V roce 1930 vyšlo první vydání katalogu jasných hvězd Bright Star Catalogue od americké astronomky Dorrit Hoffleitové. Obsahuje výčet všech ze Země viditelných hvězd do magnitudy 6,5, tedy limitní jasnosti, kterou je většina lidí při vynikajících podmínkách schopna vnímat pouhým okem.
Člověka nejspíše překvapí, jak málo takových hvězd je. Celkem 9 096 na celé obloze. Kvůli tomu, že pohled na nebe nám z poloviny zakrývá samotná Země, člověk v daný moment z jednoho místa může vidět přibližně jen polovinu tohoto čísla, tedy asi 4 500 hvězd. K tomu připomeňme, že tolik hvězd bychom viděli pouze při skutečně vynikajících podmínkách. Ve skutečnosti může toto číslo převážně vlivem světelného znečištění klesnout jen na jednotky hvězd například ve velkých městech. U nás v České republice nelze očekávat, že bude za standardních podmínek možno i ve vhodných lokalitách najednou spatřit více než 2 000 až 2 500 hvězd.
Astronomové k vyjádření jasnosti hvězd používají veličinu zvanou magnituda. Platí, že čím větší magnitudu hvězda má, tím je méně jasná. Jedná se o logaritmickou veličinu, kde každý nárůst magnitudy o jedničku znamená 2,5× nižší jasnost. Například hvězda Spica v souhvězdí Panny, jejíž jasnost reprezentuje magnituda +1, je 2,5× jasnější než hvězda o magnitudě +2, ta je 2,5× jasnější než hvězda o magnitudě +3 a tak dále. Hvězda první magnitudy je tedy 100× jasnější než hvězda šesté magnitudy. Velmi jasné objekty mohou mít dokonce zápornou magnitudu. Nejjasnější hvězda Sirius září při magnitudě –1,5, Jupiter při –2,5 a Venuše v maximu jako nejjasněji ze všech planet při –4,4. Úplňkový Měsíc má pak magnitudu –12,7 a těleso na obloze ze všech nejjasnější, Slunce, má doslova oslňující magnitudu –26,7.
Autor: Michal Hron
Kromě samotných hvězd či hvězdných systémů (dvojhvězdy, trojhvězdy…) můžeme na obloze pouhým okem spatřit i velmi vzdálené objekty, které svítí kombinovaným světlem obrovského množství okem samostatně nerozlišitelných hvězd. Z objektů viditelných z České republiky se typicky jedná o kulovou hvězdokupu M13 v souhvězdí Herkula, jež se sestává ze statisíců hvězd a svítí při magnitudě 5,8 nebo galaxii M31 v Andromedě o magnitudě 4,4, která je se svou vzdáleností přibližně 2,5 milionu světelných let považována za nejvzdálenější objekt viditelný pouhým okem. Výjimečnými pozorovateli za výjimečných podmínek mohou být spatřeny i některé vzdálenější galaxie.
Ani při ideálních podmínkách nemusí být samotné číslo počtu okem viditelných hvězd na obloze přímo dechberoucí, ale uvažme, jaký je rozdíl mezi oblohou, viditelnou z města a nebem v oblastech daleko od rušivého světla.
V menších městech a na předměstích je limitní magnituda kolem +4, což představuje 900 hvězd na celé obloze a opět asi jen polovinu pro danou lokalitu a čas. V centrech měst už je limitní magnituda kolem +2, kde zbývá pouze 90, respektive 45 hvězd. Vlivem oslnění od veřejného osvětlení může počet skutečně viděných hvězd dále klesat.
Viditelnou magnitudu lze naopak zvyšovat použitím dalekohledu. Kromě toho, že dalekohled zvětšuje obraz, zvětšuje i světlosběrnou plochu proti lidskému oku, jehož možnosti končí na maximálním rozšíření zornice. Například klasickým binokulárem o průměru objektivu 50 mm lze vidět hvězdy do magnitudy 9, tedy dohromady 217 000 hvězd. A stále poměrně malý osmicentimetrový dalekohled nás dostane až na magnitudu 12, do které spadá již 5,3 milionů hvězd. A jak to je dál? Podle následujícího vzorce si můžete přibližně spočítat magnitudový zisk pro ještě větší dalekohledy. Vstupním parametrem je průměr objektivu D v milimetrech a vyjde přírůstek magnitudy proti pouhému oku.
[box style=“rounded“ border=“full“ icon=““]zisk=5·log(D)-4,52[/box]Zdroje:
