Hranici Sluneční soustavy obvykle umisťujeme do míst, kde vliv Slunce přestává dominovat nad vlivem okolních hvězd a mezihvězdného prostředí. Nejčastěji se setkáme s tvrzením, že poslední výspou Sluneční soustavy je Oortův oblak komet, který sahá až do vzdálenosti 50 000 astronomických jednotek (AU). To je přibližně vzdálenost, kde ještě mohou kometární jádra stabilně obíhat okolo Slunce, aniž by vliv okolních hvězd příliš narušoval jejich dráhy. Ne všechny vlivy Slunce však sahají do takových vzdáleností.
Měření vědeckých přístrojů podsystému kosmických paprsků na palubě Voyageru 1 v posledních měsících naznačuje, že tato sonda prolétá rázovou vlnou na okraji heliopauzy, tedy okrajem obří bubliny okolo Slunce zvanou heliosféra, v níž převládá tlak slunečního větru nad tlakem ostatních hvězd.
Sonda Voyager 1 nedávno překonala vzdálenost 121 astronomických jednotek od Slunce. Přestože je na své cestě již 35 let, dosáhla zatím jen nepatrného zlomku vzdálenosti k Oortovu oblaku, natož aby se dostala na jeho vnější okraj. I přesto můžeme říci, že je již na okraji Sluneční soustavy. Ne na okraji gravitačního vlivu, ale na okraji vlivu kosmického počasí Slunce.
Dříve se uvažovalo o tom, že heliosféra má spíše kometární tvar. V posledních letech probíhal průzkum tvaru heliosféry pomocí přístroje Ion and Neutral Camera (NIMI / INCA) na sondě Cassini a také samostatnou družicí na oběžné dráze Země – Interstelar Boundary Experiment (IBEX). Získaná data přinesla více otázek nežli odpovědí, nicméně jedním z výsledků je zjištění, že heliosféra má tvar spíše vejčitý, či kapkovitý.Již v prosinci roku 2004 proletěl Voyager 1 rozhraním, kde rychlost částic slunečního větru klesá z nadzvukové na podzvukovou. Částice jsou ze Slunce vyvrhovány rychlostí průměrně asi 400 km/s a rychlost zvuku v meziplanetárním prostředí je asi 100 km/s (záleží na konkrétní hustotě prostředí, jež není všude stejná). K brzdění slunečního větru dochází interakcí částic s mezihvězdným prostředím. Tato oblast se nazývá heliopauza a její vnitřní okraj je ve vzdálenosti přibližně 75 až 90 AU. Zde stále převládá sluneční vítr, ale vlivem nízké rychlosti u něj dochází k turbulentnímu proudění. Prostředí není homogenní a vyskytují se zde bubliny o velikosti převyšující jednu astronomickou jednotku.
Na okraji heliosféry by měla být patrná rázová vlna, někdy označovaná jako „vodíková stěna“. Jde o materiál z mezihvězdného prostředí zabrzděný na okraji heliosféry. Při jeho průletu by měl být patrný značný nárůst teploty i hustoty částic.
Detektor vysoce energetických částic na Voyageru 1 zaznamenával v posledních letech neustálý mírný nárůst množství galaktických částic. Od počátku roku 2009 do ledna 2012 se jejich množství zvýšilo přibližně o 25 %. Dne 7. května tohoto roku však došlo k prudkému nárůstu množství galaktických částic, kdy se během týdne zvýšil jejich počet o 5 % a během následujícího měsíce dokonce o celých 9 %. Tento trend stále pokračuje, ačkoli nyní o něco pomaleji.
Nejedná se zatím přímo o přechod hranice heliopauzy, nicméně to může být známka toho, že rozhraní je již nedaleko. Až jím sonda proletí, zaznamená rapidní úbytek slunečních částic a magnetické pole změní svoji orientaci, neboť převládne jeho globální galaktický charakter nad místním magnetickým polem našeho Slunce.
Původní předpoklady průletu Voyageru 1 rázovou vlnou uvažovaly rok 2014, tedy 10 let po jeho vletu do heliopauzy. Nyní se však zdá, že k této události může dojít i o dost dříve. Voyager 1 i jeho sesterská sonda Voyager 2, vzdálená necelých 100 astronomických jednotek od Slunce, jsou i po 35 letech služby v překvapivě dobrém stavu.
