Americká planetární sonda MESSENGER objevila zvláštní jámy na povrchu Merkuru. Snímky pořízené z oběžné dráhy odhalují tisíce neobvyklých prohlubní na různých místech planety. Rozměry jam se pohybují od 20 m do cca 1600 m v průměru a jejich hloubky dosahují 20 až 40 m. Nikdo zatím neví, jak vznikly.
„Tyto jámy jsou pořádným překvapením,“ prohlásil David Blewett, člen vědeckého týmu Laboratoře aplikované fyziky na John Hopkins University. „O Merkuru jsme dosud uvažovali jako o místu, které se už nijak nemění, s výjimkou vzniku impaktních kráterů. Jámy se však jeví být mladší nežli krátery, v nichž je pozorujeme, což znamená, že povrch Merkuru se stále vyvíjí, a to velmi překvapujícím způsobem.“
Jiná planetární sonda, Mars Reconnaissance Orbiter, zaznamenala podobné prohlubně ve zmrzlém oxidu uhličitém na Marsovském jižním pólu. Tyto prohlubně propůjčovaly místnímu povrchu podobu ementálu. Ovšem na Merkuru se otvory našly ve skále a jejich vnitřky a okolí mají světlejší barvu než okolní terén. Vědci ještě nikdy nezaznamenali něco takového na skalnatém povrchu planety.
Merkurova velice řídká atmosféra se neprojevuje tak jako naše pozemská, nefouká zde žádný vítr a nepadá žádný déšť. Takže jámy nebyly vyhloubeny ani větrem ani deštěm. Práci musely vykonat nějaké jiné síly. Jako planeta nejbližší Slunci je však Merkur vystaven prudkému horku a extrémnímu kosmickému počasí. Blewett věří, že tyto faktory hrály svojí roli. Říká, že klíčové vodítko je v tom, že mnoho z jam je spojeno se středovými vrcholky, či horami uprostřed Merkurových impaktních kráterů. O těchto takzvaných „vrcholkových prstencích“ se uvažuje, že jsou tvořeny materiálem vyzvednutým z hloubek během dopadu tělesa, jež vytvořilo kráter. Vyhloubený materiál může být nestabilní, když je najednou vystaven vlivům na Merkurově povrchu.
Určité materiály, například ty, které obsahují síru a jiné těkavé látky mohou být snadno odpařeny při náporu tepla, slunečního větru a mikrometeoritů, jimž je povrch Merkuru neustále vystaven,“ řekl Blewett. „Například síra se odpaří, zanechá jen ostatní minerály a tím oslabí skálu, která zůstane pórovitější, než byla. Poté se může skála rozpadat a erodovat mnohem snáze, a vytváří tyto prohlubně.“
Sonda MESSENGER také potvrdila, že Merkur je nečekaně bohatý na síru. To samo o sobě je překvapením, jež nutí vědce přehodnotit své představy o tom, jak se Merkur formoval. Převládající modely předpokládají, že buď ve velmi rané historii Sluneční soustavy, během závěrečného formování planetesimál, způsobila kolosální srážka odvržení většiny vnějšího kamenného pláště Merkuru, nebo že během horké fáze mladé Slunce hřálo natolik, že sežehlo vnější vrstvy planety. V obou případech by však prvky s nízkým bodem varu – těkavé látky, jako je síra a draslík, byly odpařeny. To však není pravda, jsou na Merkuru stále přítomny. K tomu, aby vědci pochopili jak tedy planety a Sluneční soustava vznikly, musí nejdříve pochopit Merkur.
„Je to záchytný bod na jednom okraji Sluneční soustavy. Poznání toho jak se Merkur utvářel, bude mít významné důsledky pro pochopení ostatních planet. A MESSENGER nám ukazuje, že až doposud jsme se v mnoha ohledech velice mýlili o tomto malém světě.“
Jaká další překvapení Merkur ukrývá? Podivné díry této nejvnitřnější planety mohou být pouze počátek.
