Expediční deník 2017

Den 1, pondělí 17. července 2017

Rok se s rokem sešel a na skupinu astronomických nadšenců opět čekalo Letní astronomické praktikum – Expedice 2017. Přibližně deset lidí se sešlo na plzeňské hvězdárně už v půl deváté ráno, aby se stihlo všechno naložit a převést do areálu fotbalového hřiště v Bažantnici. První nakládání bylo zdaleka největší a nejrozsáhlejší, ze služebního Fordu Transit se vyndaly všechny sedačky, abychom měli co nejvíc prostoru. Za dvě hodiny bylo auto naloženo, mohli jsme poprvé vyrazit do tábora. Závoz ještě zajišťovala dvě osobní auta, která většinou převážela osobní věci účastníků.

V Bažantnici většina účastníků zůstala, začala stavět stany, regály na pozorovací techniku a celkově tábor připravovala na 14 denní pobyt. Zpět do Plzně se vrátili pouze tři lidé, konkrétně já, Martin Tran a vedoucí praktika Lumír Honzík. Okolo třetí hodiny jsme měli naloženy všechny věci a už to vypadalo, že nám stačí jet jen na nákup, ale to jsme se všichni hluboce mýlili, před námi byl ještě dlouhý den. Martin musel ještě něco vyřešit, já s vedoucím praktika jsme se rozhodli, že zatím nakoupíme. Nejprve jsme však jeli pro baterie do dronu, které bohužel v daném obchodě ještě nebyly připravené. Cestou na nákup jsme navíc zjistili, že nemáme žádné krabice na potraviny a dokonce, že nemáme ani pokladnu s vybranými penězi. Museli jsme se proto vrátit na hvězdárnu. Tím ale naše smůla neskončila. Naštěstí se nám povedlo všechno nakoupit, ale při placení jsme zjistili, že v peněžence nemáme dostatek peněz. Samozřejmě až při placení u pokladny. A tak se musel pan vedoucí chtě nechtě rozběhnout do auta pro další finance, čímž se mu podařilo na několik minut zcela zablokovat jednu z pokladen. Poté už vypadalo všechno dobře, cestou do tábora jsme nabrali Martina a všichni jsme doufali, že jsme v Plzni už nic nenechali.

Přijeli jsme bohužel pozdě, na tradiční úvodní nástup nezbyl čas, za půl hodiny jsme už šli na první letošní večeři. Během této cesty Lumír zjistil, že si ve svém autě před hvězdárnou nechal všechny osobní věci a tak musel být naplánován další návrat do Plzně. Po chvíli se k němu přidal Marek, jeden z mladších účastníků s tím, že si nechal na hvězdárně boty (nutno podotknout, že už při druhém závozu jsme mu přivezli zapomenutou šunku).

Po vynikajících zapečených bramborech, se kterými nás v hospodě přivítali, nás konečně čekal nástup, na kterém jsme se dozvěděli všechny užitečné a důležité informace. Zpočátku byla nastavena pozorovací pohotovost na nižší stupeň, protože meteorologická situace byla poměrně nepřehledná. Po příjezdu vedoucího s Markem však byl vyhlášen vyšší stupeň a okolo jedenácté hodiny již bylo vyhlášeno první pozorování.

Sestavili jsme dvě pozorovací skupiny. Obě pracovaly s dalekohledy, protože později se očekával příchod oblačnosti, která skutečně v půl třetí přišla. Novým účastníkům, byla ukázána základní souhvězdí, aby se vůbec dokázali na obloze orientovat. Poté někteří z nich zkoušeli hledat různé objekty pomocí astronomického atlasu. Protože těsně před večeří krátce sprchlo, byla obloha krásně vyčištěná, Mléčná dráha byla opravdu fantastická.

Tzv. „půlnoční“ svačinka, která se vždy odehrává kolem druhé hodiny v noci, byla tentokrát také zajímavá, neboť službě spadla do vroucího hrnce s vodou na čaj rozsvícená baterka, a chvíli trvalo, než se ji podařilo z hrnce naběračkou vylovit. Ale čaj byl dobrý a sušenky také. Po půlnoční svačince přišla oblačnost a tak bylo pozorování ukončeno. Myslím si, že všem tato zkrácená úvodní noc vyhovovala, protože se všichni mohli příjemně naladit na případné další noci.

Lukáš Winkler, foto Jiří Polák

Den 2, úterý 18. července 2017

Po pozorování se spalo většinou na verandě nebo ve stanech. Na louce to nebylo úplně vhodné, protože byla velká vlhkost a také nebylo jisté, jestli nebude mírně pršet. Služba se rozhodla udělat mírný budíček, pustila nějakou typickou budíkovou melodii, ještě předtím se však celým táborem rozléhal mocný hlas zástupce vedoucího, který volal něco v tom smyslu, že máme vstávat, a další podobné radosti.

Nedlouho po snídani si jeden ze starších účastníků připravil krátké povídání o meteorech a jejich pozorování. Poté byly postaveny oba dalekohledy na pozorování Slunce. Ve fotosféře bohužel nebyla k vidění ani jediná skvrna, po delším zkoumání byla nakonec objevena tři fakulová pole. Chromosféra byla o poznání zajímavější. Na disku se nacházelo pár filamentů, na okrajích bylo možné zahlédnout několik protuberancí. Některé z nich byly opravdu pěkné, několikanásobně převyšovaly velikost planety Země.

V půl dvanácté se již všichni těšili na oběd, dnes se šlo poprvé do jídelny JZD Hvozd. Tam se podávalo vynikající filé s bramborem. Cestou zpátky do tábora někteří neopomněli navštívit obchůdek s potravinami, kde si nakoupili hlavně nanuky, sladkosti nebo doplnili stav nápojů.

Odpoledne se neslo v duchu pozorování Slunce a hraní deskových her. Byl zde k vidění Quoridor, Bang nebo Repello. Také se pár fotbalových nadšenců prohánělo po hřišti, další se šli podívat k nedalekému rybníku, který je ale tentokrát z poloviny vypuštěný a navíc zarostlý a zelený, takže koupání v něm nebude možné. Ještě před večeří bylo vyzkoušeno několik modelů na dálkové ovládání. Jednalo se o tank, malý vrtulník a drony.

Na nástupu se všichni dozvěděli, jak to vypadá s meteorologickou situací. Opět nebyla příliš dobrá, po večeři byl zvolen nižší stupeň pozorovací pohotovosti. Vedoucí praktika Lumír si chtěl ještě před setměním ozkoušet svůj dron. Bohužel se mu ho nepodařilo ani nastartovat. Důvodem bude asi výměna zcela nových baterií. Lumír měl dnes na modely kritický den. Kromě dronu mu ještě přestal jezdit tank. Pro model lodi zase nebyla voda v rybníce.

Mezi devátou a desátou hodinou se pomaličku začala od jihozápadu nasouvat rozpadající se oblačnost. Přesto bylo zprovozněno asi pět velkých dalekohledů, takže třeba Jupitera a Saturna jsme viděli. Počasí se však postupně začalo zhoršovat. Po odjetí posledního autobusu do Manětína, takzvané „půlnočky“, se vedoucí praktika s dalšími zájemci vydal na procházku za les, abychom měli lepší výhled na oblačnost. Tam jsme zjistili, že se na nás stále něco od jihozápadu nasouvá. Po návratu do tábora bylo pozorování definitivně zrušeno. Okolo jedné hodiny již spala většina tábora.

