Expedice v roce 2011 oslavila kulaté jubileum – konala se totiž již po padesáté. Žádné velké oslavy se však nekonaly, proběhla ve velmi podobném duchu jako ty předešlé. Asi největší změnou, která čekala zejména na dojíždějící účastníky, byla dvě omezení provozu na cestě do Bažantnice. První bylo přímo v Plzni, na Lochotíně, kde probíhaly stavební práce na Karlovarské třídě, druhé pak číhalo před obcí Nekmíř, kde byla úplná uzavírka silnice. Vzhledem k tomu, že tudy v minulých letech jezdila drtivá většina motorizovaných expedičníků, byli nuceni hledat jinou cestu. Jako zřejmě nejvýhodnější se nakonec ukázalo vyjet z Plzně kolem konečné tramvaje číslo 1, po nově otevřeném obchvatu se vyhnout Třemošné a dále pokračovat přes Horní Břízu, Trnovou, Krašovice a Bučí do Lozy. Tady se už dalo napojit na původní cestu a pokračovat přes Dražeň až do Bažantnice. Po velmi podobné trase jezdí i autobusy do Manětína.
Po příjezdu do areálu hřiště táborníci udělali rychlou obhlídku a zjišťovali, co se za uplynulý rok změnilo. Na první pohled bylo patrné, že lavičky prošly „generálkou“ a byly u nich vyměněny dřevěné části. Už to bylo potřebné, protože ty staré byly v poměrně dezolátním stavu. Ve zbývajících částech areálu zůstalo vše při starém.
První den expedičníci společnými silami nejprve přestěhovali všechny potřebné věci z aut na patřičná místa, postavili si svá plátěná obydlí a zabydleli se. Poté následoval nástup, kde se probíraly zejména organizační záležitosti. Ukázalo se, že letošní ročník má poněkud slabší účast, první den počet táborníků nebyl o moc větší než tucet. V dalších dnech se ještě objevili další účastníci, ale málokdy počet expedičníků výrazně přesáhnul dvacítku. Po nástupu se poprvé zamířilo do hospody ve Hvozdu, kterou převzal po loni tragicky zesnulém panu Trojánkovi jeho syn. Zde se dalších 14 dní odehrávaly všechny večeře a o víkendech i obědy. Úroveň stravování zůstala stejná, jedlo se v odděleném prostoru od zakouřené části a jídlo bylo většinou docela chutné. Po jídle následovala cesta zpátky, různé dodělávky a protože se nečekaně pozdě v noci vyjasnilo, mohlo se hned první noc pozorovat.
Další dny začínaly vždy budíčkem, vyhlášeným službou poté, co se jí podařilo úspěšně připravit snídani. Obvykle se skládala z namazaných chlebů či vánočky a teplého čaje. Vydávala se v klubovně, lidově nazývané „myšárna“, kam se postupně trousili všichni, jež se podařilo vzbudit. Během snídaně se obvykle debatovalo o všem možném a poté se táborníci vydali konat různé činnosti. Ti čistotní začali páchat důkladnou ranní hygienu, jiní ji jen tak odbyli a za chvíli už seděli u některého z počítačů. Na nich se zpracovávaly výsledky, získané za předchozí noci, vedlo účetnictví a další potřebná agenda Expedice, ale samozřejmě sloužily i k zábavě. Pokud se někdo v noci málo vyspal a byl znaven, mohl se po nasnídání opět ukrýt do stanu nebo na nějaké klidné místo a relaxovat, otužilci se vydávali osvěžovat do nedalekého rybníka. Ke slovu se také dostaly různé společenské hry, ať už to byly šachy, ve kterých se odehrál i menší turnaj, hry na hrdiny nebo čutání s míčem na hřišti. Na letošní Expedici bylo možné spatřit i odpalovací rampu, ze které startovaly modely raket. Občas to bylo velmi dramatické, to když vystřelená raketa zmizela ve výšce, aby se náhle velkou rychlostí zřítila těsně vedle diváků a zaryla se do země. Samozřejmě se myslelo i na vzdělávání a tak proběhlo hned několik přednášek. Expedičníci si mohli vyslechnout kromě každoročně se opakujících povídání o pozorování meteorů či proměnných hvězd i přednášky o historii pozorování Slunce, měření sextantem, vizuální astrometrii drobných těles Sluneční soustavy, světelném znečištění a další.
