Planetka se považuje za ztracenou, pokud není spolehlivě známa její dráha a přes několik pokusů se jí dlouhodobě nedaří najít. Taková věc se samozřejmě může stát i v současnosti, ale častěji k tomu docházelo v první polovině 20. století, případně koncem 19. století. Obvykle to bylo u slabých objektů, které byly pozorovány jen krátce a poté zmizely z dosahu tehdejších přístrojů. Dříve byly takto ztraceny i některé planetky, které již obdržely katalogové číslo od Minor Planet Center (středisko pro malá tělesa sluneční soustavy), případně získaly dokonce i jméno.
Jednou z prvních ztracených planetek se stala (132) Aethra. Objevil ji kanadsko-americký astronom James Craig Watson 13. června 1873, ale brzy poté přestala být viditelná a na dlouhá léta byla ztracena. Znovu se ji podařilo najít až téměř po půl století, v roce 1922.
V pozdějších letech se na podobné ztracené objekty zaměřili někteří astronomové a pokoušeli se je najít. Seznam „pohřešovaných“ asteroidů se díky těmto aktivitám pomalu, ale jistě ztenčoval. Část dříve ztracených těles se podařilo nalézt zejména v 70. letech, ale nejúspěšnější v tomto ohledu bylo další desetiletí. V Říši hvězd z ledna 1981 se můžeme dočíst, že 13. prosince 1979 byla po bezmála 45 letech znovu objevena planetka (1370) Hella a že v té době zbývalo nalézt ještě 18 očíslovaných planetek, označených jako ztracené. Tento počet dále zredukoval L. K. Kristensen z dánské univerzity Aarhus, který v roce 1981 opětovně objevil planetky (452) Hamiltonia, (1357) Transylvania a několik dalších menších asteroidů. U planetky (452) Hamiltonia se sice často uvádí rok nalezení 1987, ale vzhledem k tomu, že zmínka o její identifikaci je již v oběžníku mezinárodní astronomické unie (IAUC) číslo 3595 z dubna 1981, jedná se o chybu, kterou zřejmě dále přebírají další autoři. Když L. K. Kristensen svou práci opouštěl, zbývalo znovu nalézt již jen devět očíslovaných těles. Jednalo se o planetky (330) Adalberta, (473) Nolli, (719) Albert, (724) Hapag, (843) Nicolaia, (878) Mildred, (1009) Sirene, (1026) Ingrid a (1179) Mally.
Speciální postavení mezi těmito objekty má planetka (330) Adalberta, která nebyla nikdy znovu nalezena. Ptáte se proč? Její objevitel, Max Wolf, totiž pravděpodobně považoval dvě slabé hvězdy za obraz asteroidu, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Situace kolem Adalberty je ještě poněkud složitější, podrobnosti o ní najdete v samostatném článku.
Zbývalo tedy osm očíslovaných ztracených těles. První z nich se dočkalo svého znovunalezení ještě v roce 1981. Byla to (843) Nicolaia, kterou po 65 letech nalezli pracovníci Astronomisches Rechen-Institutu, sídlícího v německém městě Heidelberg. K samotnému objevu posloužil dalekohled o průměru 1 metr. Druhou položku seznamu, která se mohla odškrtnout, se stala planetka (1009) Sirene. Tu našel v roce 1982 J. Gibson na snímku, pořízeném na Palomarské observatoři dalekohledem o průměru 120 cm. Dvě další ztracené planetky přišly na řadu v roce 1986. Byla to (1026) Ingrid, kterou znovuobjevil japonský astronom Syuichi Nakano a (1179) Mally, na jejímž nalezení se podíleli jeden dánský a dva němečtí astronomové – Lutz D. Schmadel, Richard Martin West a Hans-Emil Schuster. Následujícího roku mohl být vymazán ze seznamu ztracených těles asteroid (473) Nolli, který čekal na své znovunalezení mimořádně dlouho. Od jeho objevu a zároveň ztráty roku 1901 k novému nalezení v roce 1987 uplynulo dlouhých 86 let. V roce 1988 byla po 77 letech opět spatřena planetka (724) Hapag. Její objev nahlásili astronomové T. Hioki a N. Kawasato z japonského města Okutama. Nalezením tohoto tělesa se uzavřely objevy 80. let. Stále však ještě zbývalo dohledat poslední dva asteroidy – (719) Albert a (878) Mildred.
Hned začátkem 90. let, konkrétně v roce 1991, došlo i na Mildred. Tento asteroid původně objevili 6. září 1916 dva američtí astronomové – Seth Barnes Nicholson a Harlow Shapley na observatoři Mount Wilson, ale záhy došlo k jeho ztrátě. Zpráva o jeho novém nalezení a identifikaci byla zveřejněna v IAUC číslo 5275 z května 1991. Na Evropské jižní observatoři byly metrovým dalekohledem 10. dubna 1991 získány tři pozice této planetky a zpětně pak byla dohledána její pozorování z dubna 1984 a listopadu 1985.
