Jak předstírat pozorování
O tom, že pozorování může být náročné, byla zmínka už v epizodě Baterka. Někteří se o tom přesvědčili na vlastní kůži, jako třeba Michal Dráb.
V noci byl zařazen do jedné ze dvou tzv. teleskopických skupin. Tedy skupin, které sledovaly v dalekohledu určitou pozorovací oblast, nazvanou pole, kde zaznamenávaly prolétávající meteory. Vzhledem k tomu, že se pozorovalo několik nocí za sebou, byla již na některých patrná únava. Naše skupina byla celkem šestičlenná. Jeden zapisovatel a pět pozorovatelů. Zapisovatelem byl tenkrát Hawran. Mezi tři zkušené pozorovatele byli zařazeni i dva začátečníci. Já tehdy seděl uprostřed skupiny. Po levici i pravici jsem měl oba dva nováčky. Honzu Veselého, kterému jsme později začali říkat Ovce a Michala Drába. Na okrajích seděl již zkušený Dalibor Boubín a toho pátého pozorovatele si již nepamatuji. Dlouhou dobu neletělo skoro nic, a pokud snad ano, tak to byly velmi slabé meteory, na něž se nováčci moc pozorovatelsky nechytali. Ale pak přelétl meteor, který byl skutečně jasný. Obě teleskopické skupiny, které měly nastaveny stejnou pozorovací oblast, zareagovaly a loukou se neslo mohutné: „STOP!“
„Ty jo, ten byl. No viděli jste to?“
V dřevěných bedýnkách, zvaných krmítka, se rozsvítily červené žárovky s čísly pozorovatelů, kteří přelet meteoru zaznamenali a zmáčkli tastr, tedy tlačítko, které bylo napojeno na krmítko a signalizovalo záznam.
Zapisovatelé zaznamenali čas průletu a čísla pozorovatelů do protokolu. A pak již jednotliví pozorovatelé hlásili parametry přeletu (směr přeletu, relativní pozici, magnitudu, stopu, dištanci, rychlost, délku, barvu, typ, ocenění). I v naší skupině bylo postupně odhlášeno, kromě jednoho.
„Michale, tys ho neviděl, takovejhle vypalovák?“ zazněl dotaz od zapisovatele. Michal ani nedutal.
„Michale?“ zase nic.
„Michale, že ty spíš?!“
Odpovědi jsme se nedočkali, Michal skutečně usnul. Chtěl jsem, aby ho zapisovatel probudil, ale ten oznámil, že za 5 minut bude stejně přestávka a tak bylo rozhodnuto nechat Michala dospat.
Za pět minut dal zapisovatel pokyn k přestávce. Kromě Michala se všichni zvedli. Napřed jsme uvažovali, že ho necháme spát, ale pak jsme se rozhodli, že ho na přestávku vzbudíme. Hawran k němu přišel a posvítil mu baterkou do obličeje. Vzápětí se ale začal strašně smát. Pak k němu přišel postupně Dalibor i Honza a reakce byla naprosto stejná. Nemohl jsem pochopit proč. A oni se kuckali smíchy a v tu chvíli nedokázali odpovědět. Teprve když jsem k němu přišel já a posvítil si na něj, došlo mi, co je příčinou. Michal totiž měl otevřené oči, takže to vypadalo, že se bedlivě dívá do dalekohledu a pozoruje. Přitom ale spal. Kořenem nosu byl opřen o okuláry dalekohledu a nepřítomně do něj jakoby zíral. Tak dokonalé fixlování pozorování jsem doopravdy ještě neviděl. Když se nám ho konečně podařilo probudit, vůbec tomu nechtěl věřit. V souvislosti s touto příhodou jsme si pak během dalšího pozorování vymýšleli různé hlouposti a Michala podezírali, že měl v očích sirky a podobné pitomosti.
Jiný z pozorovatelů, Tomáš Telešnuk, později přezdívaný Telefon, nám zase několikrát usnul cestou z pozorování. Párkrát spadl ze židle při půlnoční svačině a asi dvakrát usnul při chůzi a spadl do příkopu. Naštěstí se mu nic nestalo. Napřed jsme si mysleli, že to jen hraje, ale později jsme zjistili, že byl prostě úplně vyčerpán. Skutečně, pokud se pozorovalo více nocí za sebou, jednalo se o činnost značně náročnou.