V pracovní dny jako první vyrážela na oběd služba už kolem 11. hodiny, aby se rychle najedla a co nejdříve vrátila. Pak teprve mohli jít ostatní a museli to stihnout do 12. hodin, protože pak výdej jídla končil. Trochu jinak to bylo o víkendu, kdy byl oběd domluven až na 13. hodinu a služba mohla jít až poté, co se z jídla vrátil zbytek tábora. Specialitou tohoto roku bylo, že se poměrně často táborníci během cesty na jídlo či zpět setkávali s různými zástupci zvířecí říše. Několikrát to bylo velké hejno špačků, pochutnávajících si na planých třešních u cesty a které hluk procházejících lidí vyplašil, jindy se přes cestu plazila velká užovka a párkrát se daly zahlédnout srnky běžící po poli nebo kličkující po cestě. I přímo v táboře se mimo účastníků dala spatřit různá další stvoření. Od neoblíbených komárů či mravenců přes ještěrku až po různě veliké žáby.
Po obědě následoval odpolední program. Ten mohl být vyplněn dalším zpracováním dat, přednáškou nebo nějakou zábavou. Pokud bylo na obloze vidět Slunce, samozřejmě na něj pár táborníků zamířilo techniku a buď jej sledovali vizuálně, nebo pořizovali fotografie. Jeden ze zajímavých experimentů, který zabral celý den, bylo měření zeměpisné polohy pomocí sextantu. I nabídka „neodborných“ činností byla pestrá. Protože rok 2011 byl velmi bohatý na houby, stačilo jen na chvíli vyrazit do lesa s košíkem nebo nějakou taškou a úlovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Stejně jako v předchozích letech bylo možné nad hřištěm zahlédnout vznášející se modely létajících strojů. Naopak poprvé si mohli účastníci na Expedici zastřílet ze vzduchovky. Terč byl umístěn v zadní části areálu na dřevěné ohradě a střílelo se do něj ze vzdálenosti 10 metrů. Zásahy se sčítaly a nakonec byl vyhlášen nejlepší střelec. Během jedné z těchto střeleb se naprosto nečekaně jen pár desítek metrů od táborníků objevila menší srnka a po louce přeběhla do lesa. Jeden den se o vyplnění času mezi obědem a svačinou postarali Marek Česal spolu s Jakubem Tomanem ze Západočeské pobočky České astronomické společnosti. Uspořádali Odpoledne s pobočkou, během kterého se uskutečnilo několik zajímavých soutěžních disciplín, prokládaných pokusy. Na závěr vyhlásili výsledky a nejlepší účastníci byli odměněni. Odpolední program byl vždy po 16. hodině krátce přerušen svačinou, ale poté, co všichni utišili hlad, se mohlo opět pokračovat.
Před odchodem na večeři se pravidelně svolával nástup, na kterém se plánovaly činnosti na následující den a pokud byla příznivá předpověď, také byla vyhlášena pozorovací pohotovost a expedičníci byli rozděleni do skupin podle programu, jakému se měli věnovat. Na začátku Expedice se zkušenější pozorovatelé věnovali pozorování pomocí dalekohledů, případně CCD kamery a začátečníci dělali AAPO a seznamovali se s oblohou. Později byly postaveny i skupiny na pozorování meteorů a provádělo se zakreslování poloh planetky Pallas a komety Garradd. Z těchto záznamů se pak vypočítávala jejich dráha. Kromě běžných pozorovacích programů se uskutečnil i pokus o zaznamenání exoplanety, který bohužel nebyl úspěšný.
Po nástupu vyráželi všichni s výjimkou služby, která musela hlídat tábor, na večeři do Hvozdu. Po návratu zpět večerní program závisel na tom, zda se mělo pozorovat či nikoli. Pokud to vypadalo, že bude jasná obloha, pomalu se začalo s přípravou. Ze skladů se postupně vynášela potřebná technika a umísťovala se na hřiště, meteoráři si ještě opakovali určování údajů, polohy radiantů a podobné záležitosti. S přibývající tmou se postupně všichni přesouvali na svá pozorovací stanoviště, aby mohli začít pozorovat, až budou vhodné podmínky. Pokud však byl vývoj počasí nejistý, často se expedičníci scházeli u počítače a snažili se odhadnout podle snímků z družice, jak se situace vyvine. Jakmile už bylo jisté, že se bude pozorovat, muselo se zhasnout všechno rušivé osvětlení a tábor se ponořil do tmy, kterou narušovala jen slabá červená světélka, používaná při pozorování. Pozorovatelé, potřebující k chodu své techniky elektrickou energii, museli při výběru pozorovacího stanoviště brát v úvahu délku prodlužovacích kabelů a proto se soustředili v blízkosti betonového plácku před budovou, případně u stanového tábora. Ti, co se bez elektřiny obešli, mohli volit vzdálenější místa. Na hřišti bylo místa dost, takže nebyl problém umístit více skupin v takových vzdálenostech, aby se navzájem nerušily.