Nejdéle vzdoroval svému opětovnému nalezení Albert. Toho se podařilo „odchytit“ až v květnu 2000 pomocí amerického projektu Spacewatch (Vesmírná hlídka). Předtím byla známa jeho pozorování pouze z podzimu roku 1911. Tehdy jej 3. října objevil česko-rakouský astronom Johann Palisa a sledovali jej také na hvězdárnách v Kodani, Johannesburgu, Greenwichi a Heidelbergu. Zhruba po měsíci přestal být pozorovatelný a na dlouhá desetiletí zmizel. Astronomové se jej pokusili vyhledat již v letech 1913 a 1915, ale nebyli úspěšní a stejně dopadly i další pokusy o nalezení, probíhající od 70. let. Až 1. května 2000 se planetku podařilo znovu zaznamenat. Nejprve to vypadalo, že se jedná o nové těleso, dostalo předběžné označení 2000 JW8, ale pak se ukázalo, že jeho dráha se nápadně podobá ztracenému Albertovi. Po pečlivém přezkoumání a výpočtech bylo možné ohlásit, že poslední ztracená planetka s katalogovým číslem byla po bezmála 89 letech opět nalezena.
Do kategorie „ztracených očíslovaných planetek“ bývá někdy chybně řazen i asteroid (69230) Hermes. Tento objekt objevil německý astronom Karl Wilhelm Reinmuth v roce 1937 a získal předběžné označení 1937 UB. Asteroid byl sice pozorován z několika observatoří, ale pouze pět dní, což nestačilo k výpočtu přesné dráhy. Přesto však – zřejmě kvůli tomu, že v té době prolétl rekordně blízko Země – dostal i jméno. Byl pojmenován Hermes podle posla bohů z řecké mytologie. Definitivní číslo však tehdy nezískal. Toho se dočkal až v roce 2003, kdy jej znovu nalezl Brian A. Skiff v rámci projektu LONEOS (Lowell Observatory Near-Earth-Object Search). Teprve poté mohla být spolehlivě vypočítána jeho dráha a od Minor Planet Center obdržel číslo 69230.
Z dalších ztracených a nalezených planetek se zmíníme již jen o dvou. První dostala předběžné označení 1950 DA a objevil ji 23. února 1950 americký astronom Carl Alvar Wirtanen na Lickově observatoři. Byla pozorována 17 dní, než zmizela z dosahu. Vypočítaná dráha byla silně nepřesná a tak 50 let patřila mezi ztracené objekty. V roce 2000 došlo k jejímu novému objevu a po upřesnění dráhových elementů se zjistilo, že v roce 2880 může dojít k velmi nebezpečnému přiblížení k Zemi. Momentálně se dokonce jedná o objekt s největší známou pravděpodobností srážky s naší planetou. Přesto je ale nebezpečí střetu velmi malé – asi 0,3%. Druhou planetku objevil Zdeněk Moravec 16. ledna 1996 z hvězdárny na Kleti a dostala označení 1996 BG. Později se zjistilo, že se jedná o těleso, které bylo pozorováno již 12. prosince 1973 a později ztraceno. Ještě jednou se jej podařilo spatřit v červnu nebo červenci 1990 (údaje o měsíci se rozcházejí), ale ani to nestačilo na přesný výpočet dráhy. Až třetí „objev“ a následné pozorování dovolilo určit parametry dráhy tak přesně, že objekt mohl získat katalogové číslo. Zároveň dostal objevitel možnost asteroidu dát jméno. Vybral si fiktivního českého génia Járu Cimrmana a tak nyní vesmírem krouží planetka s označením (7796) Járacimrman.Zajímavá a poněkud zamotaná je historie tělesa, které objevil v roce 1928 čínský astronom Zhang Yuzhe. To dostalo nejprve provizorní označení 1928 UF a později číslo 1125. Objevitel jej pojmenoval China, neboli Zhongguo, což je také jeden z názvů Číny. Jako v předešlých případech, objekt byl ztracen a jeho přesná dráha nebyla vypočítána. Vědci usoudili, že se jej už nepodaří najít a proto se rozhodli, že jeho číslo a jméno dají jinému tělesu. Když v roce 1957 na čínské observatoři Purple Mountain objevili asteroid 1957 UN1, se souhlasem Zhanga Yuzheho mu přidělili jméno China a katalogové číslo 1125. V roce 1986 se však stalo něco nečekaného. Z tehdy „nově objevené“ planetky 1986 QK1 se vyklubalo původní těleso 1928 UF, se kterým již astronomové nepočítali. Vše se nakonec vyřešilo tak, že číslo a jméno zůstalo asteroidu 1957 UN1 a znovuobjevená původní planetka (1928 UF) dostala nové číslo 3789 a jméno Zhongguo.
Možná jste z článku nabyli dojmu, že už všechna ztracená tělesa byla znovu nalezena. To by však byl velký omyl. V článku se převážně píše o planetkách, které měly v době ztráty již svá definitivní čísla. Ty byly opravdu postupně všechny znovu dohledány, ale existuje velká skupina těles pouze s provizorním označením, z nichž část je dosud ztracená. I zde se samozřejmě občas podaří nějaké těleso znovu najít a identifikovat, ale přesto objektů, čekajících na své znovuobjevení, je stále ohromné množství. Podle některých odhadů je jich více než 150 000, takže pokud byste snad chtěli s jejich dohledáváním pomoci, příležitostí máte více než dost.
Vybrané zdroje:
• Říše hvězd 1/1981
• http://en.wikipedia.org/wiki/Lost_asteroid
• http://www.ian.cz/detart_fr.php?id=133
• http://www.cfa.harvard.edu/iau/services/CBATServices.html