Lukáš Winkler, foto Petr Mašek

Den 3, středa 19. července 2017

Dnešní ráno bylo opravdu kruté. Nelítostné slunce pražilo již od svého východu. To způsobilo, že většina tábora byla vzhůru už v osm hodin, půl hodiny před snídaní. Někteří byli vyhnáni ze spacáků, jiní dokonce z vyhřátých stanů. Snídaně byla vynikající, podával se chleba s marmeládou. Přesto si ji málem dva spáči nechali utéct, poté se vymlouvali, že neslyšeli ohlášení budíčku ani snídaně. Sám musím přiznat, že hlas služby byl opravdu slabý, a to přesto, že den předem slibovali, že na tento budíček rozhodně nezapomeneme.

V horkém dopoledni se nic moc nedělo, opět byly vyndány dalekohledy na pozorování Slunce, ve fotosféře však byla situace stále stejná – ani jedna skvrna, pouze fakulová pole. Po obědě se letos poprvé vyrazilo nakupovat do Manětína. Nákup to byl ale malý, většinu zásob jsme si pořídili předem už v Plzni. Mezitím se v táboře rozběhlo hraní populární Expanze. Jednalo se pouze o ukázkovou hru, protože ji jeden z mladších účastníků hrál úplně poprvé. Běžně se Expanze hraje několik dní, dnes byla ukončena asi po dvou hodinách. Ke svačince se podávaly rohlíky s jogurtem, všichni si tuto změnu pochvalovali.

Nedlouho poté, po předčasném večerním rozdělení, odjel vedoucí praktika s dalšími třemi účastníky na první letošní výjezd na letní tábor požárníků poblíž Drahotínského rybníka. V plánu bylo nejprve pozorování sluneční aktivity (fotosféra a chromosféra). Poté následovala přednáška, která měla být původně hodinová, ale nakonec se protáhla asi na více jak půl druhé hodiny. Otázky účastníků totiž nebraly konce. Po 22 hodině se realizovalo pozorování noční oblohy.

Na tábor v Bažantnici naopak přijelo pár nových členů, čímž se počty vyrovnaly. Předpověď udávala, že se kolem půlnoci zatáhne, takže všichni váhali, zda se vydat na hřiště, i když obloha byla z počátku polojasná. Časem se situace spíše zhoršovala, takže ještě před jedenáctou hodinou večerní to vypadalo, že žádné pozorování nebude. Expedičníci se tak věnovali mobilům či stolním hrám.

Nakonec se však část oblohy docela vyčistila a tak po delším váhání vyrazila skupina na hřiště. Meteoráři si však sebou nebrali spacáky a další věci na „ostré“ pozorování. Podmínky totiž pořád nebyly dobré a stále to vypadlo, že se brzy obloha zatáhne. Ke slovu tak přišlo laserové ukazovátko a astronomové se jen seznamovali s orientací na obloze. Zkoušeli si také určovat MHV pomocí obrazců. I to ukázalo, že podmínky opravdu nebyly dobré. Hodnoty MHV se většinou pohybovaly jen kolem 5. magnitudy. O moc víc práce neodvedla ani skupinka u dalekohledů. V podstatě se podívali jen na planety a kulovou hvězdokupu M 13. Podmínky však byly špatné. Přes oblohu stále přecházela oblačnost a zlepšení bylo v nedohlednu. Proto někdy kolem půl jedné byla astronomická seance rozpuštěna a expedičníci šli spát.

Ve stejnou chvíli se vrátila čtveřice z výjezdu. Ještě předtím se však zastavila v Plzni na hvězdárně, neboť vedoucí praktika si potřeboval vytisknout nějaké materiály. Cestou zpátky viděli několik srnek, naštěstí žádná nevběhla přímo pod kola. Po příjezdu byli seznámeni s tím, co se dělo v táboře. Zjistili, že o nic důležitého nepřišli. Poté si v „myšárně“ uvařili čaj, krátce si popovídali a okolo půl třetí se vydali na kutě. V tu chvíli se nad tábor přiblížila bouřka, která se projevila hlavně silným větrem.

Lukáš Winkler, Václav Kalaš, foto Ondřej Trnka

Den 4, čtvrtek 20. července 2017

Ačkoli v noci vál poměrně silný vítr, který lomcoval stany, ukázalo se, že je táborníci postavili solidně a ustály jeho poryvy bez problémů. Později se obloha zase vyčistila, protože ráno opět pražilo slunce a vyhánělo expedičníky z rozpálených stanů. Ti se kvůli tomu budili dříve, než služba vyhlásila budíček a netrpělivě vyhlíželi, až začne snídaně. Tu tentokrát připravoval jen jeden člen služby, ale udělal ji opravdu kvalitní. Vánočka se úplně ztrácela pod vrstvou margarínu a několika druhy marmelády.

Protože nebyla žádná napozorovaná data, dopolední program mohl být poměrně volný. Ke slovu přišly stolní hry, aplikace na mobilech, knížky či počítače. Tříčlenná skupinka vyrazila do obce Pláně, kde si udělala malou procházku a prohlédla si rozsáhlé oplocené ohrady. V jedné se pásly krávy, v další se pohybovalo velké stádo koní místního jezdeckého klubu.

Po jedenácté hodině se do jídelny zemědělského družstva ve Hvozdu vypravila služba a po jejím návratu pak zbytek tábora. Po jídle, ke kterému byly francouzské brambory, a zastávce v obchůdku se zase všichni pomalu navrátili do tábora. Vzhledem k tomu, že panovaly vysoké teploty a rybník v Bažantnici se pro koupání nedal pořádně použít, tři expedičníci se vydali prozkoumat možnost koupání v nedalekých Plasích. Tam se nachází přírodní koupaliště, které je velmi pěkně upravené a udržované. Jako zajímavost je možné v rybníce, který je od koupaliště oddělen jen hrází, spatřit řadu kachen s mláďaty a také několik nutrií. Oba druhy zvířat jsou na přítomnost lidí zvyklé a nedělalo jim problém vylézt na břeh a dojít až k nim. Zkoušeli, jestli pro ně nemají něco dobrého na zub. Kolem třetí začalo hřímat a poté i pršet, takže táborníci vylezli z vody, usušili se a vrátili do Bažantnice.

V táboře se už od oběda opět hrála Expanze. Díky tomu bylo možné občas spatřit dva nebo více hráčů, kteří vyšli z myšárny a domlouvali společnou strategii proti ostatním soupeřům. Jiní táborníci trávili čas u počítačů či různými debatami.

Po svačině se několik expedičníků vydalo do zadní části areálu, kde umístili terč na dřevěnou desku a zkoušeli zhruba z deseti metrů střelbu z pistole na přesnost. Další popadli míč a vyrazili na hřiště se věnovat sportovním aktivitám. Jeden z účastníků stavěl z Arduina zařízení, které pomáhá udržovat dalekohled při pozorování v nejlepší kondici.

Než se všichni nadáli, přišel čas večerního nástupu. Vedoucí praktika opět zhodnotil meteorologickou situaci jako značně nepřehlednou. Zjednodušeně se dá říct, že nevyloučil jak zataženou oblohu s deštěm, tak ani možnost jasné oblohy a pozorování. Poté následovala nezbytná večerní návštěva hospody, kde se podávala houbová omáčka s kolínky.

