O letních prázdninách proběhl další ročník Letního astronomického praktika – Expedice 2017. Bohatá historie této akce sahá až do roku 1960 a kdybychom spočítali všechny ročníky, tak ten letošní by měl pořadové číslo 56. Jaký byl?
Pokusím se letošní popis napsat trochu osobněji. Na Expedice jezdím od roku 1984, proto už pamatuji ledacos a patřím mezi opravdové veterány. Popisy jednotlivých ročníků sepisuji pravidelně od roku 2002 a za tu dobu jsem vynechal jen jednou. Stalo se tak v roce 2008, kdy se toho místo mě zhostil Dalibor Boubín, člověk, který pamatuje ještě více a na Expedici byl poprvé už v roce 1979. Další roky jsem už zase psal sám, takže letošní článek již bude můj patnáctý. Vzhledem k tomu, že jednotlivé ročníky probíhají hodně podobně a k nějakým zásadním změnám nedochází, je jasné, že i mé popisy jsou až na některé detaily podobné jako vejce vejci. Ten letošní zkusím pojmout alespoň trochu odlišně.
Musím podotknout, že Expedice pro mě osobně byla vždy v první řadě společenskou akcí a pak až astronomickou. Samozřejmě jsem se těšil také na noci, probdělé pod jasnou oblohou, ale důležitější pro mě bylo, s kým jsem ty dny a noci trávil. Můj vztah k Expedici se časem měnil, přeci jen člověk spoustu věcí vnímá jinak, když je mu jedenáct, šestnáct, dvacet, nebo třeba čtyřicet. Trochu zvláštní pocit mě například zaskočil, když jsem si uvědomil, že účastníky se stávají „děti“, které se narodily v době, kdy já už na Expedice jezdil. Časem jsem se s tím nějak smířil a vyrovnal jsem se i s tím, že v současnosti je část expedičníků dokonce mladších, než mí vlastní potomci. Už několik let jsem třetí nejstarší účastník a to jak věkem, tak i „služebně“, tj. počtem Expedic, které mám za sebou. Kdyby to snad někoho zajímalo, tak ta letošní byla již mou třicátou třetí. Přesto má tahle akce pro mě stále určité kouzlo a i když je jiné, než bylo před lety, vypadá to, že ještě nějaký ten ročník se neobejde bez mé přítomnosti.
Na letošní Expedici jsem přijel až třetí den jejího konání, v době, kdy už si expedičníci areál fotbalového hřiště u Bažantnice plně přizpůsobili svým potřebám. Vedle hřiště měli postavené své stany a klubovnu i další místnosti, které jindy slouží jako zázemí pro fotbalisty, předělali tak, aby vyhovovaly dvoutýdennímu pobytu amatérských astronomů. Neváhal jsem dlouho a s pomocí svých dětí, které přijely se mnou, našel vhodný plácek a také postavil náš stan. Pak jsem se mohl plně zapojit do víru expedičního dění.
Jak vlastně vypadá takový klasický expediční den? Dal by se přirovnat ke dni na letním táboře, ale s dvěma podstatnými rozdíly. První spočívá v tom, že pokud to počasí dovolí, výrazná část programu probíhá až v nočních hodinách. Druhý rozdíl pak je v tom, že většina denních aktivit není pevně daná a povinná. Dá se říct, že během dne je určeno jen několik záchytných bodů a čas mezi nimi může každý využívat dle svého uvážení. Samozřejmě jistá omezení tu také jsou, aby nezavládla úplná anarchie, ale není jich mnoho. Starší účastníci jsou na tento dlouhodobě osvědčený model zvyklí a nováčci jej obvykle také velmi rychle přijmou.
Prvním „záchytným bodem“ na Expedici je pochopitelně budíček. Jeho čas se liší podle toho, jestli se předchozí noc pozorovalo, nebo ne. Vyhlášení má na starosti dvoučlenná služba, která musí vstát dříve než ostatní a nejprve v klubovně připravit pro všechny snídani. Pak se obvykle mladší expedičník zhostí role živého budíku. Vyrazí ven a mohutným hlasem vykřikuje něco jako „budíček!“, „snídaně!“, „poslední záchvěvy snídaně“ nebo podobná hesla. Občas ke zvýšení efektu mlátí na různé, obvykle kovové předměty.