Jiná situace nastala, pokud bylo večer zataženo a ani předpověď nebyla příznivá. Pak byl poněkud volnější program. Někdo dal přednost debatování, jiní práci na počítačích. Jeden ze zamračených večerů se promítal dokument o sovětských vozidlech Lunochod, která se počátkem 70. let pohybovala po povrchu Měsíce. Ke konci Expedice se dvakrát uskutečnil táborák. Kvůli tomu bylo založeno nové ohniště v zadní části areálu, v rohu louky, kousek pod stanovým městečkem. Táborníci přitahali z lesa dřevo, rozřezali a rozsekali jej, naskládali do ohniště a pak už stačilo škrtnou sirkou a za okamžik plápolal oheň. Služba s dalšími pomocníky mezitím připravila talíře, hořčice, křen, nařezala špekáčky, nakrájela chleba a dokonce nachystala i pruty na opékání. Ostatním tak stačilo jen přinést si k ohništi židli, napíchnout špekáček či chleba na klacek a mohli začít s tepelnou úpravou pokrmu. Ve žhavém popelu se pak pekly brambory. Že se přitom hodně povídalo a o veselé historky nebyla nouze asi není nutné ani zmiňovat.
Z hlediska počasí patřila Expedice 2011 mezi ty méně vydařené. Snad jen jedna noc se dá označit za úplně bezproblémovou a dalo se během ní pozorovat od večerních hodin až do svítání. Při ostatních se projevovala oblačnost, mlha či jiné rušivé vlivy a obvykle se muselo začínat s pozorováním později nebo končit dříve. Také deště bylo více než dost. Tentokrát se sice naštěstí neobjevilo mezi stany jezírko jako v roce 2010, ale také se stalo, že prakticky celý den propršel. Malá potopa nastala v jednom skladu, do kterého táborníci neměli přístup. Když se konečně dostavil někdo s klíčemi, ukázalo se, že na vině je závada na bojleru. Ta se musela odstranit, nashromážděná voda vynosit a místnost byla pak několik dní otevřená, aby vyschla. Počasí bylo také jednou z příčin, proč se uskutečnil jen jediný výlet. Bylo to předposlední den Expedice a většina expedičníků se vydala k televiznímu vysílači Krašov a do okolí obce Bezvěrov. Zde je možné najít místa s malým světelným znečištěním, která by se dala využít pro astronomická pozorování.
Ještě jedna zajímavost se váže k Expedici 2011 a ta by se dala nazvat „návrat veteránů“. Alespoň na jednu noc se zastavilo podívat několik lidí, kteří jezdili na Expedice v dřívější době, někteří dokonce před více než dvaceti lety. Jména jako Honza Czinner, Marcel Juzyk nebo Láďa Krystl už většině dnešních účastníků nic neříkají nebo je znají jen z vyprávění. Martin Zíbar a Michal Rottenborn už se také v posledních letech neobjevovali nebo jen na krátkou návštěvu. Tentokrát si ale udělali čas a zúčastnili se i pozorování.
Tak jako vždy, Expedice utekla jako voda a nastal poslední den. Po budíčku a snídani následovalo balení, úklid, vyklízení prostor a nakládání věcí do aut. Ráno bylo nejprve jen zamračeno, ale postupně začalo poprchávat a intenzita deště pomalu, ale jistě sílila. To už naštěstí byly sklizené stany a zbývalo jen poskládat všechno potřebné do vozidel. I když to zpočátku nevypadalo moc dobře, nakonec se povedlo vše uspořádat tak, že v táboře nic nezbylo a nebylo nutné se vracet. Za vydatného deště se kolona několika vozidel vypravila směrem do Plzně a Expedice 2011 tím definitivně skončila.
Popis událostí na Expedici 2011 den po dni najdete v Expedičním deníku.
