Jak skončily sovětské raketoplány? – Hvězdárna v Rokycanech a Plzni

Začneme tím nejznámějším exemplářem, který jediný absolvoval kosmický let. Jeho jméno bylo Buran (Буран), jenž získal podle studeného větru, který náhle přichází ze severovýchodu a může zvedat prach či sníh ze země. Často uváděný překlad „sněhová bouře“ není přesný. Ono vůbec s označováním sovětských raketoplánů je to docela komplikované. Podle různých zdrojů je možné najít několik verzí, které se od sebe někdy poměrně výrazně liší. Pro zjednodušení budou v článku používány pouze dvě varianty. Buran se obvykle označoval buď OK-1K1 nebo OK 1.01. Písmena „OK“ jsou zkratkou slov Орбитальный Корабль, což je v překladu družicový stupeň kosmické lodi (orbiter). Jedná se o analogii s označováním amerických raketoplánů Space Shuttle, které měly zkratku „OV“ podle anglických slov „Orbiter Vehicle“. Jednička na prvním místě ukazuje, že se jednalo o první sérii raketoplánu, druhá pak první exemplář dané série.

Svůj první a zároveň poslední kosmický let uskutečnil Buran 15. listopadu 1988. Odstartoval z kosmodromu Bajkonur a celý let probíhal bez posádky, v automatickém režimu. Dvakrát obletěl Zemi a po 3 hodinách a 25 minutách přistál opět na Bajkonuru. O rok později byl Buran na hřbetě obřího transportního letadla Antonov 225 Mrija (Мрия) dopraven do Paříže, kde se stal součástí mezinárodní letecké přehlídky. Během zpáteční cesty kvůli závadě na hydraulice přistál neplánovaně na letišti v Praze, kde si oba letouny mohli zájemci prohlédnout.

Dále je však už osud Buranu neradostný. Skončil i s nosnou raketou Eněrgija v hangáru č. 112 na Bajkonuru, kde po ukončení programu v roce 1993 postupně chátral. Definitivní konec tohoto stroje nastal 12. května 2002 kolem 9:20 místního času. V tu chvíli se propadla střecha hangáru a svými troskami zavalila a zničila nosnou raketu i raketoplán. Navíc při tomto neštěstí zahynulo osm dělníků, kteří se právě pohybovali na střeše a pracovali na její opravě.

Druhý exemplář sovětského raketoplánu měl označení OK-1K2 nebo OK 1.02. Pravděpodobně se měl jmenovat Ptička (Птичка – Ptáček) nebo Burja (Буря – Bouře), ale oficiálně nebyl nikdy pojmenován. Tento stroj byl téměř hotov, když byl kosmický program zrušen. Jeho dokončenost se uvádí 95 až 97 % a k úplné funkčnosti prý chybělo jen doplnit několik elektronických systémů. Kdyby šlo vše podle původních plánů, začátkem 90. let měl uskutečnit několik bezpilotních letů na oběžnou dráhu a dokonce se měl automaticky spojovat s orbitální stanicí Mir. To se však nestalo a raketoplán skončil na bajkonurském kosmodromu, v hangáru č. 80. Zde jej na jaře roku 2015 náhodně objevil ruský fotograf Ralph Mirebs (Ральф Миребс) a pořídil velké množství snímků, jak jste si mohli přečíst v článku „Opuštěné raketoplány“.

Pod označením OK-2K1 či OK 2.01 se ukrývá další sovětský raketoplán. Spekuluje se o tom, že se měl jmenovat Bajkal (Байкал), což ale nebylo nikdy potvrzeno. Jak naznačují číslice, mělo se jednat o první stroj druhé generace. Než došly finanční zdroje, podařilo se stroj postavit zhruba ze 30 až 50 %. Nejprve zůstal v Tušínském strojírenském závodě (Тушинский машиностроительный завод), kde vznikl. Roku 2004 byl převezen na parkoviště v blízkosti Chimkinské přehradní nádrže, kde zůstal vystaven nepříznivým venkovním vlivům sedm let. Poté byl lodí přepraven na letiště Ramenskoje (Раменское), kde se účastnil mezinárodního letecko-kosmického salónu MAKS (Международный авиационно-космический салон). Před vystavením prošel částečnou rekonstrukcí, ale zřejmě byl opraven jen z té strany, ze které byl návštěvníky akce lépe viditelný. Od té doby se již minimálně dvakrát stěhoval v rámci letiště, ale stále zůstává v jeho areálu. Pokud jsou satelitní snímky oblasti aktuální, nyní se nachází v blízkosti nejdelší ranveje, zhruba v její polovině.

