Amatérští astronomové, zabývající se pozorováním běžné aktivity Slunce ve fotosféře provádí svoji pozorovací činnost zpravidla pomocí klasického dalekohledu umístěného na paralaktické, případně azimutální montáži. Při pozorování používají buď metodu přímou, nebo projekční. U přímé metody musí být předřazen sluneční filtr, který propustí jen nepatrnou část světelných paprsků, nebo je možné sledovat Slunce pomocí tzv. Herschelova hranolu. Některé profesionální hvězdárny však mohou být vybaveny pomocným astronomickým optickým zařízením, kterému se říká celostat případně coelostat. Toto zařízení je předřazené před stacionárním hlavním dalekohledem. Paprsky Slunce proto nejprve projdou celostatem a poté jsou nasměrovány do vlastního dalekohledu.
Jak vlastně celostat vypadá a jak pracuje, lze zjistit z přiloženého schematického obrázku.
Celostat je důmyslný systém, skládající se ze dvou samostatných plochých zrcadel: hlavního a pomocného. Hlavní zrcadlo je upevněné otočně na polární ose neúplné paralaktické montáže. Rovina hlavního zrcadla je rovnoběžná s rotační osou Země a otáčí se okolo polární osy poloviční rychlostí, než je rotace zemské osy, tedy jednou za 48 hodin. Je to z toho důvodu, že odražený svazek světelných paprsků, který je vržen na pomocné zrcadlo, se pohybuje rychlostí dvojnásobnou. Pomocné ploché zrcátko je v konstrukci nepohyblivé. Z pomocného zrcátka je svazek odkloněn do libovolného směru, ve kterém je umístěn vlastní, stacionární, zpravidla dlouhofokální dalekohled. Ten bývá vůči celostatu umístěn buď ve směru horizontálním, či ve směru vertikálním. Podle umístění pak rozlišujeme horizontální celostaty nebo vertikální celostaty, tedy sluneční věže.
Celostat je tedy zařízení sloužící zejména pro pozorování Slunce. Jeho výhodou je, že obraz Slunce jím získaný se během pozorování nenatáčí okolo svého středu jak je to známé při pozorování dalekohledem nebo heliostatem. Navíc je ohnisko dalekohledu pevné, a tak je možné do něj vložit větší, komplikovanější a přesnější přístroje.
