Staroegyptský papyrus Káhirského kalendáře č. 86 637 obsahuje texty s nejstarší dosud rozluštěnou zmínkou o pozorování proměnné hvězdy. Jedná se o zákrytovou hvězdu Algol, jež byla tehdy pro Egypťany zosobněním boha Hora. Tento kalendář obsahuje šťastné a nešťastné předpovědi na každý den v roce. Vědci provedli statistické analýzy mytologických textů tohoto kalendáře. Z nich vyplynulo, že periody Algolu (2,85 dne) a Měsíce (29,6 dne) silně ovlivňovaly činnosti božstev v tomto kalendáři. Přitom jasné „fáze“ obou nebeských těles s sebou nesly převážně pozitivní předpovědi.
„Dosud jsme se pouze domnívali, že mnoho mytologických textů z Káhirského kalendáře popisuje astronomické úkazy. Ale nyní již můžeme jednoznačně dokázat, že činnosti mnoha božstev během celého roku odpovídají změnám Algolu a Měsíce.“ To prohlásil Sebastian Porceddu z univerzity v Helsinkách.
Výzkum dokazuje, že objev první proměnné hvězdy, stejně jako určení její periody, je podstatně starší, než se dosud myslelo. Tyto dva základní „milníky“ v historii přírodních věd se tak posouvají téměř o tři tisíciletí dozadu, do období 1244 – 1163 před naším letopočtem. Moderní věda přitom zná proměnnost hvězdy Algol teprve od roku 1669, kdy změny její jasnosti pozoroval italský astronom Geminiano Montarani. Je sice pravda, že se předpokládalo, že podobná pozorování provedli hvězdáři již dříve a Ital Montarani je pouze první konkrétní astronom, který daná pozorování publikoval. Nikdo ale asi nepředpokládal, že by se první doložená pozorování posunula o tolik do minulosti.
Podle docenta Lauriho Jetsu z týmu Univerzity v Helsinkách ale není zase tak překvapivé, že staroegyptské náboženské texty obsahují astrofyzikální informace o hvězdě Algol. Byl by jistě mnohem skeptičtější kupříkladu ke zprávě, že v Bibli jsou informace o vodě na Marsu. V případě Algolu se však jedná o jev, který je pozorovatelný pouhýma očima, a tak není nijak vyloučeno, že by si jej nemohli všimnout i pečliví staroegyptští pozorovatelé. Přesto se ve vědecké obci najdou skeptici, kteří nesdílí takto jednoznačný názor. Ať už je pravda jakákoli, jistě není text tohoto papyru jediným dochovaným důkazem, a tak s luštěním dalších textů možná přibudou další indicie pro, či proti této myšlence.
Hvězda Algol (beta Persei) je druhou nejjasnější hvězdou souhvězdí Persea. Září výrazně načervenalou barvou, což ji již v minulosti jistě zařadilo mezi výjimečné hvězdy. I její současné jméno, pocházející původně z arabštiny, znamená Hlava démona a v obrazci perseova souhvězdí představuje useknutou hlavu Medusy. Jde o jednu z nejznámějších proměnných hvězd, neboť je dobře pozorovatelná i prostým okem. Jde o prototyp zákrytové (geometrické) proměnné hvězdy, tvořené těsnou dvojicí hvězd. Ty obíhají kolem společného těžiště tak, že z pohledu pozemského pozorovatele se během oběhu navzájem zakrývají. Při zákrytu dochází ke snížení jasu, neboť jedna hvězda zakrývá část světla druhé. V době mimo zákryt se jas téměř nemění a tak se v relativně klidném jasu hvězdy objevují jen krátce trvající minima jasnosti. Konkrétně v případě Algolu jde o hlavní minimum, kdy méně zářící hvězda necelých deset hodin přechází před zářivější hvězdou a částečně ji zastiňuje. V prostřed úkazu jas poklesne o více než jednu magnitudu a „pohasnutí“ hvězdy je tedy dobře viditelné i prostým okem. Sekundární minimum, kdy se méně zářící hvězda částečně zakrývá za jasnější, je poměrně nevýrazné a okem rozhodně není pozorovatelné.
Pro pozorování poklesu jasu Algolu se nejlépe hodí podzimní a částečně i zimní období, kdy je dostatečně dlouhá noc a kdy je také hvězda dlouho nad obzorem, aby bylo možné celý desetihodinový úkaz zaznamenat.