Po snídani začíná volný program, který každý využívá po svém. Jestliže jsou z předchozích nocí nějaká napozorovaná data, expedičníci se vrhnou na jejich zpracování. Upravují na počítačích své fotografie nebeských objektů, převádějí údaje o meteorech do elektronické podoby, nebo vytváří protokoly z jiných druhů pozorování. Dost často se také koná nějaká přednáška. V roce 2017 jich bylo poměrně značné množství: dvoudílná o katastrofách v kosmonautice, další se věnovaly ekonomice vesmírných letů, japonské kosmonautice, Hubbleovu kosmickému teleskopu a českému názvosloví, které zkoušel zavádět Josef František Smetana v první polovině devatenáctého století. Kromě toho proběhlo povídání o vizuálním pozorování meteorů a o tom, jak je možné si vytvořit vlastní mapu hvězdné oblohy.
Když na obloze svítilo Slunce a nebylo to jen nesmělé krátkodobé vykukování mezi mraky, nemohli to amatérští astronomové nechat bez odezvy. Vytáhli dalekohled, nasadili na něj sluneční filtr, protože jinak by pohled do okuláru byl jejich poslední, a sledovali projevy sluneční aktivity. Pokud byla dostatečně atraktivní, oko vyměnili za fotoaparát a pořídili pár snímků.
Kolem poledne následovala výprava do Hvozdu, kde byl zajištěn oběd. Ve všední dny se o hladové žaludky starala jídelna místního zemědělského družstva, o víkendech pak její práci přebírala hospoda. Při zpáteční cestě brali expedičníci útokem prodejnu, kde doplňovali zásoby jídla a pití. Vzhledem k tomu, že hitem posledních několika let je mobilní hra Pokémon GO, nezřídka se její hráči ještě před návratem do tábora sešli u kapličky na návsi, kde je prý jakási tělocvična těchto potvor a probíhaly zde boje o její získání.
Odpolední program se prakticky nelišil od toho dopoledního. Jen je víc času, takže je možné uskutečnit nějaký výlet do okolí. Letos byly dva větší, kterých se účastnila většina expedičníků. Při jednom se vyrazilo k Manětínskému potoku, kde si táborníci pomocí improvizovaných pomůcek vyzkoušeli rýžování zlata. Bohužel i přes jejich usilovnou snahu bylo jejich snažení korunováno nálezem maximálně několika nepatrných zlatěnek. Největší atrakcí se tak stal jeden nováček, který se nechtěně v potoce pěkně namočil. Druhý výlet zavedl expedičníky do lesů severně od Hvozdu. Udělali tam okruh přes dvůr Libenov a malou vesničku Radějov. Celá trasa měla asi dvanáct kilometrů.
Na další výpravy vyrážely menší skupinky expedičníků. Například já se svými potomky jsem si nemohl nechat ujít již tradiční výlet do obce Pláně, kolem které se rozprostírají rozsáhlé louky ohraničené elektrickými ohradníky. Na některých je možné sledovat krávy, ale zajímavější je velké stádo koní, které patří jezdeckému klubu Aris.
V případě teplého počasí přijde vhod možnost koupání. K tomu se obvykle využívá rybník, který od areálu hřiště odděluje jen malý lesík. Letos byl bohužel napůl vypuštěný a voda byla nevalné kvality. Pár táborníků proto vyrazilo do zhruba deset kilometrů vzdálených Plas, kde vyzkoušelo přírodní koupaliště. To se ukázalo jako velmi příjemné místo k osvěžení a relaxaci, proto se sem ještě několikrát vrátili, někteří dokonce na kole.
