Na úvod je zapotřebí přiznat, že vybrat do minislovníčku slovo začínající tentokrát na Y nebylo vůbec jednoduché. Nakonec výběr padl na družici s názvem Yohkoh, což však byla spíše z nouze cnost a nejedná se o zcela korektní výběr.
Yohkoh byla japonská sluneční observatoř, kterou vyrobila a později i provozovala japonská agentura ISAS (Institute of Space and Astronautical Science). Agentura se později přejmenovala na JAXA (Japan Aerospace Exploration Agency). Kromě Japonska se na přípravě observatoře a celé mise podílela i Velká Británie a USA. Také vlastní observatoř pozměnila název. Její předstartovní název byl Solar A. Název Yohkoh [Jókó] nebo Yoko znamená v japonštině sluneční světlo.
Yohkoh byla vynesena dne 30. srpna 1991 z kosmodromu Kagošima (Kagashima Space Center), který se nachází v jižním Japonsku. Družice přibližně tvaru hranolu o základních rozměrech 1,95×1×0,99 m měla hmotnost 420 kg. Jako elektrický zdroj nesla dva panely slunečních baterií. Jejich rozpětí při úplném rozvinutí dosahovalo až 4,2 m. Sluneční observatoř byla vynesena japonským raketovým nosičem M-3S-5.
Sluneční observatoř se pohybovala na nízké oběžné dráze okolo planety Země ve výšce 570-730 km nad povrchem se sklonem dráhy asi 31°. Doba oběhu trvala 96 minut.
Hlavním cílem observatoře bylo monitorování Slunce v rentgenovém oboru. Z tohoto důvodu byla vybavena několika přístroji. Jedním z nich byl teleskop pracující v oblasti měkkého rentgenového záření SXT (Soft X-ray Telescope). Ten byl vybaven CCD detektorem schopným vytvářet snímky Slunce v rentgenovém oboru 0,4÷6 nm (0,2÷4 keV) s rozlišením až 2000 km a s frekvencí pořizování snímků až jeden snímek za dvě sekundy.
Další vybavení sluneční laboratoře tvořil teleskop tvrdého rentgenového záření HXT (Hard X-ray Telescope). Ten byl používán hlavně pro sledování emise rentgenového záření z oblasti magnetických smyček. Ty jsou doprovodným jevem při slunečních erupcích. Přístroj nesl celkem 64 detektorů s celkovou aktivní plochou o velikosti 70 cm2. Přístroj pracoval v oboru 0,01÷0,08 nm (15÷100 keV) a jeho rozlišení dosahovalo na povrchu Slunce až 5 000 km.
Třetím přístrojem byl širokopásmový spektrometr WSB (Wide-Band Spectrometer). Ten se používal zejména pro výzkum plazmového ohřevu, urychlení částic na vysoké energie a interakčních procesů v plazmatu. Přístroj pracoval v rentgenovém a gama oboru. Dokázal snímat celý kotouč Slunce. Za jednu sekundu nasnímal osm snímků.
Posledním přístrojem byl spektrometr BCS (Bragg Crystal Spectrometer). Ten byl určen pro měření horkého plazmatu. Takové plazma se vytváří během slunečních erupcí a jeho teplota dosahuje zhruba 10 až 50 miliónů Kelvinů. Spektrometr byl zacílen zejména na teplo a dynamiku plazmatu během impulzivní fáze erupce. Přístroj nesl celkem čtyři krystalové spektrometry. Všechny pracovaly v oboru měkkého rentgenového záření, ale každý z nich byl naladěn na jinou vlnovou délku. Spektrometr BCS pracoval souběžně se širokopásmovým spektrometrem WSB.
Observatoř během desetileté aktivní činnosti získala celou řadu velmi cenných informací o aktivitě Slunce. Zkoumala zejména sluneční korónu a sluneční erupce. Z jednotlivých záběrů Slunce bylo například možné získat synoptické mapy koronálních děr a aktivních oblastí. Již v průběhu prvního roku provozu se podařilo získat v oboru měkkého rentgenového záření asi jeden milion snímků. V oboru tvrdého rentgenového záření zase přinesla informace o slunečních erupcích, kterých zachytila přes 200. Díky systematickému sledování se podařilo odhalit rychlé změny ve sluneční koróně. Dále se podařilo zmapovat, jak vznikají a jak se vyvíjejí různé typy slunečních erupcí. Družice také zaznamenala v rentgenovém oboru přechod planety Merkur před slunečním kotoučem.
Observatoř byla plně funkční až do 14. prosince 2001. Ten den ale náhle neplánovaně ukončila svoji činnost. Stalo se to během monitorování průběhu prstencového zatmění Slunce. Družici náhle vypadl systém pro její orientaci a stabilizaci. Navíc se to stalo v době, kdy byla zrovna mimo dosah pozemních stanic. Porucha způsobila, že se dostala do nekontrolovatelné rotace. Družice měla nedostatek energie a vědecká pozorování musela být přerušena. Následovalo několik neúspěšných pokusů o obnovení její normální činnosti. Bohužel to se nepodařilo z důvodů poklesu napětí palubních akumulátorů. Observatoř totiž potřebovala pro svůj provoz provozní napětí minimálně 7 V, ale to kleslo na pouhé 4 V. Neúspěch při oživování vedl k tomu, že družice postupně klesala až 12. září 2005 neřízeně vstoupila do hustých vrstev atmosféry Země a zanikla.
Sluneční observatoř Yohkoh během své existence dokázala v rentgenovém oboru a v oblasti gama záření monitorovat sluneční korónu a sluneční erupce. Tím získala zajímavé a cenné informace pro studium sluneční fyziky.
Stojí za připomínku, že sluneční observatoř Yohkoh není jediná, která monitorovala nebo monitoruje aktivitu odehrávající se na povrchu naší nejbližší hvězdy. Existovaly nebo existují další sondy, např. SMM, SOHO, TRACE, SDO, STEREO apod., které rovněž přinesly velké množství zajímavých snímků a informací, byť z různých spektrálních oborů.