Večerní hodiny byly zatažené a po osmé se přidal i déšť. Později se obloha částečně protrhala, ale pršet nepřestalo, takže se nad hřištěm rozprostřela krásně jasná duha. Byla dvojitá, na obloze zářila po docela dlouhou dobu a stala se terčem mnoha fotografů, kteří ji zdokumentovali snad ze všech stran a úhlů. Pak přestalo pršet, nebe se opět kompletně zatáhlo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo změnit. Předpověď však tvrdošíjně ukazovala, že by se oblačnost měla před půlnocí protrhat a být nějakou dobu jasno. Ještě po desáté hodině byla obloha téměř celá pokrytá oblačností. Teprve pak se nesměle a nenápadně začaly objevovat první hvězdy. Před půlnocí se vybrala zhruba polovina oblohy, ale stále po ní přecházela vysoká oblačnost a ani na té lepší části oblohy nebyly dobře vidět slabé objekty. Vedoucí tábora se s několika dalšími dobrovolníky vydal za les, odkud byl lepší výhled na západ a mohl vyhodnotit situaci. Ukázalo se, že se jedná jen o větší „díru“ v oblacích a že nebude mít dlouhého trvání. Pozorovací pohotovost byla proto kolem půlnoci odvolána a astronomové se mohli s klidem vydat na kutě.

Václav Kalaš, foto Jiří Polák

Den 5, pátek 21. července 2017

Páteční ráno nebylo tak žhavé, jako předchozí dny, ale stejně teplota ve stanech pomalu stoupala k nepříjemným hodnotám. I proto byla část tábora vzhůru ještě před budíčkem. Díky tomu mohli slyšet divoké štěbetání jakéhosi opeřence, který se zřejmě hádal s nějakým jiným ptákem a svoji nespokojenost dával velmi hlasitě najevo. Překvapením bylo také spatření srnky, která přebíhala louku nedaleko za stanovým městečkem.

Ačkoli budíček a snídani služba oznámila jen velmi decentním způsobem, přeci jen se do myšárny postupně došourali všichni a zaplnili své žaludky čajem a chleby s pomazánkovým máslem. Většinu dopoledne vyplnila Lumírova přednáška, která se věnovala katastrofám v kosmonautice. Ta byla tak rozsáhlá, že musela být ukončena předčasně, aby se táborníci mohli vydat do Hvozdu na oběd.

V jídelně se podávala bratislavská pečeně s knedlíkem. Po obědě se snad všichni zastavili v obchůdku a nakoupili různé dobroty. Zřejmě nejčastěji se jednalo o nanuky a zmrzliny, protože ty dokázaly příjemně ochladit. Nechybělo ale ani pití či jiné pochutiny.

V půl druhé vyrazil vedoucí praktika s několika pomocníky na důležitou misi. Museli nakoupit zásoby potravin na další dny a také navštívit Nečtiny. Tam bylo zapotřebí obhlédnout situaci, protože se tam v brzké době chystali uskutečnit jednu astronomickou akci.

Po návratu této skupiny bylo v plánu navštívit nějaké koupaliště v okolí. Než se však vrátila, situace se změnila. Doba už poměrně pokročila a nastal spíše čas na odpolední svačinu. K té byly rohlíky s margarínem a šunkou. Služba chvíli zápasila s jejich tvarem, který ji připadal příliš kulatý a stále se na tácech otáčely tak, že se špatně daly namazat a obložit. Po nějaké době se jí podařilo nad pečivem zvítězit a expedičníci se mohli pustit do jídla. Druhým důvodem, proč se už nejelo koupat, bylo, že část táborníků se zabrala do Expanze a tato hra se jednak hraje dlouhou dobu a jednak je návyková. Proto se od ní hráči nechtěli nechat odtrhnout ani lákavou vidinou svlažení a pokračovali až téměř do večerního nástupu. Jiní expedičníci trávili čas s mobily či počítači a sportovnější část pro změnu večer proháněla míč po hřišti.

Během nástupu vedoucí opět zhodnotil počasí jako poněkud nepřehledné. Předpověď byla mírně optimističtější než předchozí den, ale ani tentokrát se nedala očekávat úplně čistá obloha. Večeře zahrnovala květák na způsob mozečku s brambory a rajčatový salát. Po ní táborníky opustil vedoucí s několika dalšími účastníky a společně vyrazili na tábor v obci Obora. Protože večerní obloha vypadala docela nadějně, zbylí expedičníci se po příchodu na hřiště začali pomalu chystat na pozorování.

Nebe se rozhodlo astronomy pořádně potrápit. Přibližně z poloviny se vyčistilo, ale zbytek zůstal pokryt oblačností. Její část byla téměř nehybná, ale kromě ní po se obloze přesouvala další vrstva poloprůhledných mraků, která zakrývala hlavně slabší objekty. Pro meteoráře bylo velmi nemilé, že zrovna oblast, kde byly téměř všechny radianty, zůstala až na malé výjimky trvale zatažená. Lépe na tom byli pozorovatelé s dalekohledy, kteří je vynesli na hřiště a vybrali si oblast, která byla zrovna jasná. Mohli tak sledovat vybrané objekty. Meteoráři zvolili metodu vyčkávání a pečlivě sledovali, jak se situace vyvine. Po docela nadějné půlhodince se začala obloha pomalu opět zatahovat a proto bylo sledování oblohy ukončeno a pozorovací pohotovost zrušena. Zhruba ve stejný čas dorazil i zbytek osazenstva z výjezdu, a protože se stav oblohy neustále zhoršoval, postupně všichni zaujímali vodorovnou polohu a zanedlouho se celý tábor odebral do říše snů.

Václav Kalaš, foto Jiří Polák

Den 6, sobota 22. července 2017

Dnešní budíček byl konečně takový, jaký si Expedice zaslouží. Řev služby musel snad probudit úplně každého. Po snídani, která byla zpestřena upečenou bublaninou, následovalo pokračování přednášky o vesmírných katastrofách. Většina tábora se dozvěděla podrobnosti o haváriích raketoplánů Challenger a Columbia nebo o problémech na vesmírné stanici Mir. Asi za hodinu se vyrazilo na oběd. Letos se poprvé nešlo do jídelny zemědělského družstva, kde se pochopitelně přes víkend nevaří, ale šlo se do hospody. Tam jsme dostali polévku a vynikající knedlo vepřo zelo.

Po návratu do tábora si šla skupinka fotbalových nadšenců zakopat na branku. Ze hřiště je vyhnalo až pražící slunce, které vylezlo z mraků. Před svačinou se jela skupinka expedičníků vykoupat do Plas, jiní se šli projít do okolí tábora. Vycházku nakonec museli značně zkrátit, přišli by totiž o chleby s paštikou. Také se dnes mírně změnilo složení tábora. Po snídani odjel jeden z mladších, ale nepřehlédnutelných účastníků. Naopak před večeří dorazil ostřílený pozorovatel, který svým humorem utužil už velice dobrou náladu mezi všemi účastníky.

Večerní nástup opět nepřinesl dobré zprávy. Počasí mělo vypadat jako včera, z počátku jasno, okolo jedenácté hodiny postupné zatahování. Naštěstí dnes vedoucímu praktika předpověď nevyšla. V půl jedenácté se definitivně rozhodlo, že se pozorovat bude. Na hřiště byly naneseny a ustaveny dalekohledy, meteoráři si připravili plachtu, na kterou si dali spacáky a celty, pro zapisovatele byly přineseny stoly a všechny další důležité věci.