Následující stroj již nedostal žádné, ani předběžné jméno a je znám pouze pod označením OK-2K2 či OK 2.02. Podařilo se jej postavit pouze zhruba z 10 až 20 %, v podstatě jen přední část orbitálního letounu. Torzo raketoplánu bylo dlouhá léta uskladněno v jedné budově Tušínského strojírenského závodu, nakonec bylo částečně rozebráno a přemístěno do zadní části areálu. Zde chátrá a čelí pomalé zkáze. Tu ještě urychluje fakt, že některé jeho části, zejména pak značné množství dlaždic tepelné ochrany, z něj bylo odstraněno a prodávají se přes internet.

Poslední exemplář sovětského raketoplánu, který se měl vydat do kosmu, měl označení OK-2K3 nebo OK 2.03. Stihla se postavit jen velmi malá část stroje, a ta byla po ukončení programu Eněrgija-Buran opět rozebrána, případně zničena. Do dnešních dnů se z tohoto exempláře nezachovalo vůbec nic.

Kromě těchto raketoplánů, jejichž úkolem mělo být létání na oběžnou dráhu, bylo postaveno i několik dalších strojů, které sloužily k různým testovacím účelům. U nich je označování ještě složitější, než u předchozích exemplářů, ale protože nemá smysl zde vypisovat všechny varianty, zmíníme se jen o některých.

První ze zkušebních strojů byl postaven v roce 1982, dostal číslo 0.01 a označení OK-M nebo OK-1M. Písmeno „M“ znamená, že se jedná o maketu (Макет). Nejprve prošel sérií testů, při kterých se prověřovalo, jak bude zvládat tepelné a mechanické namáhání. Později byl přejmenován na OK-ML-1 a letecky přepraven z Moskvy na kosmodrom Bajkonur. Tady se prováděly další testy, kdy byl spojen s nosnou raketou Eněrgija, a zkoušela se funkčnost celého kompletu. Prvotní plán počítal s tím, že by tato maketa odstartovala spolu s raketou Eněrgija během jejího prvního zkušebního letu. Obě zařízení měla zůstat celou dobu pevně spojena a společně zaniknout během návratu do atmosféry. Nakonec však bylo od tohoto záměru upuštěno. Poté, co testy skončily, maketa zůstala na kosmodromu umístěna pod širým nebem na ploše 254 v oblasti 112. Zde setrvala řadu let a stala se dokonce obětí rabování. V lednu 2007 byla převezena na hlídané parkoviště u Gagarinova muzea, které se nachází taktéž v areálu Bajkonuru. Stroj zde prošel renovací, aby mohl být zpřístupněn pro návštěvníky muzea. Byl mu například obnoven tepelný štít a nákladový prostor upraven na výstavní místnost. Největší změnu však prodělala pilotní kabina. Ta původně nebyla vůbec zařízena, protože jí nebylo potřeba. Kvůli návštěvníkům však byla prakticky od nuly nově postavena. Díky tomu si nyní maketu raketoplánu mohou zájemci prohlédnout jak zvenčí, tak i uvnitř.

Pokud nebudeme počítat kosmický let exempláře OK-1K1, nejvíce se nacestoval druhý testovací stroj. Byl postaven roku 1984, má číslo 0.02 a zkratku OK-2M, případně častěji uváděnou OK-GLI. Poslední tři písmena znamenají, že byl určen pro horizontální letové zkoušky (Горизонтальные Летные Испытания). Říká se mu také aerodynamický analog Buranu a můžeme se setkat i s označením BTS-002, pocházejícím ze slov Большой Транспортный Самолёт – velký transportní letoun. Tento stroj měl obdobnou funkci, jakou v programu Space Shuttle plnil prototyp Enterprise. Ověřovalo se na něm chování raketoplánu v atmosféře a přistávací manévr. Na rozdíl od amerického stoje byl OK-GLI vybaven v zadní části čtveřicí proudových motorů, takže mohl sám vzlétat jako letadlo a nebyl závislý na letadlovém nosiči. Po dosažení požadované výšky se motory vypnuly a letoun přistával jako kluzák – stejně, jako kdyby se vracel z oběžné dráhy. Mezi roky 1984 a 1990 absolvoval raketoplán 11 jízd po pojezdové dráze (tzv. taxi testy) a 24 nebo 25 zkušebních letů (jejich počet se rozchází podle různých zdrojů). Nejvýše se dostal do výšky 6 000 metrů a nejdelší let trval 43 minut. Na palubě byla vždy dvoučlenná posádka a zkoušely se různé varianty poloautomatického či plně automatického přistání.

