Pokud sledujeme či fotografujeme Měsíc, zdá se na první pohled, že je viditelná pouze jeho jedna polokoule. Vidíme tedy pouze stranu přivrácenou. Při bedlivějším sledování po delší časové období však zjistíme, že se Měsíc poněkud kýve, a to jak v selenografické šířce, tak i selenografické délce. Tyto kývavé pohyby, kterých existuje několik druhů, označujeme jako librace. Díky nim je možné po určitou dobu spatřit snáze některé okrajové partie. Librace umožňují spatřit více jak 50 procent povrchu Měsíce. Rozeznáváme několik typů librací, které ale mohou působit současně.
Optická librace v délce je způsobena nerovnoměrnou oběžnou rychlostí. Měsíc se sice rovnoměrně otáčí, ale nerovnoměrně pohybuje kolem Země. Optická librace v délce umožňuje sledovat západní a východní partie a dosahuje hodnoty +/- 7° 54´.
Optická librace v šířce je způsobena sklonem roviny rovníku Měsíce vůči rovině oběžné dráhy. Optická librace v šířce umožňuje sledovat severní a jižní partie a dosahuje hodnoty +/- 6° 50´.
Paralaktická librace vzniká tím, že naše Země má průměr 12 756 km a tím je možné Měsíc pozorovat z různých míst a směrů. Hodnota paralaktické librace dosahuje 0,9° až 1°.
Fyzická librace je vlastní kývavý pohyb Měsíce, způsobený drobnými odchylkami v jeho rotačním pohybu. Hodnota fyzické librace je nevýznamná, pouhých několik desetin obloukových minut, asi do 0,2´.
Librace umožňují ze zemského povrchu v časově delším období sledovat až kolem 59 procent povrchu našeho souputníka.