Pro tuto noc byl tábor rozdělen do čtyř skupin. Dvě se věnovaly pozorování vizuálních meteorů, další na různých typech dalekohledů astronomické amatérské prohlídce oblohy a poslední skupina astrofotografii a zákrytům planetek. Během půlnoční svačinky byla atmosféra docela uvolněná, přes neustálý smích se skoro nedalo ani pořádně jíst. Po tomto krátkém oddychu se všichni plnou parou vrátili na svá stanoviště. Oblačnost naštěstí žádná nepřicházela. Maximálně vysoká, která byla zčásti průhledná a navíc se rozpadala, takže se dalo pozorovat do pozdních ranních hodin. Nejvytrvalejší skupina vydržela až do tři čtvrtě na čtyři, kdy už ale začalo postupně svítat.

Lukáš Winkler, foto Petr Mašek

Den 7, neděle 23. července 2017

I když se minulou noc pozorovalo, nikdo z expedičníků si nenechal ujít snídani. Asi se po táboře tajně rozneslo, že bude připravena vánočka s marmeládou. Po uklizení „myšárny“ následovala přednáška Matěje Otýse na téma ekonomiky vesmírných letů. Prvních pár obrazovek prezentace se věnovalo rozdílům mezi soukromými a vládními organizacemi, poté následovala část o přínosech vesmírných programů do běžného života. Ke konci přednášky byla představena společnost SpaceX. Matějovo povídání bylo velice povedené, po jeho skončení následovalo několik dotazů, poté se rozeběhla i diskuze.

V hospodě jsme dostali opravdu sváteční oběd – dršťkovou polévku s malými houstičkami, jako hlavní chod byla výborná roláda s bramborem. Cestou do tábora si někteří uvědomili, že je neděle a s hrůzou zjistili, že je ve Hvozdu zavřený obchod. Poté si začali stěžovat, že si nemohou koupit žádné sladkosti, vypadalo to, že do pondělí bez nich v žádném případě nevydrží.

I tento den byl ve znamení velkých personálních změn v táboře. Ještě před obědem odjelo dohromady sedm účastníků, z toho tři definitivně, další dva se vrátili na večeři a pak ještě čtveřice, z nichž se někteří vrátí během příštího týdne. Jiná dvojice nových účastníků naopak v průběhu dne dorazila.

Asi hodinu před svačinkou odjela podstatná část tábora na Manětínský potok, kde si vyzkoušela rýžování zlata. Někteří z nich podlehli zlaté horečce a vidina zlatých valounů jim dávala představu lehce získaného bohatství.  Podařilo se jim však nalézt pouze pár nepatrných zlatěnek asi po dvou hodinách usilovného proplachování písku. Na závěr této akce zabodoval jeden ze členů zvaný Moskyt. Pokoušel se na mokrou nohu navléci suchou ponožku. Ta ovšem dlouho suchá nevydržela. Během akrobatické vložky s ponožkou postupně ztrácel stabilitu a tak nejprve namočil prsty, potom paty a nakonec celé chodidlo. Když už se mu po delším úsilí podařilo na částečně mokrou ponožku nazout i suchou botu, ztratil definitivně rovnováhu a šlápnul botou přímo do potoka. To už na ostatní bylo trochu moc a tak se váleli smíchy na břehu.

Zlatokopecká parta se vrátila tak akorát na nástup, kde vedoucí praktika mimo jiné informoval o meteorologické situaci. Opět byla poměrně nečitelná, od jihozápadu se nasouvala oblačnost, která se ale zčásti rozpadala.

Po večeři to na pozorování moc nevypadalo, obloha byla někde pokryta vysokou oblačností, jinde pro změnu středním patrem. Se stmíváním se situace pomalu zhoršovala. Před jedenáctou hodinou bylo zprvu definitivně rozhodnuto, že se pozorování pro dnešní noc ruší. Jedna meteorářská skupina, která nechtěla zpracovávat výsledky přes den, se tedy na ně vrhla večer, zároveň ale počítala s tím, že jí nepřibudou žádná nová data. V tom se ale všichni hluboce mýlili. Před půlnocí vtrhl do místnosti vedoucí praktika s neuvěřitelnou novinou – je jasno, jde se pozorovat. Za pár minut se s dalšími nevěřícími zájemci vydal za les, aby lépe viděli na jihozápadní obzor. Tam kupodivu bylo také jasno. Bylo definitivně rozhodnuto, a tak po návratu na hřiště se začalo s pozorováním. Některé dalekohledy byly už připraveny kolem půlnoci, meteoráři začali pozorovat v půl jedné. O čtyřicet minut později však přišly mraky a po delším vyčkávání muselo být pozorování ukončeno. Pro ty, kteří ještě nespali (někteří už šli spát v jedenáct hodin), byla udělána půlnoční svačina. Ani po ní se však podmínky nezlepšily, a tak i zbytek přeživších si mohl jít lehnout.

Lukáš Winkler, foto Ondřej Trnka

Den 8, pondělí 24. července 2017

Pondělní ráno bylo pošmourné. Sluníčko se schovávalo za vrstvou mraků a nehodlalo z ní vykouknout. Služba nejprve uvařila čaj, namazala chleby pomazánkovým máslem a pak vyhlásila budíček. Táborníci se postupně přesunuli do myšárny, kde nasytili své hladové žaludky.

Další část dopoledne zabrala přednáška jednoho z účastníků, která byla věnována japonské kosmonautice. Z ní se účastníci dozvěděli řadu informací o historii a postupném vývoji raketové techniky v Zemi vycházejícího slunce. Toto téma není příliš často prezentováno, a tak se posluchači seznámili s řadou věcí, které pro ně byly nové.

Krátce po přednášce už následoval pochod do Hvozdu, kde na táborníky v jídelně zemědělského družstva čekalo pikantní maso na kari s rýží. Cestou zpátky se opět většina účastníků Expedice stavěla v obchůdku a do Bažantnice se vrátila obtěžkána nákupem.

V odpoledních hodinách se část osazenstva vydala do Manětína, aby doplnila prořídlé zásoby potravin. Vzhledem k tomu, že následující noc měla být podle předpovědi zatažená, přivezla i uzeniny na případný táborák. Před svačinou se prováděla akce „dřevo“. Do tábora expedičníci natahali z okolí řadu větších i menších větví, které sekerou, prostým lámáním či pomocí pily rozdělili na menší díly. Ještě než však stačili akci dotáhnout do zdárného konce, spustil se déšť. Nejprve byl jen mírný, ale postupně přidával na intenzitě a za chvíli prostor zalévaly vydatné dešťové provazy.

Svačina se již odehrávala za pravidelného rytmu bubnování deště. Byla poněkud netradiční: jogurt s rohlíky a jako bonus maková buchta od maminky jednoho z účastníků. Silný déšť pak skrápěl tábor po celý zbytek odpoledne. Ze dvou nově přibyvších účastníků stačil postavit stan jen jeden a měl to opravu o pověstný fous. Druhý již přijel za deště, takže se stavbou vyčkával na příhodnější podmínky.