Pokud se někomu nechtělo opouštět areál, také měl bohaté možnosti, jak vyplnit volný čas. Jestliže mu nestačilo jen povídání s ostatními účastníky nebo četba, mohl využít bohatou škálu elektronických přístrojů. Několik expedičníků mělo s sebou počítače, u kterých trávili spoustu času. Mladší účastníci byli zase často viděni, jak cosi kutí na mobilech či tabletech. Velký zájem byl o hraní různých společenských her. Kromě staré známé a léty prověřené Expanze se hrály i novější hry jako Carcasone, Quoridor, Bang nebo Repello. Ke slovu přišly i sportovní aktivity a nejednou bylo možné pozorovat, jak táborníci hrají fotbal nebo jen prostě čutají na bránu a to i ve večerních hodinách, když už na krajinu padala tma a míč se ztrácel v šeru. Další možností byla střelba na cíl, která se provozovala v zadní části areálu. V neposlední řadě pak byly k vidění různé modely, které se buď pohybovaly po zemi (tank), nebo poletovaly ve vzdušném prostoru nad hřištěm a blízkým okolím (vrtulník, letadlo, drony). Jeden z účastníků měl i loďku, ale ta kvůli zmíněné nízké hladině vody nakonec vůbec nevyplula.
Tyto rozmanité činnosti probíhaly celé odpoledne a byly jen na chvíli přerušeny službou, která svolávala ostatní expedičníky na svačinu. Po ní mohly znovu pokračovat až do chvíle, kdy nastal čas večerního nástupu. Tam se shromáždili všichni a vyslechli vedoucího, který měl svůj projev. Probral organizační záležitosti, zhodnotil meteorologickou předpověď na následující noc a v případě, že byla šance na pozorovaní, rozdělil účastníky do skupin podle toho, jakému programu se měli věnovat.
Po nástupu následoval druhý pochod do Hvozdu, tentokrát na večeři. Jestliže byla předpověď počasí na večer a noc nepříznivá, mohli se expedičníci po návratu do tábora opět pustit do svých volnočasových aktivit. Jeden zatažený večer byl například věnován promítání sci-fi filmu Marťan, který by se dal svým dějem trochu přirovnat ke knize Robinson Crusoe. Rozdíl je hlavně v tom, že místo osamělého ostrova se hlavní hrdina filmu ocitá úplně sám na Marsu. Během projekce všechny vyděsily dvě mohutné rány, po kterých se úplně zatřásla klubovna. Někteří se kvůli tomu domnívali, že na střechu dopadl strom. Až druhý den se zjistilo, že se jednalo o sonický třesk, způsobený stíhačkami.
Vedení tábora spolu s částí táborníků mělo během Expedice naplánováno několik výjezdů do okolí. Jednalo se o výjezdní akce do letních táborů a jiných míst, kde se uskutečnily astronomické přednášky a když to dovolilo počasí, tak i pozorování astronomických objektů.
Tři večery zaplál v zadní části areálu za stany táborák. Opékaly se špekáčky nebo topinky, hodně se povídalo a došlo i na kytaru a zpěv. Posezení se vždy protáhlo do pozdních hodin a poslední expedičníci odcházeli od ohně až dlouho po půlnoci.
Úplně jinak probíhal večer, pokud se mělo pozorovat. Přípravné práce se rozběhly nedlouho po návratu z večeře a jejich intenzita stoupala s ubývajícím světlem. Ještě než se úplně setmělo, astronomové nachystali dalekohledy, stativy, montáže, počítače i další potřebné pomůcky a vynosili je na hřiště. Určitou výjimkou byli meteoráři, kteří žádnou složitější techniku nepotřebovali a proto s přípravou tolik nespěchali. Stolek se židlí pro zapisovatele a plachty, spacáky a další věci pro pozorovatele začali na hřiště přenášet, až když obloha potemněla.
Některé nebeské objekty bylo možné pozorovat už zvečera, i když nebyla ještě úplná tma. Patřily mezi ně zejména planety Jupiter, Saturn a koncem Expedice také dorůstající Měsíc. Ty pravé „astronomické orgie“ ale nastaly až tak po půl jedenácté, kdy obloha dostatečně ztmavla a začaly být viditelné i slabé objekty.