Po ukončení programu Eněrgija-Buran byl raketoplán OK-GLI po nějakou dobu vystaven na letišti Ramenskoje, kde byl například exponátem mezinárodního letecko-kosmického salónu MAKS v roce 1999 (podobně jako OK-2K1 o několik let později). Poté, co si stroj na leasing pořídila australská společnost Buran Space Corporation, byl roku 2000 rozebrán a dopraven lodí přes přístav ve švédském Göteborgu až do Sydney. Po opětovném sestavení jej mohli obdivovat návštěvníci letních olympijských her, které se ten rok konaly právě v Sydney. Nedlouho po nich však společnost Buran Space Corporation oznámila, že není schopna dostát svým závazkům a ohlásila konkurs. Dosavadní vlastník raketoplánu, nevládní organizace Molnija (Молния – Blesk) ji proto vypověděla smlouvu. Měla plány předvádět stroj na mezinárodních výstavách po různých zemích Asie. Roku 2002 nechala raketoplán převézt do Bahrajnského království, což je malý ostrovní stát ležící v Perském zálivu a byl zde vystaven jako exponát letního festivalu. Po jeho skončení se Molnija dostala do sporu kvůli financím a stroj zůstal zablokován v přístavu Manáma (al-Manāma), dokud se celá záležitost nevyřešila. Série sporů se nakonec táhla několik let a skončila až v únoru 2008. Poté zkušební raketoplán za cenu 10 miliónů euro odkoupilo německé Automobilové a technické muzeum Sinsheim (Auto- und Technikmuseum Sinsheim) a během března a dubna 2008 jej nechalo na člunu převézt do města Špýr (Speyer), kde má svoji pobočku. Prošel zde renovací a nyní je vystaven v největším sále, který byl postaven speciálně pro něj.

Třetí zkušební exemplář byl vyroben v letech 1982-1983, má číslo 0.03 a zkratky OK-3M nebo OK-KS. Zkratka KS znamená Комплексный Стенд, neboli komplexní testovací zařízení. Bylo určeno pro zkoušky letecké přepravy, elektrické a elektronické testy. Testovalo se na něm například programové vybavení nebo reakce na různé druhy elektromagnetického rušení. Nejintenzivněji byl stroj využíván od jara 1984 do listopadu 1988, kdy se na něm prověřoval mimo jiné software, který byl pak použit v letovém exempláři Buran (OK-1K1) při jeho kosmickém letu. Během této doby bylo do systému zapracováno přes 20 tisíc připomínek. Díky OK-KS bylo možné zkrátit předletovou přípravu Buranu, zvýšit jeho bezpečnost a v neposlední řadě ušetřit nemalé finanční prostředky.

Nejprve byl stroj OK-KS umístěn v kontrolní a zkušební budově Raketové a kosmické korporace Eněrgija S. P. Koroljova (Ракетно-космическая корпорация „Эне́ргия“ имени С. П. Королёва) v městě Koroljov (Королёв) nedaleko Moskvy. V říjnu 2012 byl vystěhován ven a nyní se nachází pod širým nebem. Poté, co projde renovací, by měl být vystaven na speciálně upraveném místě.

Stroj s číslem 0.04 a zkratkami OK-4M, OK-MT nebo OK-ML-2 byl postaven roku 1983 na prověřování technologických a provozních postupů, testování rozhraní s nosnou raketou, tankování paliva nebo nástupu posádky do raketoplánu. Označení „MT“ vychází ze slov Макет Технологический – technologická maketa. Zkoušky probíhaly mezi roky 1984 a 1990. Pro tento exemplář byl připraven neslavný konec, stejně jako pro jeho staršího „sourozence“ OK-1M. Měl být vynesen do kosmického prostoru při druhém startu rakety Eněrgija a během návratu zaniknout v atmosféře. Ale úplně stejně jako v případě OK-1M byl tento let zrušen a díky tomu se stroj OK-MT dochoval do dnešních dní. Nyní se nachází v hangáru č. 80 v areálu bajkonurského kosmodromu. Je to stejná budova, ve které je uskladněn již výše zmíněný stroj OK-1K2 a oba raketoplány jsou umístěny v těsné blízkosti.