Těsně před večerním nástupem se odehrálo menší drama. Někdo poškodil Davidovi jeho oblíbené lehátko, což samozřejmě nesl velmi nelibě. Pravděpodobný viník se ale nepřiznal, takže kvůli presumpci neviny nemohl být potrestán. Nástup proběhl obvyklým způsobem, s tím rozdílem, že meteorologická situace byla poměrně jasná – na jasnou oblohu to rozhodně nevypadalo. Protože přestalo pršet, táborníci se nakonec do hospody vydali až na pár výjimek pěšky. Naštěstí počasí vydrželo a nic je cestou nespláchlo. K večeři byly výborné flíčky, u kterých byla možnost přídavku, čehož někteří velmi rádi využili.

Večer úspěšně postavil stan i poslední účastník. Ostatní kontrolovali, jaké škody napáchal déšť na jejich stanech. Do některých zatékalo, jiné přívaly vody ustály bez problémů. Byly slušné povětrnostní podmínky, takže se mohlo uskutečnit několik letů s dronem. Během jednoho z nich byl zaznamenán z nedalekého lesa zvuk padajícího stromu. Zřejmě nevydržel předešlé poryvy větru a silný déšť.

Vzhledem k tomu, že bylo téměř jisté, že žádné pozorování nebude, domluvila se zhruba půlka osazenstva a pustila si na velkém plátně sci-fi film Marťan. Během jeho sledování se stala nečekaná událost. V krátkých rozestupech se ozvaly dvě velmi silné a jedna slabší rána. Táborníci v myšárně se chvíli domnívali, že jim na střechu dopadl strom. Po různých spekulacích se nakonec výběr možných příčin zúžil na sonický třesk, provázející překročení rychlosti zvuku nebo použití nějaké silné zbraně, pravděpodobně na palubě letounu.

I po skončení filmu zůstala obloha pokryta souvislou oblačností, takže se všichni s klidným svědomím mohli uložit do spacáků a usnout.

Václav Kalaš, foto Jiří Polák

Den 9, úterý 25. července 2017

K ránu tohoto dne se na chvíli zatažená obloha roztáhla, a proto se vydali dva expedičníci pozorovat. Kromě jiného spatřili třpytící se planetu Venuši. Po slabém budíčku se většina tábora, až na pár výjimek, vydala do myšárny, kde se hned po ránu řádně posilnila. Čekal je tam chleba s pomazánkovým máslem.

Již třetí den v řadě se po snídani konala přednáška. Dnes si ji připravil Ondřej Trnka. Povídal o původních astronomických českých termínech užívaných v první polovině devatenáctého století, které si nastudoval z knihy Základové hvězdosloví čili astronomie od Josefa Františka Smetany.  Z této knihy Ondra vybral jen ty nejzajímavější pojmy, některé se užívají dodnes, například rovník, jiné zapadly v dějinách (české názvy všech planet).

Po přednášce byla naplánována odpolední procházka, na kterou jsme se chtěli vydat hned po obědě. To už ale v táboře nebyla služba, která právě obědvala ve hvozdecké jídelně. Jeden její člen však chtěl výlet absolvovat také, a tak se po návratu do tábora vydal s ostatními opět do Hvozdu. Oběd byl vskutku zajímavý – měli jsme rajskou omáčku s vdolkem. Všichni si mysleli, že se bude jednat o sladký kus pečiva, ale opak byl pravdou.

Účast na výletě nebyla povinná, tři expedičníci zůstali v táboře. Ostatní se z Hvozdu vydali po žluté turistické značce do Libenova. Zde se napojili na místní červené značení a přes Radějov se dostali na zelenou turistickou značku. Po ní se vrátili zpět do Libenova a pak do Hvozdu opět po žluté. U Horního rybníka u Lipí byla udělána společná fotografie. Kdo se věnoval geocachingu, mohl cestou odlovit dvě cache. Celkem měřil okruh dvanáct kilometrů.

Zbylí obyvatelé tábora zatím připravili chleby s paštikou. Bylo to velmi příjemné najíst se hned po návratu do Bažantnice. Na nástupu jsme opět nedostali jednoznačnou odpověď týkající se meteorologické situace. Celkem byly představeny tři varianty toho, co se bude dít po večeři. Jednou z nich bylo pozorování, protože byla naděje, že se nad námi objeví díra v oblačnosti. Druhá tak pozitivní nebyla – hrozil déšť. Třetí byla zajímavým kompromisem – sice bude zataženo, ale nebude pršet, proto bude možno udělat táborák. Veškeré potřeby k opékání byly totiž už zajištěny v pondělí.

K večeři bylo velmi dobré lečo s chlebem, bohužel ne všichni ho jí, a tak si někteří mohli dopřát dvojitou porci. Poté ještě astronomové – fotbalisté vběhli na hřiště, kde vydržely asi hodinu, zatímco ostatní „nefotbalisté“ připravovali dříví na oheň. Čutálisti dnes raději nezvolili běhavou hru, pouze stříleli na bránu.

V počasí nakonec vyhrála varianta se zataženou oblohou bez deště. Konal se tedy táborák. Asi každý si dal alespoň jeden špekáček nebo párek. V průběhu noci se opět po několika letech rozehrálo Duo červánek ve složení Lumír Honzík a Roman Čečil. Zdárně jim taktéž sekundoval i David Prudek, který obstaral kytaru a zpěvníky. Okolo půlnoci už bylo kolem ohniště jen pár lidí, protože začalo drobně pršet. Ostatní se pomalu vydávali na kutě. Poslední noční sovy po úklidu věcí zalehly asi v jednu hodinu v noci.

Lukáš Winkler, foto Jiří Polák

Den 10, středa 26. července 2017

Dnešní den se Vám, Vážení čtenáři, pokusím přiblížit mýma vlastníma očima. Na Expedici jsem již po osmé, druhým rokem dělám hospodáře, tj. starám se o zásoby, vymýšlím nákupy a plánuji, co se kdy bude jíst. Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, i když jsem věděl, že bude vždy výborná vánočka s marmeládou. Tuto nechuť nejspíš podpořil krutý budíček. V noci jsem totiž spal na zápraží vedle vedoucího praktika. Martina Trana ze služby nenapadlo nic lepšího, než že si před vedoucího stoupl a začal křičet: „Lumíre, budíček!“ Na druhou stranu musím službu pochválit, že mi ještě něco nechala, protože jsem vstával v půl desáté, asi o hodinu později než jsem měl.

Dopoledne bylo celkově volnější, někteří se věnovali úklidu svých věcí a také osobní hygieně, takže se nic zajímavého neudálo. Všichni se pomalu těšili na flíčky v jídelně zemědělského družstva. Po obědě jsem společně se službou a dalšími zájemci odjel na nákup do Manětína. Tam jsme doplnili zásoby a koupili si nějaké sladkosti.

Po návratu do tábora jsem si chtěl s dalšími pěti expedičníky zakopat. Bohužel nám to moc dlouho nevydrželo, protože nás ze hřiště vyhnal neustále sílící déšť. Odpoledne bylo podobně nudně deštivé jako dnešní dopoledne, někdo si ho zkracoval prací na počítači, jiní hráli populární Expanzi.

