Většina průvodců po hvězdné obloze se soustředí na objekty, k jejichž sledování je zapotřebí alespoň malý dalekohled. Přitom při pohledu na noční oblohu i pouhým neozbrojeným okem můžeme najít zajímavé objekty, které by bylo škoda opomenout. Patří mezi ně třeba obrazce, které vytvářejí souhvězdí. Při jejich prohlížení člověk někdy jen žasne, jakou museli mít naši předci představivost, když pro ně vymýšleli jména. Jen málokdy se povede, že obrazec je na první pohled podobný svému pojmenování. Občas je zapotřebí hodně velké fantazie, abychom si dokázali představit objekt, po kterém je souhvězdí pojmenováno. Útěchou nám může být fakt, že na severní polokouli alespoň ve většině případů souhvězdí tvoří výrazná uskupení hvězd, která si nějaké pojmenování zaslouží. Na jižní polokouli je to výrazně horší. Poměrně často zde narazíme na velmi nevýraznou část oblohy, která nese takové jméno jako Indián, Hodiny, Malý vodní had, Malíř nebo třeba Chameleón. V těchto případech snad ani při sebebujnější fantazii člověk nemůže spatřit na slabém hvězdném pozadí obrysy daného předmětu, zvířete či bytosti.
Někdy zase naopak člověka na obloze upoutá nějaká skupina hvězd, o které se domnívá, že tvoří buď samostatné souhvězdí, nebo alespoň součást nějakého většího obrazce a ono tomu tak není. Takovým případem je poměrně výrazná skupinka několika hvězd ležící přibližně mezi souhvězdími Kassiopeiou a Pegasem. Nejlépe je od nás pozorovatelná zejména v podzimních měsících, ale dá se dobře spatřit i během léta v pozdějších nočních hodinách. Pohled do hvězdného atlasu ukáže, že tato skupina se nachází v okrajové části souhvězdí Andromedy, v těsné blízkosti Ještěrky. Nejjasnějším objektem je zde je ο And s jasností 3,7 mag, od které směrem na severovýchod nalezneme blízko sebe trojici hvězd ι And, κ And a λ And. Ty jsou trochu slabší, jejich jasnost je mezi 3,8 a 4,3 mag. Pokud nebudeme trvat na úplné přesnosti, můžeme říct, že jsou umístěny na obvodu kružnice, jejímž středem je ο And. Čtyřčlenná skupinka tak poněkud připomíná částečně složený vějíř. Když se po této oblasti oblohy rozhlédneme podrobněji, zjistíme, že na zmíněnou pomyslnou kružnici můžeme umístit i další hvězdy, ležící severně od ο And – například 8 And, 7 And, 3 And a HIP 113288 z Ještěrky. Ty jsou slabší než předchozí, jejich jasnosti se pohybují mezi 4,5 a 5,0 mag. Naopak jihovýchodně od nejjasnější hvězdy leží trojice ještě slabších hvězd, označených 15 And (5,6 mag), 14 And (5,2 mag) a 12 And (5,8 mag). Všechny tyto hvězdy jsou na obloze přibližně stejně vzdálené od ο And a společně kolem ní utvářejí téměř půlkruh. Celkově tak vypadají jako plně otevřený vějíř.
Pokud je autorovi známo, tento „hvězdný vějíř“ se nevyskytuje v žádném seznamu hvězdných obrazců či zajímavostí. V této části oblohy se dříve vyskytovalo dnes již zaniklé souhvězdí Pocta Fridrichovi / Fridrichova čest (Honores Friderici). To zahrnovalo čtyři nejjasnější hvězdy „vějíře“ (ο And, ι And, κ And a λ And), ale kromě nich ještě například ψ And a další slabší hvězdy z Andromedy a Ještěrky. V současných mapách obvykle do této oblasti obrazec Andromedy nezasahuje, ale záleží samozřejmě na autorovi kresby. Někteří kreslíři používají již zmíněné hvězdy k vyobrazení ruky princezny Andromedy, případně okovů, kterými je připoutána ke skále.
Jestliže by vám toto uskupení hvězd přišlo nezajímavé, zkuste se vybavit triedrem nebo dalekohledem s velkým zorným polem (vhodný je třeba dělostřelecký binar 10×80) a zamiřte jej do souhvězdí Persea. To je sice nejlépe vidět až v zimě, ale v ranních hodinách je bez problémů pozorovatelné již v pozdním létě. V něm je celá řada zajímavých objektů, které by si zasloužily i větší přístroj, ale jeho středové partie velmi pěkně vyniknou právě při malém zvětšení. Souhvězdím prochází bohatá část mléčné dráhy a pozorovatelé, kteří rádi prohlíží oblasti hustě poseté hvězdami, zde mohou jejich zkoumáním strávit dlouhé desítky minut.
Když vás tato část oblohy omrzí, můžete dalekohledem přejet do sousedního souhvězdí Žirafy, kde při troše štěstí narazíte na další velmi pěkný hvězdný útvar. Skládá se z více než dvaceti hvězd o jasnostech většinou mezi 7 až 9 magnitudou, seřazených tak, jakoby je někdo navlékl na šňůrku jako korálky. Na obloze se tento řetízek hvězd táhne v délce asi 2,5 stupně, což odpovídá pěti měsíčním úplňkům. V blízkosti jihovýchodního konce se útvar stáčí do jakési špičky, v jejímž středu je otevřená hvězdokupa NGC 1502. Tu však v malém dalekohledu nebo triedru uvidíte spíše jen jako lehce rozmazanou hvězdičku a vynikne až při větším zvětšení. Ve skutečnosti obsahuje asi 45 hvězd, z nichž nejjasnější dosahují 7 magnitudy. Celé uskupení hvězd a hvězdokupy vzdáleně připomíná symbol, kterým se označuje znamení Berana nebo jarní bod. Útvaru se říká Kemblova kaskáda na počest františkánského mnicha a amatérského astronoma Luciana Kembleho. Ten skupinu hvězd našel při prohlídce oblohy binarem 7×35 a popsal ji jako „krásnou kaskádu slabých hvězd táhnoucích se od severozápadu až k otevřené hvězdokupě NGC 1502“. Útvar jej zaujal natolik, že o něm napsal článek do časopisu Sky & Telescope.
Na obloze samozřejmě můžeme najít velké množství dalších zajímavých skupin hvězd, které potěší naše oko, ale protože každému se líbí něco jiného, zkuste po nějaké zapátrat sami. Stačí jen počkat na jasnou noc a vyrazit co nedále od rušivého osvětlení, abyste dobře viděli i slabé objekty. Na pomoc si můžete vzít nějaký hvězdný atlas, případně triedr nebo menší dalekohled a pak už se jen kochejte krásami hvězdného nebe. Vyhledání výše uvedených objektů vám usnadní orientační mapka.
