„Byli jste již někdy na Řípu, hoře pro náš národ snad nejposvátnější?“ Takovou otázku jsme si položili při sestavování programu letošního jarního zájezdu. S údivem jsme zjistili, že vlastně nikdo z našeho kolektivu se na něj dosud nevypravil. O posledním bodu programu tak bylo rázem rozhodnuto. Předcházela mu návštěva hvězdárny ve Slaném, klobuckého menhiru, nedokončeného chrámu v Panenském Týnci a Státního zámku v Libochovicích.
Program se podařilo namíchat nad očekávání dobře, neboť kapacita objednaného autobusu byla obsazena již pár dní po vyhlášení zájezdu. Na mnoho zájemců tak zbyla nelichotivá role náhradníků, čekajících, zda někdo svoji účast nakonec nezruší. Několik z nich mělo štěstí, rozhodně však ne všichni.
Výhledy počasí na začátku týdne nevěštily nic příjemného. Sobota měla být nejchladnějším a nejdeštivějším dnem celého týdne. Naštěstí, jak se víkend blížil, optimismus předpovědí prudce stoupal a ve čtvrtek a pátek již meteorologové slibovali slunečný a teplý víkend. Všichni účastníci tak mohli nechat v sobotní ráno deštníky či pršipláště doma a věnovat se jiným věcem, například zjišťování, kterým autobusem se pojede. V čas našeho srazu a odjezdu se na stejném místě, před budovou soudu Nad Hamburkem, sešly hned tři zájezdy, a tak se nepozorným mohlo například stát, že místo na Říp by odjeli do Chorvatska a naopak. Je na zvážení každého, kdo by se asi měl lépe, ale my víme, že Říp je Říp. Nakonec však nedošlo k žádným potížím a všichni našli svůj správný autobus.
Na cestu jsme se vydali v sedm hodin a chvilku po tři čtvrtě na devět jsme již zvonili před vchodem slánské hvězdárny. Ta je ve vilové čtvrti v severní části Slaného a mezi její zajímavosti patří nejen veliký dalekohled typu Cassegrain o průměru 50 cm, jež se řadí mezi největší přístroje, kterými se na našich hvězdárnách mohou návštěvníci podívat pouhým okem, ale také to, že hvězdárna má zároveň byt, kde žije rodina pana správce.
Kapacitu hvězdárny jsme obsadili beze zbytku, neboť správce, pan Trnka, nás rozdělil na dvě skupiny, jednu odvedl do kopule, kde demonstroval schopnosti obou dalekohledů, menšího čočkového i velkého zrcadlového, nejdříve namířením na věž kostela některé ze vzdálenějších obcí na obzoru a pak i pozorováním Slunce. To jsme pozorovali již jen čočkovým dalekohledem, neboť velký se používá jen pro pozorování objektů noční oblohy. Druhá skupina mezitím sledovala v přednáškovém sále audiovizuální program o blízkém i vzdáleném vesmíru. Po přibližně půlhodině se obě skupiny prohodily a tak se dostalo na každého. Na závěr prohlídky jsme ještě vyšli na dvorek hvězdárny, kde jsou kromě některých meteorologických přístrojů také nově dvě montáže s dalekohledy pro odbornější práci. Velký dalekohled je totiž nutné pro odbornou činnost složitě přestavovat a pro pozorování veřejnosti opět navracet do původního stavu.
Pan Trnka nás doprovodil i k dalšímu navštívenému místu, velikému menhiru nad obcí Klobuky. U něj nám poskytl řadu informací, nejen astronomických ale i historických, o tomto významném archeo-astronomickém objektu.