Číslem 0.05 a zkratkou OK-5M se označoval soubor několika částí raketoplánu, které byly podrobovány tepelným, vibračním a akustickým testům. Jednalo se například o předek raketoplánu s kabinou, levé křídlo včetně fragmentu středu trupu nebo zadní část. Testy probíhaly v Ústředním aerohydrodynamickém institutu (Центральный аэрогидродинамический институт). Roku 2011 byly všechny části tohoto zařízení zlikvidovány, ušetřeno zůstalo jen levé křídlo s podvozkem a tepelnou ochranou. To se se stalo součástí exempláře OK-TVA, o kterém se více dozvíte dále v textu.

Další na řadě je zařízení označované OK-6M, OK-TVI nebo číslovkou 0.06. Jedná se o střední a neúplnou zadní část raketoplánu bez křídel a ocasní části, která se používala k tepelným a vakuovým testům. Svědčí o tom písmena TVI, která jsou zkratkou slov Тепло-Вакуумные Испытания. Bylo umístěno ve zkušební místnosti o velikosti 700 m², kde se na něm testovala celá škála teplot a tlaků včetně vakua. Mimo jiné zde bylo i 132 silných světelných zdrojů, napodobujících sluneční záření a zkoumalo se, jak na to bude zařízení reagovat. V současnosti se nachází v areálu Federální kosmické agentury Roskosmos (Федеральное космическое агентство) v městě Peresvet (Пересвет), asi 80 km severovýchodně od Moskvy.

Předposlední zkušební stroj nemá číslo 0.07, jak by asi všichni očekávali, ale překvapivě 0.15. Z jakého důvodu tomu tak je, není uvedeno. Také je znám pod zkratkami OK-7M či OK-TVA. Poslední tři písmena jsou zkratkou slov Тепло-Вибро-Акустические испытания, která napovídají, že byl využíván k tepelným, vibračním a akustickým zkouškám. Byl například vystavován teplotám od -150 °C do 1 500 °C, aby se ověřilo, jak bude zvládat tepelné namáhání, působící na skutečný raketoplán během kosmického letu. Dále byl vystaven zvuku o intenzitě až 166 dB a vybrané části musely čelit silám o velikosti až 2 000 kN ve vertikálním a 8 000 kN v horizontálním směru. Podle získaných poznatků byla upravena konstrukce raketoplánu i tepelného štítu.

Když stroj přestal být využíván pro testování, hledalo se pro něj nové uplatnění. Vzniklo uskupení několika společností pod názvem Kosmos-Zemlja (Космос-Землыа, česky Vesmír-Země), díky kterému byl stroj pomocí nákladního člunu dopraven do Centrálního parku kultury a oddechu Maxima Gorkého (Центральный парк культуры и отдыха имени Горького) v Moskvě. Nejprve se uvažovalo o tom, že nákladový prostor se přebuduje na restauraci s vesmírnou tématikou. Měla se zde podávat stejná jídla, jaké jedí kosmonauté během svých výprav do kosmického prostoru. Nakonec se tak nestalo, zřejmě také kvůli tomu, že za „kosmické jídlo“ měly být účtovány značně vysoké ceny. Raketoplán byl částečně renovován, mimo jiné do něj bylo integrováno levé křídlo z výše zmíněného zařízení OK-5M. Skutečný tepelný štít byl nahrazen dřevěnou atrapou a stroj dostal takový nátěr, aby vypadal jako Buran (OK-1K1). Do nákladového prostoru byly nainstalovány sedačky a návštěvníci mohli po zaplacení vstupného zažít přibližně desetiminutový simulovaný kosmický let. Na velkém plátně v přední části a menších obrazovkách po stranách se promítalo video a fotografie ze skutečného letu raketoplánu Buran a sedačky se pomocí motorů pohybovaly tak, aby navozovaly podobné pocity, jaké mohli kosmonauti zažívat během kosmické mise. Po skončení „letu“ si mohli lidé prohlédnout přední část raketoplánu včetně pilotní kabiny.

