, jen se za ten bordel v něm nestyďte. Vás si dneska vychutnám! Jirko, co ty ponožky?! Né že je postavíš zase někam do kouta! Tak hejbejte se, voni jsou po tom pozorování jak chodící mrtvoly. Pan Šmolík na vás už čeká s matematikou.“
„A kde je služba?! Kdo má dnes službu! Já to zapomněla! Ježíši, já to zapomněla! Mě se snad něco stane!“
Propátrala rychle skupinku u ohniště, spatřila Libora s Pavlem, a hned si vzpomněla.
„A voni si tady sedí jakoby nic a ani se nehnou! To je nějaká služba? To jsou lemry a né služba! Podívejte se na ně, voni tu snad usnuli nebo dodělávají. Asi je budeme muset zahrabat do jámy, jako ňáké zdechliny!“
„My už jdeme.“ zvedají se oba provinilci od ohniště.
„No je to dost! Ty hrnečky se budou blýskat, až mi z toho musí pálit oči! A v těch lžičkách se chci vidět! Celá! Ty budou jako zrcadlo. Lepší než zrcadlo, je vám to jasný?!“
„A Pepa si sundá ty tepláky a gumovky. To se chceš zapařit v takovýmhle horku?“
Pepa sice něco namítal ve smyslu, že má rozedřená stehna, ale s paní Širokou nemělo smysl diskutovat. A tak Pepa zalezl do stanu, aby se převlékl. Netrvalo to ovšem dlouho a zase vyběhl a začal strašně vřískat. Vyrozuměli jsme, že ho něco strašně pálí mezi silnými stehny a vedoucí ho nakonec museli umýt v lavoru. Teprve později vyšlo najevo, že si Pepa sedřená stehna namazal vietnamskou tygří mastí. O tom, že je tento zázrak z Vietnamu skutečně velmi účinný, rozhodně nelze pochybovat a Pepa se o tom velmi rychle přesvědčil na vlastní kůži.
Zajímavý byl i komentář pana Rotha a paní Široké, který lze shrnout do věty: „Panebože to je ale kus vola, to se hned tak nevidí.“
„Tak a ostatní jdou na matiku a já vám zatím na odpoledne připravím pochoutku, to budete koukat!“
„Co to bude dobrého?“ zajímal se jakýsi hladový odvážlivec z řad mladších.
„Nebuď zvědavej, nech se překvapit. To bude taková bašta, že se budeš oblizovat až za ušima. Na tu dobrotu nezapomeneš ani po letech. Ale že jsi to ty, Láďo, tak ti to prozradím. Bude to speciální rybičková pomazánka.“
„Fůj, tu nejím.“
„Tak to si ještě povíme! Ty jí jíst budeš a ještě si přijdeš přidat! Uvidíš, jak si ještě budeš pomlaskávat. Neboj, vona tě z krku nevyleze. Tahle je speciální! Tu nikdo na světě nedělá! Jenom já! A jenom tady na Expedici. Mám na ní speciální tajnej recept, který nemohu vyzradit! Nikomu!“
To asi byla pravda. Skutečně jsme se dlouho nemohli dozvědět, co do té pomazánky vlastně paní Široká dává. Až na jedné z dalších Expedic, kdy nás z Brna zrovna přijela navštívit dívčina jménem Naďa Kesslerová se svým kolegou Borisem, se podařilo alespoň trochu poodhalit, co v ní vlastně je. Naďu totiž tenkrát silně zarazil dotaz, zda má radši v rybičkové pomazánce džem jahodový, nebo meruňkový. A že si může vybrat, velkoryse jí nabídla Široká. A protože Naďa nechtěla věřit, že je možné marmeládu do rybičkové pomazánky skutečně dát, byla přizvána k její výrobě. Takže kromě rybiček a cibule se do této pomazánky přidávala trocha hořčice, jahodová nebo meruňková marmeláda (případně obě), trochu Pikaa a rozdrcená směs kakaových i jiných sušenek. Prý na utemování. Je fakt, že Naďa se vrátila z této ukázky poněkud pobledlá a zcela rezolutně prohlásila, že to jíst nebude. Ale to neznala paní Širokou, která jí to „vysvětlila“.
Takže takovými podobně drsnými rány začínaly běžné dny na Expedicích ve Šťáhlavech.
Samozřejmě, že to rány nekončilo. Povely se ozývaly i během dne, neboť zvláště paní Široká nás hlídala ostřížím zrakem a hned tak ji nic neuniklo.