Vztyčený pískovcový kámen má výšku 3,5 m a váží přes 5 tun. Lidé menhir pojmenovali Zkamenělý pastýř, což odpovídá i starým záznamům, podle nichž byl velký kámen obklopen šesti až dvanácti menšími kameny – pasoucími se ovečkami. Z astronomického hlediska je postavení menhiru v krajině velice zajímavé. Při pohledu od něj vychází Slunce přímo nad Řípem ve dvou dnech: 30. dubna a 13. srpna. Většina keltských památek je orientována tak, aby Slunce vycházelo za výrazným bodem na obzoru při deklinaci -14°, což odpovídá 40 dnům po podzimní rovnodennosti. V případě klobuckého menhiru je orientace nastavena tak, aby Slunce vycházelo za Řípem při deklinaci +14°, tedy 40 dnů po jarní rovnodennosti. Toto období Keltové považovali za začátek teplé poloviny svého roku a bylo pro ně tedy velice důležité. Odlišnost od obvyklé orientace však nutí k otázce, zda byli Keltové opravdu stavitelé tohoto menhiru. Je to pravděpodobné, ne však jisté. Rozhodně jisté však je, že celé Slánsko je přímo poseto pozůstatky keltského osídlení. Nachází se zde fragmenty významných rondelů – kulatých kamenných staveb orientovaných podle východů a západů Slunce ve významné dny, menhirů – samostatných vztyčených kamenů, mnohdy používaných jako vizír, i velkých staveb, jako jsou například zbytky čtvercového valu v Makotřasech, jež měl rozměry 300 krát 300 metrů. O jeho účelu se dodnes spekuluje, avšak samotná stavba je již částečně zničena, neboť padla za oběť silnici z Prahy do Slaného, při jejíž stavbě v roce 1961 byla zároveň i objevena.
Dalším bodem v programu byl Panenský Týnec, historická obec, městys, o níž jsou zmínky již z roku 1115. Zde jsme si v krátkosti prohlédli památku neobvyklou pro českou krajinu – torzo kostela, jaké bychom hledali spíše někde v severním Skotsku. Ve skutečnosti jde o nedostavěný chrám, patřící k místnímu klášteru klarisek. Bohužel není zcela jisté, kdy byl chrám založen, ani kdo jej stavěl. Jisté je, že k dokončení stavby nikdy nedošlo, a tak zde holé torzo chrámové lodi ční k nebesům a je viditelné z mnoha míst v okolí. Lidé časem přiřkli místu mnoho legend, jež mu přičítají úžasné léčivé a pozitivní schopnosti. Kolik z toho je pravdy, nechť každý posoudí sám. Je však jisté, že místo svým neobvyklým charakterem vyvolává řadu otázek a navozuje tajemnou atmosféru.
Po dalším přejezdu nás uvítaly Libochovice, historické město s více než třemi a půl tisíci obyvatel, ležící převážně na levém břehu Ohře nedaleko výrazného hradu Hazmburk. Zde nás čekala prohlídka Státního zámku Libochovice, nejdříve však přišel ke slovu oběd, neboť kulturní, ani přírodní krásy si člověk nevychutná, kručí-li mu v žaludku.
Zámek samotný je proslaven svojí bohatou expozicí zaměřenou na vývoj interiérů od dob pozdní renesance, přes baroko, rokoko a empír, až po styly poloviny devatenáctého století. Kolem se rozprostírá krásný zámecký park, jež byl založen již v roce 1683 a kromě odpočinku přinášel místnímu panstvu užitek i díky ovocným stromům a veliké bažantnici.
Po prohlídce došlo na přejezd k Řípu, který nás k sobě jako více, či méně nápadná homole na obzoru lákal po celý den. Až na malé výjimky se k vrcholu vydala většina účastníků, a také jej dosáhla. Odměnou byly krásné vyhlídky do kraje Polabské nížiny i Českého středohoří a také bazilika sv. Jiří na nejvyšším bodě.
Mnoho z nás bylo zklamaných, když jsme zjistili, že poslední prohlídka začala krátce před naším příchodem. Nakonec však množství smutných obličejů dostačovalo k tomu, že se paní průvodkyně uvolila a pro ty, jež vydrželi před dveřmi baziliky, udělala ještě jednu prohlídku navíc.
Vzhledem k tomu, že vrchol kopce je od roku 1879 zalesněn, není z vrcholu žádný rozhled. Vyhlídky na stranách však umožňují rozhled do všech stran a obzvlášť s malým turistickým dalekohledem lze spatřit netušené množství známých míst. Např. chrám sv. Víta na Pražském hradě, Žižkovský televizní vysílač, Petřínskou rozhlednu, či letiště v Ruzyni. Vidět jsou ale také třeba oba vrcholy Bezdězu, Ještěd, či Milešovka.
Během cesty zpět se snad všem v obličeji zračila spokojenost nad příjemně stráveným dnem, který nenarušily ani rozmary počasí, ani žádné jiné nepříjemnosti. Za všechny pracovníky H+P Plzeň tímto děkuji panu řidiči za kvalitní a bezproblémové služby a všem zúčastněným za zájem, jež nás velmi potěšil. Doufám, že s mnohými se setkáme nejen na dalším zájezdu, ale i při jiných akcích naší organizace.
