V sobotu 25. srpna zemřel Neil Armstrong, velící pilot letu Gemini 8, kapitán mise Apolla 11 a současně první člověk, který vystoupil na povrch Měsíce.
S určitou nadsázkou se dá říci, že povolání člověka, jenž se bude po mnoho hodin svého života vznášet kdesi nad zemským povrchem, mu bylo souzeno už od malička. Do letadla totiž poprvé usedl už v šesti letech a leteckou licenci získal o pouhých deset let později. V době, kdy usedal do modulu Apolla 11 vstříc Měsíci, měl za sebou již obrovskou řadu zkušeností. Bojoval ve Vietnamu, a mnoho let byl zkušebním letcem nadzvukových strojů. Už tehdy si získal pověst zkušeného letce s ocelovými nervy, a ačkoliv neměl původně ambice a chuť létat do kosmu, právě tyto vlastnosti mu zajistily pozdější úlohu vedoucího mise Apolla 11. Samotná mise by možná bez něho dopadla neúspěchem, neboť v poslední fázi přistání bylo nutné navádět lunární modul ručně a v okamžiku, kdy došlo k přistání, zbývalo palivo na pouhých 20 vteřin letu. Pokud by do této doby k úspěšnému přistání nedošlo, byla by posádka nucena se vrátit zpět k velitelské sekci. Těžko si představit atmosféru napětí, která tehdy v modulu panovala. O několik hodin později, kdy sestupoval po schůdcích lunárního modulu vstříc měsíčnímu povrchu, pronesl jednu z nejlegendárnějších vět, kterou snad ani není nutné zmiňovat. V ten okamžik se na něj dívalo přes půl miliardy lidí na celém světě.
Po famózním návratu zpět na Zem se překvapivě stáhl do ústraní, což samo o sobě svědčí o jeho obrovské skromnosti, kterou řada lidí, která ho osobně znala, vyzdvihovala. Do vesmíru se již nikdy nevrátil a po zbytek života přednášel na univerzitách a bojoval proti snižování prostředků na vesmírný výzkum.
Co říci na závěr? Snad zmínit přání jeho nejbližších: „Ctěte jeho příklad služby, výkonů a skromnosti a příště, až vyjdete za jasného večera ven a uvidíte, jak se na vás z oblohy usmívá Měsíc, podívejte se na něj a vzpomeňte si na Neila Armstronga.“