Barevný Arktur
Na Expedici ve Šťáhlavech se nám podařilo pěkně napálit Naďu Kesslerovou, která k nám jednou zavítala z Brna jako astronomická instruktorka. Nutno přiznat, že to s námi neměla zrovna lehké, ale jinak jsme s ní vycházeli velmi dobře. Jednou jsme se připravovali na pozorování teleskopických meteorů již velmi brzy, v době, kdy vycházely na obloze první hvězdy. Pětičlenná skupina pozorovatelů zamířila děláky, již připevněné na stativech, na nejjasnější hvězdy oblohy. Když v tom si někdo všiml, že z tábora k nám někdo míří. Byla to Naďa, která si povšimla naší aktivity a šla nás zkontrolovat.
„Á, Naďa jde na kontrolu,“ někdo pronesl, „to bychom ji mohli něco provést.“
A v tu chvíli mi bleskl hlavou nápad.
„Rychle zkontrolujte, kdo máte na děláku barevné filtry a jaké.“ Kluci bleskurychle přepnuli filtry a nahlásili, jak na tom kdo je. V té době jsme totiž měli na některých dělácích namontovány filtry barevné místo šedých. Většinou se jednalo o jeden až dva barevné filtry, a to buď červený, žlutý, modrý nebo zelený. Pokud vím, tak to bylo z důvodů jakéhosi staršího pozorovacího programu, kde se určovala barevnost meteorů. Většina z nás v tu chvíli měla kromě šedých alespoň některý filtr barevný.
„Kluci, namiřte si děláky na Arktura v Pastýři a až se Naďa přiblíží, budeme se dohadovat, jakou má ta hvězda vlastně barvu. Každý si tam ale nastavte jiný filtr a za chvíli ho zase přepněte na jiný, pokud ho máte.“ Další domluva už možná nebyla, protože se Naďa k naší skupince přiblížila na doslech. Dělali jsme, jako že o ní vůbec nevíme. Kromě připravujícího se zapisovatele všichni soustředěně koukali na oblohu a zatím mlčeli.
„No já si, Ríšo, nemohu pomoct, ale mně připadá modrá.“ přerušil jsem mlčení.
„Já ti nevím, mě jde trochu do zelena.“ odpověděl Ríša a dál koukal do děláku.
Naďa zbystřila a hned se zajímala.
„Co to tam kluci máte?“ chytla se Naďa okamžitě na špek.
„Ale, Arktura v Pastýři.“ odpověděl jsem ledabyle.
„Ríša mi tvrdí, že ho vidí zbarvený do zelena, ale mě připadá spíše modrý.“
„To je divný, ten by měl přece zářit do červena.“ odvětila Naďa.
„No vždyť jsem vám to říkal, že je červený. Alespoň já ho vidím do červena.“ ozval se Láďa.
„Ukaž, Ríšo, já se podívám.“ načež se Naďa nahrnula k jeho děláku.
Chvilku do něj zírala a pak povídá: „No fakt, von je skutečně zelenej, to je divný.“
„Ukaž, Láďo, jak ho vidíš ty?“ Láďa neměl zařazen žádný filtr, protože je jako jediný neměl.
„No tady je do oranžova nebo červena, to by mělo být normální.“
„Já ho vidím pořád do modra, nemohu si pomoct.“ prohlásil jsem rezolutně.
Naďa ihned zamířila k mému dalekohledu a podívala se na namodralého Arktura.
„To snad ani není možný, tady je fakt do modra.“
Mezitím, co se dívala do dalekohledu, jsem rychle kouknul na kluky. Bylo na nich vidět, že stěží potlačují smích.
„Mě připadá jeho barva žlutá.“ ozval se Michal Dráb.
Naďa opustila můj dalekohled a vrhla se na Michalovo. Rychle jsem si přepnul filtr na žlutý a povídám: „Víš, že máš asi pravdu, Michale, mě teď také připadá trochu do žluta.“
Zcela zmatená Naďa se vrátila k mému dalekohledu a opět se podívala. Ale to už v ní začalo klíčit podezření a také vzápětí jí to došlo. „Hele, nemáte tam zapnutý barevný filtry?!“
Výbuch smíchu, který následoval, okamžitě vyvrátil podezření, že bychom snad o přepnutých filtrech nevěděli. Velmi rychle pochopila, že nám skočila na špek. Od té doby si také na nás dávala pozor. A nejen ona. Ti, kteří nás měli možnost časem poznat, tak už také ví své.
