Poté, co si lidé uvědomili, že planeta Země není středem vesmíru, ale pouze jedním z těles, obíhajících kolem Slunce, začali zjišťovat, jak je velká Sluneční soustava a kde jsou její hranice. Ty se časem posouvaly. Původní domněnka stanovila, že hranici Sluneční soustavy tvořila dráha poslední planety, která byla vidět pouhým okem.
Touto planetou byl až do roku 1781 Saturn, pohybující se v průměrné vzdálenosti 9,55 AU. Tehdejší hranici Sluneční soustavy proto vymezoval kruh o průměru kolem 19 AU. Dne 13. března 1781 však anglický astronom William Herschel objevil planetu Uran. Tímto objevem se poprvé v moderní době posunuly dosud známé hranice naší Sluneční soustavy. Hranice se rázem posunula do průměrné vzdálenosti dráhy Uranu od Slunce, tedy přes 19 AU. Další posun hranice přichází o 65 let později a je spojen s objevem planety Neptun v roce 1846. Tentokrát se hranice posunula již do vzdálenosti přes 30 AU. Ale ani to nebyl konec. V roce 1930 bylo objeveno Pluto. Toto těleso se pohybuje v průměrné vzdálenosti kolem 40 AU. Jeho dráha je ale silně výstředná, a tak během oběhu okolo Slunce se mění vzdálenost v rozmezí od 30 do 50 AU. V některých letech se Pluto dostává po určitou dobu dokonce blíže než Neptun.
Pluto sice bylo v roce 2006 z kategorie planet vyřazeno, ale jako těleso ve Sluneční soustavě zůstává. A v devadesátých letech minulého století byla detekována další tělesa za drahou Pluta, která jsou ovlivňována gravitací Slunce, a proto patří do Sluneční soustavy. Z těch posledních můžeme jmenovat např.: Haumeu, Makemake a Quaoar. Tato tělesa, která se také označují za transneptunická, patří do diskovitého útvaru tzv. Kuiperova pásu, který byl detekován v roce 1992 a v posledním období v něm počet těles značně narostl. Hranice Sluneční soustavy se tedy od roku 1992 opět vzdálila.
Tento stav ale netrval příliš dlouho. Za hranicí Kuiperova pásu byl objeven v roce 2003 objekt, pohybující se po výstřední dráze. Toto těleso dnes známe pod názvem Sedna. Jedná se o objekt, který byl v době objevu ve více jak dvojnásobné vzdálenosti než Pluto. Jeho vzdálenost od Slunce byla kolem 90 AU (dráha je však mimořádně výstředná a v perihelu dosahuje kolem 76 AU, v afelu však až kolem 1 000 AU). A ani tento vzdálenostní rekord se dlouho neudržel. Byl překonán objevem planetky (136199) Eris nacházející se v době objevu ve vzdálenosti 97 AU od Slunce. Z toho jasně vyplývá, že ani Kuiperův pás netvoří hranici Sluneční soustavy, neboť se našla tělesa za jeho hranicí a Eris je jedním z objektů tzv. rozptýleného disku.
Existují však objekty, které přichází ještě z větší dálky a které přilétají z náhodných směrů. Jedná se o dlouhoperiodické komety, které přilétají z okrajových partií Sluneční soustavy. Můžeme proto předpokládat, že Sluneční soustavu a Kuiperův pás obklopuje ještě něco dalšího. Že existuje kulová struktura, kterou označujeme jako Oortův oblak, případně jako Öpik-Oortův oblak.
Existence Oortova oblaku zatím nebyla prokázána, ale většina astronomů jej považuje za velmi reálný. Poloměr tohoto hypotetického kulovitého útvaru zatím nelze přesně určit. Má se za to, že se pravděpodobně rozprostírá ve vzdálenosti už od 2 000 AU až do 200 000 AU od Slunce. Největší část hmoty jeho objektů se předpokládá, že bude koncentrována ve vzdálenosti kolem 50 000 AU.
Tato hmota by měla být pozůstatkem původní planetární mlhoviny. Předpokládá se také, že obsahuje hlavně drobný materiál, nepravidelná tělesa, jejichž dráhy jsou pod různými sklony. Bude se jednat zřejmě o slepence, které obsahují převážně zmrzlý vodní led, zmrzlé plyny, úlomky hornin, amoniak, metan apod., tedy materiál, ze kterého se pravděpodobně postupně zformovala i naše Sluneční soustava. V současnosti představuje Oortův oblak hlavní zásobárnu kometárních jader a počet těles v něm obsažených je odhadován asi na bilión. Hmotnost těles pohybujících se v této oblasti se odhaduje přibližně na zhruba stonásobek hmoty Země.
Lze předpokládat, že na kometární jádra a případné další objekty, která Oortův oblak obsahuje, již nemá vliv jen naše Slunce, ale tělesa v něm obsažená podléhají i gravitačnímu působení ostatních blízkých hvězd. Gravitační působení Slunce, blízkých hvězd a vzájemné srážky pak mohou kometární jádra vychylovat ze svých drah a tím mohou být nasměrována i směrem do vnitřních částí Sluneční soustavy. Komety z oblasti Oortova oblaku proto přilétají z náhodných směrů a mají buď jen jedno přiblížení, nebo jsou dlouhoperiodické.
Existenci oblaku předpověděl již v roce 1932 estonský astronom a astrofyzik Ernst Öpik (23.10.1893 – 10.9.1985). Hypotézu o možné existenci takového oblaku pak zveřejnil v roce 1950 holandský astronom Jan Hendrik Oort (28.4.1900 – 5.11.1992).