Ke svačině měl každý dva rohlíky se sýrem a šunkou. Poté si ještě každý mohl dát zeleninu – byly koupeny okurky a rajčata. Obě okurky se naštěstí snědly, ale překvapilo mě, že zbyla asi polovina rajčat. Letošní Expedice je celkově, co se týče jídla, naprosto divná. Všichni si asi chtějí udržet štíhlé figury, jinak si to nedokážu vysvětlit. Vůbec nemám jistotu ve vymýšlení nákupů, chvílemi to vypadá, že by i věštění z koule bylo přesnější. Většinou mi totiž tady toho moc přebývá.

Pár minut před nástupem přišlo alespoň nějaké zpestření celého dne – jeden ze starších účastníků si přivezl přítelkyni, aby jí ukázal, v jakých podmínkách si tu žijeme. Během nástupu docela hustě pršelo, a tak to vypadalo, že se na večeři poprvé dopravíme pomocí automobilů. Podobná situace už minulý týden nastala, přesto jsme auty do hospody nejeli. Pro sebe jsem si řekl, že určitě před odchodem do Hvozdu přestane na chvilku pršet a vedoucí praktika nám oznámí, že musíme po svých. Tento scénář se skutečně vyplnil a krutý vedoucí nás hnal pěšky. Naštěstí jsme po cestě tam ani zpátky nezmokli.

Po večeři byl opět naplánován táborák, bohužel se ale trvale rozpršelo. Déšť vydržel až do ranních hodin. Všichni proto byli zalezlí v místnostech nebo na zápraží, kde se věnovali různým volnočasovým aktivitám. Já jsem poprvé zkusil deskovou hru Repello, byla to opravdu velká sranda. Hráli jsme celkem ve čtyřech, všichni, kromě mě, ji už během praktika vyzkoušeli. I když jsem byl naprosto nezkušený, podařilo se mi vyhrát, což nejvíc naštvalo šachistu Michala, který vymýšlel tahy asi na pět kol dopředu.

Večerka tady na Expedici téměř žádná není, ale platí nepsané pravidlo, že když se nepozoruje, chodí se lehnout okolo půlnoci. Dnes tomu nebylo jinak. Pouze pár starších účastníků, kteří mimořádně zůstali v hospodě, se vrátilo asi ve dvě hodiny v noci.

Lukáš Winkler, foto Jiří Polák

Den 11, čtvrtek 27. července 2017

Ačkoli většina večera i část noci propršela, ráno nad táborem zářilo Slunce. Po obloze se potulovalo pár mraků, které jej občas zakryly, ale zanedlouho se opět vynořilo. Ve stanech začala růst teplota, a proto všichni přivítali vyhlášení budíčku. Tentokrát jej měl na starosti jeden z nejmladších účastníků a svého úkolu se zhostil opravdu svědomitě. Chodil po táboře, z plna hrdla křičel „budíček“ a doprovázel to ještě údery do nějakého plechového předmětu. Služba připravila čaj a vánočky namazala opravdu vydatnou vrstvou margarínu a hlavně marmelády, za což sklidila několik pochval.

Nedlouho po snídani začala přednáška Lumíra Honzíka na téma Hubbleův kosmický teleskop. Posluchače seznámil s historií celého projektu, probral dalekohled po technické stránce, řekl o problémech, které provázely jeho provoz a ukázal i některé výsledky jeho práce. Nedlouho po skončení přednášky se vrátila z obědu služba a mohl se na něj vydat zbytek tábora. V jídelně bylo pro všechny přichystáno pečené kuře s bramborem. Zpáteční cesta se samozřejmě – ostatně jako vždy – neobešla bez nákupu pochutin v obchůdku. To už bylo zase nebe kompletně zatažené a občas z něj padal drobný déšť.

Odpolední program vyplnila střelba, která se provozovala v zadní části areálu. Táborníci umístili na dřevěnou desku terč a zkoušeli, jak mají dobrou mušku a pevnou ruku. Ke střelbě používali pistoli na CO₂. Během této aktivity zaznamenali podezřelé zvuky, které se linuly z velkého stanu úplně na konci tábora. Původní podezření, že jde o řev rozzuřeného grizzlyho se nakonec nepotvrdilo, ale skutečnost byla téměř stejně děsivá. Jednalo se o zvukové projevy nejmenované účastnice, která si po obědě trochu zdřímla. Podobným způsobem relaxovalo více táborníků, ale ti to zvládli potichu. Jiní expedičníci se zabavili pomocí stolních her, počítačů, tabletů či mobilů. A ti, co měli sportovního ducha a přebytek energie? Ti popadli míč a šli si zakopat na hřiště. Dokonce je neodradil ani fakt, že chvílemi drobně mrholilo.

Svačinu služba nachystala po čtvrté hodině odpolední a byla nezvykle bohatá. Expedičníci si mohli vybrat ze čtyř variant chlebů: se samotnou paštikou, s paštikou a margarínem, s tvrdým sýrem a dokonce i se šunkou. Po jídle mohli všichni pokračovat v oblíbené individuální nebo kolektivní zábavě. V podvečerních hodinách rozšířil počty expedičníků nejvzdálenější účastník, který dorazil až od Pardubic. Přijel na kole, ale nikoli až ze zmíněného města, ale „jen“ z Plzně. Uvozovky jsou zde na místě, protože i tak je to docela pěkná dálka a cesta vede až na malé výjimky stále do kopce.

Než se všichni nadáli, nastal čas večerního nástupu. Počasí tentokrát nedávalo žádnou naději na vyjasnění, tak vedoucí praktika zmínil možnost, že by se v pozdějších nočních hodinách mohl opět rozdělat oheň, na němž by se opekly uzeniny, které se nesnědly během předchozího táboráku.

V hospodě byla k večeři připravena čočka s párkem. Zajímavé bylo, že přímo v čočce bylo zamícháno nějaké na drobno nakrájené maso, zřejmě uzené. Díky tomu dostala zase trochu jinou chuť, než jaká je u ní obvyklá. Po jídle se skupinka táborníků rozhodla v hospodě zdržet a zahrát si kulečník. Ostatní se vrátili do tábora.

I v pozdějších večerních hodinách oblohu halila souvislá vrstva oblačnosti, označovaná obvykle jako „deka“. Už prakticky za setmění se hřiště stalo dějištěm různých aktivit. Po jedné části se pohybovali sportovně založení expedičníci a provozovali různé hrátky s míčem. O kus dál pak postupně vzlétly tři drony, jejichž zelená a červená poziční světla se pěkně rýsovala proti zšeřelé obloze.

Po ukončení letové akrobacie se táborníci shromáždili v zadní části areálu a poté, co se jednomu z nich podařilo nalézt sirky, úspěšně rozdělali oheň. Kolem něj se shromáždila menší skupinka táborníků, která se stále zvětšovala. Zanedlouho ji posílili čutálisti, kteří se sem přesunuli z hřiště poté, co se v postupující tmě navzájem poztráceli. Jakmile se oheň více rozhořel, objevily se nad ním klacky s napíchanými špekáčky, párky nebo chlebem. Ke slovu se dostala i kytara a zpěv. Obloha dělala psí kusy. Chvilku byla kompletně zatažená, aby se po pár minutách třeba polovina vyjasnila. Za další chvíli už se zase hvězdy ztratily za oblačným příkrovem a tak se to střídalo praktický celou dobu.