Během let se na raketoplánu neblaze podepsaly vlivy počasí, zejména pak na dřevěné napodobenině tepelného štítu, která se začala rozpadat. Proto musela být odstraněna a nahrazena novou. V některých případech byl tepelný štít dokonce na trup stroje jen namalován. Roku 2014 byl tento exemplář rozebrán a během noci z 5. na 6. července přestěhován asi 12 km severovýchodně do rozsáhlého komplexu, kde je k vidění Výstava úspěchů národního hospodářství (Выставка достижений народного хозяйства). Zde byl upraven do podoby muzea kosmického programu Eněrgija-Buran a od roku 2015 je přístupný pro návštěvníky.

Poslední testovací zařízení má číslo 0.08 a zkratku OK-8M. Jedná se o plně vybavenou pilotní kabinu s přiléhající částí trupu. Používala se zejména pro lékařské výzkumy a zkoušky speciální vystřelovací sedačky s označením K-36RB. Pomocí ní se měli kosmonauté v případě krizové situace katapultovat a zachránit si tak život. Po roce 1993 se zařízení nacházelo v areálu 29. Moskevské nemocnice, později bylo převezeno do blízkosti Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina (Центр подготовки космонавтов имени Ю. А. Гагарина). Nyní je kabina k vidění v Moskvě u 83. nemocnice, kde sídlí Federální výzkumné a klinické středisko specializovaných druhů zdravotní péče a lékařských technologií (Федеральный научно-клинический центр специализированных видов медицинской помощи и медицинских технологий ФМБА).

Kromě těchto exemplářů bylo postaveno také značné množství zmenšených modelů, na nichž se testovalo například jejich chování v aerodynamických tunelech či dynamika plynů. Největší z nich byl v měřítku 1:3 a sloužil k prověřování aerodynamických vlastností. Zajímavé na něm bylo, že byl prakticky celý postaven ze dřeva. Člověku se tak vybaví starý vtip, ve kterém se tvrdilo, že posádku sovětského raketoplánu tvořily tři osoby: palubní topič, truhlář a nástěnkář. Tuto dřevěnou maketu našel jistý Alexander Markin (Александр Маркин) v říjnu 2013 v odlehlé části letiště Ramenskoje. Překvapilo jej, že model raketoplánu nebyl vůbec nijak střežen, a tak se mohl bez problémů dostat nejen k němu, ale dokonce i do jeho vnitřku. Na stroj byl žalostný pohled a bylo patrné, že se o něj už hodně dlouho nikdo nestará. Zřejmě byl vystaven povětrnostním vlivům déle než čtvrtstoletí a ty napáchaly dílo zkázy. Maketa byla ztrouchnivělá, částečně rozpadlá, obrostlá mladými stromky a některé větve dokonce prorůstaly přímo do vnitřních prostor. Původní lak se už téměř nedal poznat, protože z něj zůstaly jen malé zbytky. Na renovaci modelu buď nebyly peníze, nebo byl v tak špatném stavu, že se již nedal zachránit, protože nedlouho poté byl zlikvidován.

Pro úplnost je třeba dodat, že existoval program BOR 5, jehož označení je zkratkou slov Беспилотный Орбитальный Ракетоплан 5 (Bezpilotní orbitální raketoplán 5). V něm se používaly modely raketoplánu Buran v měřítku 1:8, se kterými se prováděly suborbitální lety, při kterých se testovala aerodynamika, stabilita, reakce na vibrace, akustické a tepelné namáhání. Nosná raketa K65M-RB5 vynášela model do výšky 210 km nad zemským povrchem. První let proběhl roku 1984 a skončil neúspěšně, protože se kvůli poruše na elektrickém obvodu nepodařilo oddělení modelu. Další čtyři lety, uskutečněné mezi roky 1985 a 1988, již byly úspěšné. Celkem vzniklo pět exemplářů s čísly 501 až 505. Stroj s číslem 502 zůstal v Rusku a nyní je k vidění v Ústředním muzeu vojenského letectva v Moninu (Центральный музей Военно-воздушных сил РФ), model číslo 505 se přestěhoval do německého města Špýr a najdeme jej v místním Technickém muzeu (Technik-Museum Speyer). Osud zbývajících exemplářů je zahalen tajemstvím.

Jak je vidět, kosmický program Eněrgija-Buran byl značně rozsáhlý a kromě samotného Buranu (OK-1K1), který jako jediný vzlétl na oběžnou dráhu Země, zahrnoval i celou řadu dalších zařízení. Je velkou škodou, že se jej nepodařilo zrealizovat v původně plánovaném rozsahu. Jistě by přinesl mnoho zajímavých poznatků a možná i nějaký nečekaný objev.

Přečtěte si také:

Vybrané zdroje: