Letos se již po sedmnácté sešla skupina zájemců o astronomii v areálu fotbalového hřiště u malé obce Bažantnice na severním Plzeňsku, aby zde prožila dva týdny na poněkud netradičním táboře. Hlavní část odborného programu se zde totiž odehrává v době, kdy účastníci jiných táborů sladce spí.
Astronomický tábor, nesoucí předlouhý oficiální název „Letní astronomické praktikum – Expedice“ spolu s rokem konání, má za sebou bohatou historii. Poprvé se uskutečnil již v roce 1960 a letošní ročník měl pořadové číslo 55. Za celou svou historii se konal na pěti různých lokalitách včetně Bažantnice, kde se usídlil roku 2000. Překonal několik transformací pořádající organizace, která se v posledních letech jmenovala Hvězdárna a planetárium Plzeň. A má tak tuhý kořínek, že dokonce přežil i její zrušení. Zmíněná městská organizace totiž k 30. červnu 2016 ukončila svoji činnost a přešla pod Hvězdárnu v Rokycanech. Nově vzniklá organizace nyní nese název Hvězdárna v Rokycanech a Plzni.
Nad letošním ročníkem se vznášela řada otazníků, souvisejících právě s ukončením činnosti Hvězdárny a planetária Plzeň. Nebylo úplně jisté, zda se jí podaří uskutečnit, i když zájem o její zachování byl značný. Nakonec se ale vše podařilo a akce se mohla uskutečnit stejně jako v minulých letech. Změnila se jen hlavička zaštiťující organizace a zvýšila cena za účast.
Transformace se odrazila také na jedné čistě praktické záležitosti. Místo dvou dodávek, které se používaly v uplynulých letech, byla letos k dispozici jen jedna. Aby se vše stihlo včas připravit, první várka materiálu se odvezla do Bažantnice již den před začátkem Expedice 2016, v neděli 24. července.
Hlavní „stěhovací den“ však nastal až v pondělí 25. července. To už od rána probíhalo v Plzni nakládání pozorovací techniky, nejrůznějších pomůcek a řady dalších potřebných věcí do aut a jejich převoz do Bažantnice. Spolu s materiálem přijelo i několik astronomů, kteří zůstali na místě a starali se o přizpůsobení areálu potřebám praktika. Následovaly tedy nejrůznější přesuny materiálu, a to nejen z aut do prostor areálu, ale i mezi jednotlivými místnostmi. Později přijeli další účastníci a začali se stavbou stanů v zadní části areálu. Zajímavostí bylo, že první den se postavil stejný počet stanů, jako bylo účastníků. Každý měl tedy jeden stan jen sám pro sebe. V dalších dnech se tento poměr narušil, ale přesto většina stanů zůstala obývána jen jediným nájemníkem.
Před odchodem na večeři se měl konat tradiční nástup, tedy shromáždění všech účastníků praktika, kde se probírají organizační záležitosti, hodnotí uplynulý den a plánují akce do budoucna. Kvůli časové tísni byl ale posunut až za večeři. Na tu táborníci vyrazili do Hvozdu po známé cestě, vedoucí nejprve lesem, pak mezi poli a nakonec kolem zemědělského družstva a zástavbou. Přímo v obci se prováděla rekonstrukce silnice, takže byla kompletně rozkopaná a místo asfaltu se muselo chodit po hlíně a kamenech. Občas se objevil i nějaký ten výkop, takže putování bylo poněkud komplikované. V hospodě se změnil provozovatel, takže panovalo lehké napětí, jak se s partou hladových astronomů vypořádá. Běžně se zde totiž nevaří, místní i chalupáři chodí spíše za tekutým občerstvením a ve stálé nabídce figurují jen hamburgery. Následující dny ukázaly, že to nové osazenstvo hospody zvládlo bez větších problémů. Jídla byla spíše jednodušší, občas nebyla úplně dokonalá a v jednom případě se stejné jídlo za pár dní opakovalo, ale to byly spíše jen drobnosti. Naopak je nutné pochválit, že vyšlo vstříc jednomu vegetariánskému expedičníkovi, kterému muselo připravovat bezmasá jídla.
Ale vraťme se ještě k prvnímu expedičnímu dni. Po návratu do tábora se uskutečnil již zmiňovaný nástup. Vedoucí všechny přivítal a vysvětlil, jak bude akce probíhat po organizační stránce. Určil také dvoučlennou službu na druhý den a zhodnotil meteorologickou situaci na večer a noc. Podle toho se vždy rozhodovalo, jestli se začne připravovat pozorování noční oblohy, nebo zda je možné se věnovat volné zábavě. První noc se nakonec nepozorovalo, místo toho se ještě dokončovaly nedodělky, které se nestihly udělat v odpoledních hodinách.
Další dny už jely podle dlouhodobě zažitého scénáře. Jako první museli ze spacáků vylézt členové služby a jít do klubovny, důvěrně pojmenované myšárna, připravovat snídani. Ta se obvykle skládala z horkého čaje a namazaných chlebů. Občas chleby vystřídala vánočka nebo rohlíky a někdy byly i bonusy ve formě ovoce či zeleniny. Když bylo vše nachystáno k výdeji, měla služba za úkol vzbudit zbytek tábora. Většinou si vystačila se svým hlasem, někdy si pomáhala údery na kovové předměty, aby budíčku dodala větší váhu. Nutno dodat, že probrat všechny nebyla úplně jednoduchá záležitost. Areál je poměrně rozlehlý a zvuk, jenž měl dolehnout do všech koutů, musel mít značnou intenzitu. Někteří táborníci pospávali ve vzdálenějších částech hřiště, a když k tomu připočteme, že občas měli v době budíčku naspáno jen několik málo hodin po probdělé noci, je jasné, že se jim opouštět krajinu snů vůbec nechtělo. Pokud však nechtěli přijít o snídani, nic jiného jim nezbývalo.
Program po snídani byl závislý na tom, zda bylo zapotřebí zpracovávat napozorovaná data. Pokud ano, měla tato činnost samozřejmě hlavní prioritu. Jestliže měl někdo z předchozí noci snímky či videa, přesouval je do počítačů a pomocí potřebných programů dále upravoval, aby dosáhl požadovaných výsledků. Meteoráři doplňovali do protokolů chybějící údaje a pak je přepisovali do počítače. Probíhalo též vyhodnocování výsledků, které v noci zaznamenali začátečníci při amatérské astronomické prohlídce oblohy (AAPO). Jestliže bylo na obloze vidět Slunce, zamířily na ně dalekohledy a sledovala se jeho aktivita ve fotosféře a chromosféře, občas se pořídil i snímek. Uskutečnilo se také několik přednášek. Některé byly věnovány přímo pozorovacím programům, jako je sledování Slunce nebo meteorů. Další se zaměřila na práci s astronomickým dalekohledem. Velmi zajímavá byla dvojice přednášek či spíše ukázek toho, co dokáže malý jednodeskový počítač Arduino a k čemu všemu se dá využít.
Dopoledne vždy uteklo velice rychle, protože se nezřídka vstávalo kolem deváté hodiny a nejpozději v půl dvanácté se muselo vyrazit na oběd. Na něj se chodilo také do Hvozdu, do jídelny zemědělského družstva, ve které končil výdej jídel už v pravé poledne. Po nasycení se téměř všichni táborníci vždy nahrnuli do místního obchodu se smíšeným zbožím a kupovali zde pití a různé laskominy. V teplejších dnech snad nikdo nezapomněl na nanuk, který pak spokojeně lízal cestou zpátky do tábora.
Odpolední program byl prakticky stejný jako ten mezi snídaní a obědem. Zpracovávala a vyhodnocovala se získaná data, ale kromě toho se samozřejmě expedičníci věnovali i dalším činnostem. Počítače sloužily jak k astronomickým, tak oddychovým činnostem a v permanenci byly i přenosné elektronické přístroje jako mobily nebo tablety. Kromě toho se hrála celá plejáda společenských her převážně strategického typu jako například Carcassonne, Quoridor, Bang!, Monopoly, Černé historky nebo „služebně nejstarší“ expediční hra Expanze. Ta se na Expedici poprvé objevila již před více než dvaceti lety a s malými přestávkami se hraje dodnes. Příznivci sportu využívali hřiště ke svým míčovým hrám. Někdy se jednalo o klasický fotbal, jindy o něco jen těžko rozpoznatelného. Kromě normálního kulatého míče se ve hrách vyskytoval i jeho příbuzný šišatého tvaru. Svoji rovnováhu a stabilitu si mohli expedičníci zkoušet na slackline, což není nic jiného, než speciální páska, natažená mezi dvěma stromy. Na první pohled přejít po ní není nic složitého, zvlášť když je umístěna poměrně nízko nad zemí. Jakmile si však člověk na pásku stoupne, ta se prohne a začne kmitat, takže je velmi obtížné se na ní udržet. Snad nikdo nezvládl bez cizí pomoci ujít více než pár kroků.
Pokud byla dostatečně vysoká teplota, táborníci se převlékli do plavek a vyrazili do rybníka, který se ukrývá za lesíkem. Voda byla velmi příjemným osvěžením a labutě, plující po hladině, se musely smířit s dočasným narušením jejich teritoria. V tomto roce se stal hitem velký nafukovací člun, který si pořídil vedoucí praktika. Sice byl určen jen pro čtyři osoby, ale občas se do něj nasoukal skoro dvojnásobek. Každý se chtěl svézt, takže o místo na palubě se sváděly bitvy, které někdy končily i převrácením člunu. Vše se ale odehrávalo v atmosféře přátelského pošťuchování, takže nikdo nedošel k úhoně.
Hladina rybníka posloužila i k testování dálkově ovládaných modelů lodiček. Prohánělo se jich tu několik, od rychlostního člunu až po věrnou kopii sovětské požární lodi. Další modely se pohybovaly po táboře nebo ve vzdušném prostoru nad ním. Na zemi bylo možné spatřit jezdit velké terénní auto, sportovní vozidlo nebo tank, v různých výškách pak poletovaly drony a letadla rozmanitých velikostí. Například nejmenší dron by se dal skoro splést s přerostlou mouchou, naopak největší byl profesionální stroj s rozpětím kolem metru. Protože nesl fotoaparát, daly se s ním pořizovat kvalitní snímky či videa z ptačí perspektivy.
Další oblíbenou kratochvílí se stala střelba na terč. Za tímto účelem byl na dřevěnou desku v zadní části areálu umístěn terč, a kdo chtěl, mohl si zkusit svou mušku. K dispozici byly dvě vzduchovky a jedna pistole na CO2. K této aktivitě se váže jedna těžko uvěřitelná historka. Aby se nemuselo stále chodit k terči a zjišťovat, kam se střelec trefil, od palebného postavení se terč sledoval pomocí dalekohledu. Před jednou střelbou pozorovatel hlásil, že vidí na terči mouchu. V tu chvíli se ozval výstřel a pozorovatel lakonicky oznámil, že už mouchu nevidí. Při kontrole zblízka se ukázalo, že se stalo něco téměř neuvěřitelného – neopatrný hmyz dostal přímý zásah a zůstalo po něm na terči jen křídlo a část těla. Nutno podotknout, že neseděl na prostředku terče a střelec jej zasáhl čirou náhodou.
Letošní rok byl bohatý na plody lesa. Expedičníci mohli ochutnávat borůvky, které rostly hned u pěšiny, kterou se chodilo do Hvozdu, ale hlavně chodit na houby. I v těsné blízkosti tábora bylo možné spatřit řadu hub a nebyly to jen prašivky. Z těch jedlých to byly nejčastěji takzvané „babky“ a kdo se vydal hlouběji do lesa, mohl najít další druhy hřibovitých hub nebo třeba bedly.
Komu nestačily aktivity na hřišti a v jeho okolí, mohl si naplánovat výlet do vzdálenějšího okolí. Malá skupinka táborníků se tak vydala například do obce Pláně, kde je malé dětské hřiště s pískovištěm a kolotočem, ale hlavně farma, na které je možné pozorovat velké množství koní. Jako bonus si v další ohradě mohli prohlédnout stádo krav. Jiný pěkný výlet je směrem na Manětín. Zde je možné zastavit u kapličky nedaleko Vladměřic a pokochat se moc hezkým výhledem na krajinu. Přímo v Manětíně je pak zámek, kostel a řada dalších památek, díky kterým je toto město nazýváno barokní perlou západních Čech.
Jak je vidět, během denního programu si mohli účastnící vybrat z řady nejrůznějších aktivit podle vlastního výběru. Pevně dané byly jen určité „záchytné body“, které se dodržovaly poměrně přesně. Patřila mezi ně i svačina, o kterou se musela postarat služba zhruba mezi čtvrtou až půl pátou hodinou odpolední. Byla hodně podobná snídani, také se nejčastěji skládala z namazaných chlebů a čaje. Občas byla vylepšená nějakou dobrotou, kterou „do placu“ věnoval buď přímo některý z účastníků, nebo někdo z jeho příbuzenstva. Díky tomu si mohli expedičníci pochutnat třeba na utopencích, bublanině nebo štrůdlu.
Po šesté hodině večerní se vždy svolal nástup, kde se řešily organizační záležitosti a po něm se hromadně odcházelo na večeři do Hvozdu. Když si všichni zaplnili žaludky, po stejné cestě se vrátili do tábora a další aktivita záležela na počasí. Když bylo zataženo a předpověď neukazovala žádné zlepšení, bylo možné pokračovat ve společenských či soukromých aktivitách. Jestliže však počasí slibovalo jasnou oblohu, muselo se nachystat vše potřebné na pozorování. Ještě před tím, než přišla tma, vynosili astronomové na plochu fotbalového hřiště pozorovací a záznamovou techniku i další potřebné pomůcky, aby po dostatečném setmění mohli začít s pozorováním. Skupiny, které pracovaly s dalekohledy, musely mít stanoviště blízko budov, protože byly limitovány délkou prodlužovacích šňůr. Bez nich by se nemohly napojit na elektřinu a jejich technika by nefungovala. Naopak pozorovatelé meteorů, jejichž nejsložitějšími přístroji byly hodinky a baterka, se uvelebili ve větší vzdálenosti, aby nebyli ostatními rušeni. Spolu se začátkem pozorování se v táboře pozhasínalo veškeré rušivé osvětlení, aby se oči přizpůsobily tmě a byly schopné vidět i slabé objekty noční oblohy. Od té chvíle bylo možné používat pouze zastíněné zdroje světla červené barvy, které jsou vůči očím nejšetrnější.