Před půl dvanáctou se část expedičníků vydala na nedalekou silnici, aby si mohli pěkně zblízka prohlédnout a přivítat půlnoční autobus. Jeden táborník jej dokonce uctil tak, že se před ním několikrát poklonil až k zemi. Samozřejmě ne přímo na silnici, ale na polní cestě, která k ní přiléhá. Řidič autobusu si diváků přesto všimnul a lehce na ně zatroubil. Pak se skupinka přesunula přímo do Bažantnice, kde je v autobusové zastávce malá samoobslužná knihovna. Některé táborníky vystavené knihy tak zaujaly, že zde strávili mnoho dlouhých minut prohlížením a čtením vybraných titulů. Teprve pak se vrátili k ohni. Tam se povídalo a hlavně hrálo dlouho do noci. Poslední vytrvalci opustili doutnající ohniště až kolem druhé hodiny po půlnoci.

Václav Kalaš, foto Jiří Polák

Den 12, pátek 28. července 2017

Krátký, avšak intenzivní déšť kolem šesté hodiny ranní zahnal pod střechu jedince spinkající pod oblohou na hřišti. A při budíčku v půl deváté už nás zase pro změnu tahalo ze spacích pytlů a stanů ostré letní sluníčko.

Po snídani v podobě chleba s pomazánkou líně uběhlo dopoledne. Část účastníků sbalila altán a další vybavení na akci pobočky, někdo dospával, někdo koukal na filmy, nebo aspoň do mobilu. Jeden z účastníků chystal foto techniku na úplné zatmění slunce, které nastane za pár týdnů v USA, konkrétně v Oregonu (že ten saros od roku 1999 utekl!)

K obědu ve Hvozdě byla svíčková s houskovým knedlíkem. Protože se jednalo o poslední oběd v jídelně družstva, tak jsme paním kuchařkám pěkně poděkovali za to, jak celé dva týdny staraly o naše bříška.

Po obědě v táboře se hrály deskové hry, konkrétně Repelo, a potom si čtveřice hráčů v myšárně roztáhla letitý igelitový ubrus s fixem malovanou mapou světa. Navzdory nápadům na modernizaci pravidel se hrálo klasicky, jak to znají pamětníci z dob Expedice na vagóně. Expanze skončila dohodnutou remízou, když nastal čas svačiny, k níž služba servírovala chleba s májkou a čerstvou paprikou.

V druhé části odpoledne následovala „něco jako přednáška“ Ondry Trnky na téma jak vyrobit vizuálně hezkou mapu oblohy. Principem bylo, že mapu vyexportovanou z jednoho programu rozdrobil na spoustu vrstev, konkrétně 12, ty pak zase spojil v jiném programu, kde s nimi lze provádět různé typografické manipulace a kejkle – měnit barvičky, fonty, čerchování čar, pohnout tím či oním, aby výsledek vypadal hezky. Bylo poznat, že vylaborovat některé postupy, zejména ty kterým je záhodno se vyhnout, muselo stát hodně sil. Pokud někdo z posluchačů měl v úmyslu se úpravě map věnovat, myslím, že po tom, co jsme viděli a slyšeli, si to velmi dobře rozmyslí.

Na nástupu vedoucí ve svém pravidelném meteorologickém okénku konstatoval, že šance na pozorování dnes v noci je, ale oblačnost středního a vysokého patra může podmínky výrazně zhoršit, zejména v první polovině noci. Na dotvrzení jeho slov jsme mohli o chvíli později, cestou do Hvozdu na večeři vidět na vrstvě altostratu krásná duhová parhelia (česky boční slunce, jeden z nejběžnějších halových jevů cca 22 stupňů od slunce).

K večeři jsme dostali rizoto. Vzhledem k většímu počtu štamgastů u výčepu bylo několik talířů prostřeno na zakrytém kulečníku. Mnozí si k němu sedli dobrovolně: Bylo to sice ukrutně nepohodlné, židle se pod tlustou desku nedaly téměř zasunout a bylo nutno jíst v předklonu, ale ten dekadentní pocit „večeřel jsem na kulečníku“ za to stál.

Šťouchání do koulí jsme si na rozdíl od včera odpustili a vrátili se do tábora. Obloha byla z větší části neprůhledná, jen na okamžik se nám objevil srpek Měsíce a několik stupňů od něj Jupiter. Bohužel tato radost trvala asi minutu a poté obé zmizelo za oponou mraků. Semafor svítil oranžově – pozorovací pohotovost nižšího stupně. Na hřišti si zase pár lidí dalo fotbálek na jednu branku, co se hraje, dokud je vidět alespoň stojící míč, intelektuálněji založení pařili Carcassonne, jedna dvojice (obsahující pravděpodobně budoucího šachového mistra) si ťukala na tabletu hru Go. Dva účastníci se zabrali do debaty o sonickém třesku a jejich představy se lišily natolik, že skončili sázkou o tabulku čokolády o to, kdo má pravdu.

Nad hřištěm kreslil dron do vzduchu dvoubarevné koleje. Když byl stroj nějakých 150 až 200 metrů daleko, nad loukou za jižním brankovištěm, ztratil pilot na chvíli orientaci, možná se přidal nějaký závan větru a dron se octl mimo dosah vysílačky. Zablikal všemi světly na rozloučenou a jako dravec zřící myš se snesl do vysoké trávy. Naštěstí i po uzemění svítil a tak nebylo nutné ho hledat akusticky, tj. podle křupnutí při došlapu. Dokonce po vypuštění doletěl zpátky na hřiště „po svých“.

Podmínky se příliš nelepšily, spíše naopak. Zapálili jsme oheň, přestože nehořlavost papíru protáhla samotný akt zapalování na dobrých dvacet minut a padlo na to půl náplně Lumírovo zapalovače. Dnes jsme nekvíleli s kytarou, ale jen si povídali. Obloha občas ukázala kousek hvězd, někdy 30%, někdy i 50%, někdy jen kousek nizoučko nad jižním obzorem. Astronomickým vyžitím tak byla dvojice přeletů ISS, jedno velmi jasné Iridium po půlnoci a několik meteorů, které leckdo spatřil náhodně, když zvedl občas oči ve směru stoupajícího kouře. Pouze jeden účastník vytáhl dalekohled a s obrovským štěstím mezi mraky odpozoroval zákryt hvězdy planetkou.

Ani dnes nemohla skupina uctívačů půlnočního božstva zvaného „Půlnočka“ vynechat svou – letos poslední – svatou pouť k silnici. Dnes jim řítící se přízrak nezatroubil, ale projevil jim přízeň blahosklonným přepnutím světel z dálkových na potkávací. Snad je to znamení setkávání se i na příštích Expedicích.

Do hajan zapadli poslední kouřem vonící účastníci někdy kolem půl druhé. Nad hřištěm se rozhostilo velebné ticho, rušené jen decentním pochrupáváním v hloubi stanů a štěkáním vášnivých srnců v hloubi lesů.

Jan Mocek, foto Jiří Polák, Petr Mašek

Den 13, sobota 29. července 2017

Kdo byl z nějakého důvodu vzhůru ještě před východem Slunce, mohl se pokochat velmi pěknými červánky u východního obzoru. Ty vypadaly skoro jako malované a krásně doplňovaly atmosféru spícího tábora.

Na snídani byly vánočky, později chleby s marmeládou a na přilepšení přivezla jedna z účastnic vynikající bublaninu. U ní nastal problém, jak ji poctivě rozdělit. Nejprve bylo zapotřebí určit počet expedičníků. První tip byl devatenáct kusů, později byl přehodnocen na dvacet a nakonec upřesněn na dvacet dva. Takový počet se špatně rozděluje. Nakonec po složitých matematických propočtech se přeci jen povedlo dobrotu nějak naporcovat a všichni byli spokojeni.

