Druhá geologická exkurze, která byla součástí prvního ročníku kurzu geologie a paleontologie pořádaného Hvězdárnou a planetáriem Plzeň, byla zaměřena na blízké okolí Plzně, kde se nacházejí velice staré horniny (700-800 mil. let). První zastávky byly u lomů Štěnovického masivu. Zdejší žula vznikala při variském vrásnění, kdy pukaly masivy pevných hornin. „Puklinami a zlomy pak proniklo magma, vytvářející takzvané plutony, tedy čočkovitá protáhlá tělesa, která se nedostávají na povrch, ale tuhnou hluboko, až několik kilometrů, pod povrchem. A to je i případ Štěnovického plutonu, jenž má rozlohu 22 kilometrů čtverečních. Je to jeden z nejbližších plutonů variského stáří – utuhnul před asi 355 miliony lety,“ popsal vznik štěnovické žuly, tedy granodioritu, lektor Josef Mucha a dodal: „Je z granodioritu. Pluton má rozdílné složení na okraji a ve středu, takže granodiorit v lomu u Nebílovského Borku je světlejší a jemnější než granodiorit ve štěnovických lomech o kilometr dál.“ O tom se účastníci kurzu přesvědčili, když srovnali nálezy z obou navštívených míst.
Granodiorit z Štěnovického plutonu má zajímavou zrnitost. Všechny jeho součásti, tedy živce, plagioklasy a křemen krystalizují v krystalech velikosti 2-5 mm a tvoří krásnou horninu. Tuhnou pomalu, tedy řádově statisíce let a mají čas vykrystalizovat na rozdíl od jiných vulkanických materiálů, které se vylijí na povrch. Štěnovická žula má horizontální i vertikální praskliny, a tak z ní nejdou dělat monolity. Proto se používá například na dlažební kostky – dobře se totiž štípe. Lámání žulových balvanů na menší pravidelné kvádry sledovali účastníci v lomu u Nebílovského Borku. Dlažby plzeňských chodníků i jiných staveb jsou právě ze štěnovické žuly. Černé skvrny, které v jinak jednolitém materiálu, působí jako nečistota, se nazývají xenolity. Porušují barevnou jednolitost žuly a tak ji znehodnocují.
Následující zastávky byly věnovány skalním útvarům ze slepenců a arkóz. Účastníci si tak zblízka prohlédli útvary, které vznikly po variském vrásnění, kdy se do níže položených poloh řekami splavoval materiál. Vznikaly tak slepence z valounků různé velikosti, které si účastníci prohlédli na Čertově kazatelně u Radčic. „Šikmé zvrstvení usazenin na Čertově kazatelně vzniklo při velkém proudu vody v říčních meandrech karbonských řek v tehdy horkém rovníkovém počasí,“ vysvětloval Josef Mucha pod stěnou Čertovy kazatelny. „Ve vrstvách usazeného materiálu na Malesické skále lze zase krásně vidět arkózy, tedy sedimenty s ostrohrannými kameny, staré 303 miliony let. „Více železa a limonitu, který písek zpevňuje, vede až k náznaku pokličky,“ upozornil účastníky lektor Mucha u Malesické skály.
První zastávka u Příšova zavedla účastníky geologické exkurze k araukaritům, tedy zkřemenělému dřevu karbonských stromů, například kordaitů nebo přesliček. V araukaritech byla biologická hmota nahrazena roztokem křemíku, který se v nich vysrážel, ale zachoval tvar původního dřeva. Araukarity mohou být i barevné – červené jsou zbarveny železem, ty s větším množstvím uhlíku jsou tmavé. A právě araukarity si mohli účastníci prohlédnout ve vrstvách slepenců u Příšovské homolky, ale mohli je také nalézt i v písku pískovny, kam je spolu s materiálem původních slepenců odnesla o 280 milionů let později voda třetihorních řek.
Pro účastníky kurzu byl asi nejzajímavějším místem této geologické exkurze bývalý sopouch nejjižnějšího projevu vulkanizmu Doupovských hor – Příšovská homolka. „Vrstvy týneckého souvrství pod námi byly před 5 miliony lety porušeny. Byl tu zřejmě zlom, kterým se na povrch dostalo magma,“ popisoval život sopky, která byla Plzni nejbližší, Josef Mucha. „Došlo zde k erupci malého vulkánu, při které vzniknul mar, tedy výbuchové hrdlo. Magma se dostalo do kontaktu s vodou, což vedlo k výbuchu, který odpálil nadložní vrstvy. Byla to velká erupce,“ popsal sopečný výbuch na Příšovské homolce Josef Mucha. Zdejší tefra, tedy materiál z výbuchu, obsahuje hodně dřeva, které je jen částečně prokřemenělé, dále částečně uhnilé. „Předpokládá se, že tato sopka vybuchla dvakrát. Při druhém výbuchu byla pyroklastická vrstva z prvního výbuchu propíchnuta magmatem, které vytvořilo novou krustu – chemicky to je olivinický nefelinit, jenž může obsahovat krystalky olivínu,“ popsal druhý výbuch Josef Mucha. Počátkem 20. stol. byla Příšovská homolka zcela bez stromů a v místě probíhala těžba škváry, která se používala jako podloží na cesty i na stavby. Na místě je dobře vidět, jak se láva valila v pásech – neměla vysokou teplotu, a tak poměrně rychle chladla.
Araukaritům byla věnována i poslední zastávka u Líní. Na tomto místě byl při jejich hledání úspěšný asi každý účastník a někteří se dokonce svými nálezy pochlubili kamarádům.
Z geologického praktika tak všichni odjížděli bohatší nejen o znalosti z geologie svého regionu, ale i o zajímavé zážitky. V batůžku či ve fotoaparátu si odnášeli svoje geologické úlovky.
Podobné články:
- Komentovaná vycházka k Radotínu 22. června 2013
- Geologické vycházky na konci jara (první a druhý díl)
- Geologická exkurze