Táborníci byli v noci rozděleni do několika skupin. Dvě se věnovaly vizuálním meteorům a mívaly každá obvykle kolem pěti členů. Ti až na jednoho zalehli do spacáků a sledovali oblohu. Na posledního člena zbyla role zapisovatele. Seděl u stolku a zaznamenával do protokolů údaje, které mu hlásili pozorovatelé. Další skupinu tvořili začátečníci, se kterými se probírala takzvaná amatérská astronomická prohlídka oblohy (AAPO). Ta mimo jiné zahrnovala navigaci na obloze, rozpoznávání astronomických objektů, určování jejich jasnosti, práci s dalekohledy a další praktické záležitosti. Zbylí účastníci pracovali s většími dalekohledy a věnovali se zejména objektům vzdáleného vesmíru. Sledovali je buď pouze očima, nebo je fotografovali. Hlavně zvečera si však nemohli nechat ujít možnost zamířit techniku i na bližší tělesa. Nad jihozápadním obzorem zářily dvě jasné planety – Mars a Saturn. V prvních dnech Expedice 2016 se k ránu na východě vyloupl nad obzor Měsíc, na kterém se daly sledovat detaily pomocí dalekohledu. Jeden z účastníků se věnoval sledování zákrytů hvězd tělesy sluneční soustavy. Z deseti jeho pozorování byla čtyři ovlivněna oblačností, dvě dokonce natolik, že musela být vyřazena. Ze zbylých osmi bylo sedm pozorování negativních (zákryt nenastal), pouze jednou se zákryt podařilo napozorovat a zaznamenat.
Večerní program při zatažené obloze byl podobný tomu dennímu. Samozřejmě padající tma postupně znemožnila některé venkovní aktivity, ale kolikrát si sportovci hráli s míčem tak dlouho, dokud jej byli schopni v šeru vidět. Pak se všichni přesunuli pod střechu a tam si našli jinou zábavu. Protože k přednáškám se využíval projektor a plátno, nic nebránilo tomu, aby tatáž technika večer posloužila k promítání filmu. Počítače se daly využít i k vzájemnému soupeření. Například jednu noc se uspořádal malý zápas ve vlakovém simulátoru Multi. V této hře se stanete dispečerem a vaším úkolem je co nejlépe odbavit vlaky, které se vám na obrazovce objeví. Recesistickou součástí několika posledních Expedic se stalo vyhlížení posledního nočního autobusu. Ten jezdí kolem půl dvanácté a táborníci jej vždy vítali bujarým pokřikem „půlnočka!“. V případě zatažené oblohy si jej dokonce část osazenstva párkrát šla prohlédnout zblízka, buď do blízkosti silnice, nebo až k zastávce v Bažantnici.
Když nebudeme počítat případy, kdy se jasná obloha ukázala jen na krátkou dobu, daly se během Expedice 2016 astronomické objekty pozorovat celkem pět nocí. Bohužel ani jedna se neobešla bez rušivých vlivů. Často se několikrát po sobě objevily mraky a pozorování muselo být na určitý čas přerušeno. Téměř vždy se také muselo končit dříve, neboť k ránu se objevila souvislejší oblačnost a pokryla buď větší část, nebo úplně celou oblohu. To samozřejmě komplikovalo ty druhy sledování oblohy, které vyžadují po delší dobu stabilní podmínky. Bylo obtížné fotografovat objekty s dlouhou expozicí a potíže měli i meteoráři. Při změně podmínek museli hlásit stále nové korekce, nebo také na chvíli skončit.
Počasí bylo během Expedice 2016 opravdu různorodé. Od teplých a slunečných dní, kdy se táborníci chodili chladit do rybníka, až po ty šedivé a pošmourné, kdy mohli celý den stát na zápraží a sledovat kapky, vytrvale se snášející z oblohy. Několik bouřek se táboru vyhnulo a byly vidět jen v mracích u obzoru, jiné zažili expedičníci přímo na vlastní kůži. Nejdivočejší z nich přišla jednu noc, kdy blesk střídal blesk a obloha chvílemi snad ani nepohasínala. Do toho padaly proudy vody, ale naštěstí i tuto zkoušku přečkaly všechny stany jen s nepatrnými škodami. Nevhodné počasí bylo také příčinou, proč se neuskutečnil plánovaný výlet. Mělo se jít k Černému rybníku, který leží mezi Dolní Bělou a Spankovem a kdyby bylo teplo, i se v něm svlažit. Protože však pršelo, byl výlet zrušen a v dalších dnech už se do programu nedostal.