Pár expedičníků mělo to štěstí, že mohlo v ranních hodinách spatřit zajíce, který si to vesele hopkal přes louku nedaleko tábora. Jednou se zastavil, rozhlédl se a pak doskákal až do lesa, kde zmizel. Tam se mu ale asi nelíbilo, protože zanedlouho byl ušák viděn, jak běží opačným směrem.

Během dopoledne se vedoucí praktika s několika dalšími táborníky nachystal řadu věcí, které potřeboval pro odpolední akci v Teplé. Kvůli tomu byl oběd dokonce přeplánován na dřívější čas, aby se vše stihlo. Jako první na něj autem vyrazila skupina táborníků, která se měla účastnit výjezdu, a vzala s sebou službu. Ta se musela do tábora vrátit po svých a teprve poté se do hospody vypravili ostatní. Výjezdová skupina zatím zamířila směr Teplá, kde strávila téměř celý zbytek dne. Oběd byl tentokrát velmi vydatný. Kromě polévky a guláše s knedlíkem byly na stole připraveny talíře s perníkovou buchtou. Té bylo tolik, že ji táborníci nezvládli sníst všechnu a ještě si pár kousků odnesli na tácku s sebou.

Po obědě se jedna skupinka vydala na koupaliště do nedalekých Plas. Čtyři jeli autem, pátý dorazil o něco později na kole. Kolem koupaliště se opět potulovaly kachny a nutrie, kterým táborníci přivezli staré pečivo. To velmi rychle zmizelo v tlamičkách a zobácích hladových zvířat. Voda byla poměrně studená, ale po chvilce se na to dalo zvyknout a poskytla příjemné osvěžení.

Zbylí expedičníci zůstali v táboře. Někteří pracovali na počítačích nebo hráli různé společenské hry, další se vydali lesem k rybníku. Těm se podařilo pořádně vylekat zajíce, který se schovával v jednom houští nedaleko tábora. Když se přiblížili na pár metrů od jeho úkrytu, vystartoval a dal se na zběsilý útěk. Je možné, že to byl ten samý, co běhal kolem tábora již ráno, ale s jistotou se to určit samozřejmě nedalo. Po příchodu k napůl vypuštěnému rybníku se jeden z expedičníků vydal prozkoumat jeho vodu. Sundal si boty a došel až do místa, kde mu voda dosahovala ke stehnům. Dál se už neodvážil a zase se vrátil na břeh.

Na svačinu si mohli táborníci vybrat dvě varianty chleba: s margarínem a paštikou nebo s marmeládou. V průběhu odpoledne došlo na úklid některých věcí, o kterých bylo jasné, že už nebudou zapotřebí a pomalu se připravovalo finální balení. Pár účastníků ukončilo svůj pobyt a odjelo domů. Protože výprava z Teplé se zatím nevrátila, v půl sedmé zavelel zastupující vedoucí odchod na večeři. Všichni až na službu se vydali na poslední cestu do hospody ve Hvozdě, kde k jídlu dostali roládu s bramborem. Po jejím snězení se všichni rozloučili s paní hospodskou a stejnou trasou se vraceli do tábora. Cestou měli možnost opět spatřit tzv. falešná slunce a duhové odlesky na dalších mracích.

Večer byla jasná obloha a předpověď byla také poměrně příznivá. Někteří nedočkavci začali připravovat techniku na pozorování ještě v době, kdy bylo na obloze tolik světla, že se na ní dal z astronomických objektů spatřit jen Měsíc. Navíc v jednom koutě zase řádili hráči s míčem a v jiné části se vznášel dron. K Měsíci se po setmění přidal i Jupiter, který si za cíl pozorování zvolila jedna malá skupinka s dalekohledem. Po chvíli našla objekt, který považovala za tuto planetu, ale zanedlouho jim zmizel ze zorného pole a už se jej nepodařilo najít. Nakonec se zjistilo, že místo největší planety sluneční soustavy pozorovala pravděpodobně meteorologický balón. Pravý Jupiter našla později o pořádný kus oblohy dál.

Oblast kolem některých stanů si ve večerních hodinách vyhlídli mravenci k rojení a nejvíce se jim líbily oranžové části. Na nich se jich usadilo nejvíce. Pár táborníků nájezdu čelilo pomocí různých sprejů, které rozprašovali nejen na stanové celty, ale i do vzduchu v okolí.

Ještě než se úplně setmělo, dorazila skupinka, která trávila odpoledne v Teplé. Vedoucí tábora, který jí velel, zanedlouho svolal poslední nástup. Tam konstatoval, že pozorování s velkou pravděpodobností bude a rozdělil astronomy do jednotlivých skupin. Také rozdal úkoly na další, poslední den Expedice. Většina z účastníků dostala nějakou konkrétní část areálu, aby ji uvedla do stejného stavu, v jakém byla před začátkem akce.

Pak se konečně setmělo tak, že začaly být vidět i slabé hvězdy a mohlo vypuknout pozorování. Pozorovací podmínky byly velmi slušné a pravděpodobně se jednalo o úplně nejlepší pozorovací noc Expedice 2017. Ačkoli všichni věděli, že je druhý den čeká relativně časné vstávání a dost práce, stejně se pozorovalo až téměř do svítání. Poslední pozorovatelé si šli lehnout až po čtvrté hodině ranní.

Václav Kalaš, foto Václav Kalaš

Den 14, neděle 30. července 2017

Poslední den na Expedicích bývá vždy stejný. Služba ráno udělá snídani, ke které se dodělávají zbytky, letos to byla pomazánková másla a paštiky. Budíček je taktéž tento den o něco dříve, vůbec nerozhoduje, jestli se minulou noc pozoruje, nebo ne.

Letos to bylo pro pár expedičníků hodně kruté, protože měli po pozorování k dispozici pouze čtyři hodiny spánku. Naštěstí všichni vstali včas, a tak se mohlo co nejdříve začít uklízet. Nejprve se z místností vynosila veškerá pozorovací technika, takže zápraží vypadalo jako veliké překladiště. Poté byly rozebrány držáky, které po celých čtrnáct dní zajišťovaly uskladnění techniky.

Mezitím se už mohly uklízet záchody a umývárny. Naposled se vrátily do původního stavu klubové místnosti – šatny. Bylo to především z toho důvodu, že v nich bylo nejvíce osobních věcí. Složitější to bylo i v takzvané myšárně, protože sem se mimo jiné vracely židle a stoly z jiných místností.

V průběhu dopoledne se také postupně zmenšovalo stanové městečko. Všechny stany za sebou zanechávaly kus zničené trávy, ta se ale naštěstí v krátké době opět obnoví.

Jako první začali odjíždět nejmladší účastníci astronomického praktika. Největší část expedičníků však měla domluvený odjezd služebním tranzitem. Ten se postupně plnil, ale vše se do něj nevešlo, bylo tedy jisté, že se do Bažantnice ještě jednou vrátí.

Pohled na vyprazdňující se areál fotbalového hřiště byl docela smutný, doufám, že se do něj příští rok opět vrátíme a prožijeme zde další ročník Letního astronomického praktika – Expedici 2018.

Lukáš Winkler, foto Václav Kalaš