Naopak táborák nechyběl ani letos. Je vždy trochu sázkou do loterie, kdy nakoupit špekáčky na opékání, protože se může večer vyjasnit a v tom případě by se oheň nemohl uskutečnit. Tentokrát se ale nevyskytly žádné větší komplikace, a tak jednoho večera se expedičníci vydali na dřevo, nanosili jej k ohništi, naporcovali na menší části a vytvořili z něj v ohništi hranici. Okolo se nastěhovaly lavice a stůl, kde bylo připraveno vše potřebné k opékání: pruty, špekáčky, chléb i dva druhy hořčice. Pak už stačilo jen rozdělat oheň a počkat, než se rozhoří. V tu chvíli se mohly špekáčky napíchnout na pruty a strčit nad plameny. Během opékání a pojídání se samozřejmě hodně povídalo a celé posezení u ohně se protáhlo až přes půlnoc. Protože pár špekáčků tento táborák „přežilo“ a zbyly v ledničce, udělal se poslední večer oheň ještě jednou. Ten hořel jen krátce, protože to vypadalo na jasnou noc. Táborníci, kterým se podařilo ukořistit poslední špekáčky, je rychle opekli, zkonzumovali a pak se museli chystat na pozorování.
Zajímavou večerní akcí bylo zdolání speciální stezky u Manětína, která je dlouhá zhruba pět kilometrů a vyznačena odrazkami. Ty jsou vidět, jen když se na ně posvítí nějakým zdrojem světla. Na několika místech byla ukryta schránka ve formě malé plastové trubky, do které se muselo posvítit. Teprve pak se na dně ukázalo některé souhvězdí a další nápověda. Pomocí nich se měl najít finální „poklad“ na jejím konci. Stezka totiž originálním způsobem propaguje Manětínskou oblast tmavé oblohy a zároveň potěší všechny příznivce geocachingu. Procházka byla příjemná, cestou se nikdo neztratil a i konečný poklad se po menších komplikacích podařilo nalézt. Perličkou je, že když se všichni kolem půlnoci vrátili zpět do tábora, nebe se náhle vyjasnilo a šlo se pozorovat.
O tom, že Expedice je stále oblíbená akce, svědčily i návštěvy bývalých účastníků. Protože se nemohli stát regulérními expedičníky kvůli pracovní vytíženosti či jiným povinnostem, objevili se alespoň na kratší dobu jako návštěvníci. V několika případech vzali s sebou i své potomky, ze kterých se může při troše štěstí jednou vyklubat nová generace amatérských astronomů. Jedním takovým se může stát i syn paní z hospody, který se na pár dní stal mladým expedičníkem. Na vlastní kůži si vyzkoušel, jak to na takovém astronomickém praktiku chodí a vypadalo to, že se mu tam líbilo.
Po dvou týdnech, které utekly jako voda, nastal konec Expedice. Poslední den je vždy nutné vše sbalit, uklidit a uvést celý areál do původního stavu. Každý z účastníků dostal přidělenou určitou část areálu a o tu se musel postarat. Vystěhovat věci, které tam nepatří, zamést, vytřít podlahu a případně tam vrátit to, co se první den přemístilo jinam. Vyřizovaly se také platby za pronájem, elektřinu a vodu. Do areálu přijížděli rodiče nejmladších účastníků, aby jim pomohli s balením a odvezli je domů. Starší táborníci bourali stany, sklízeli své věci a přenášeli je do přistavených vozidel. Další pomáhali nakládat hvězdárenský materiál do dodávky tak, aby se do ní vešlo co nejvíce. Během pár hodin zmizelo celé stanové městečko, věci byly úspěšně naloženy do aut a místnosti opět vypadaly stejně jako před čtrnácti dny. I když se mnohým nechtělo, nakonec museli nasednout do aut a areál opustit. Odjezdem posledního účastníka se Expedice 2016 proměnila z reality ve vzpomínky. Doufejme, že byly příjemné a expedičníci budou na akci vzpomínat s určitým smutkem, že něco tak báječného je už minulostí.