To byl ten vhodný čas pro spuštění jednotlivých pozorovacích programů. Vzhledem k tomu, že jsem meteorář tělem i duší, popíšu typickou pozorovací noc z hlediska pozorovatele meteorů. Neznamená to však, že by se nedělaly jiné astronomické programy. Kromě již zmíněného sledování Slunce, které však probíhalo (logicky) ve dne, se na Expedici v noci prováděla amatérská astronomická prohlídka oblohy (AAPO), sledovaly se zákryty hvězd tělesy sluneční soustavy, probíhalo fotografování různých objektů, astrometrická a spektroskopická pozorování.
Osobně považuji vizuální pozorování meteorů za nejhezčí astronomický program. Nemusíte při něm mít složitou techniku za desítky či dokonce stovky tisíc korun, stačí vám jen teplé oblečení, spacák, karimatka a případně nějaká plachta či celta, kterou položíte pod sebe. Zalezete si do spacáku a pak už se jen kocháte nádhernou nebeskou klenbou, která se nad vámi rozprostře. Postupně se rozkoukáváte a za chvíli vidíte i slaboučké hvězdy, které jste nejprve neviděli. Vaše oči bloudí po obrazcích souhvězdí a hledají známé objekty. Poté, co se toho dostatečně nabažíte, začnete pátrat v méně známých koutech oblohy a objevujete jejich krásu. Zkoušíte pospojovat hvězdy do vlastních obrazců a vytvořit si tak alespoň v duchu své vlastní souhvězdí. Takovým způsobem na Expedici již před lety „vzniklo“ fiktivní souhvězdí Vějíř, které tvoří skupina hvězd na pomezí mezi Andromedou a Ještěrkou.
Ještě podstatnější, než dění na obloze, je ale podle mého názoru to, co se odehrává v naší těsné blízkosti. Že okolo vás leží další podobně „postižení“ jedinci, kterým také učaroval pohled na noční nebe. Nikdo nikam nepospíchá, nikdo si nehraje na mobilu nebo tabletu, prostě je spousta času, který se dá využít na dlouhé povídání. Když společně pozorujete oblohu, nějak se stírají generační i jiné rozdíly a lidé spolu lépe nacházejí společnou řeč. Je tak možné zapříst debatu prakticky o čemkoli. Někdy se jedná o vážná témata, ale většinou o nějaká uvolněná, humorná, leckdy i s poněkud lechtivým nádechem. Kdyby kolem procházel nějaký náhodný noční chodec, asi by se podivil, proč z tmavého hřiště, kde se jen občas mihne tlumené červené světélko, se nečekaně ozývají výbuchy smíchu.
Veselé okamžiky nastávají i v době, kdy služba připraví takzvanou půlnoční svačinku. Ta se navzdory svému jménu koná obvykle až po jedné hodině noční a během ní se alespoň na okamžik v klubovně sejdou všichni pozorovatelé. Na zahřátí dostanou teplý čaj a na ukojení hladu oplatky. Probírá se tam všechno možné a občas se povede nějaká kuriózní scénka. Letos například jeden expedičník upustil do vařícího čaje baterku, která v něm rotovala a vytvářela na stěnách hrnce barevnou hudbu, což samozřejmě ostatní hned patřičně okomentovali.
Po svačince se v pozorování pokračuje, a když je jasno celou noc, chodí se spát až za svítání. Snídaně i budíček se kvůli tomu posunou na pozdější dobu. I když pomyslný kalendář se otočí již o půlnoci, pro většinu táborníků začíná nový expediční den až s hulákáním služby, která se je snaží vzbudit.
V tomto duchu uplynou dva týdny a najednou je tu konec Expedice. Vše se musí uklidit, vrátit do původního stavu a areál fotbalového hřiště opustit. Nastává čas loučení. Loučení s místem, s dalším ročníkem Expedice, ale hlavně s kamarády. Některé znovu uvidíte už za pár dní nebo týdnů, ale jiné potkáte možná až za několik měsíců nebo až na další Expedici. Nebo taky ne…
Povídání o Expedici zakončím opět osobními dojmy. Letos se na ní znovu objevil Honza Mocek. Tento účastník jezdí sice už od 90. let minulého století, ale poslední dobou značně nepravidelně. Sliboval svoji účast už několik let, ale vždy mu do toho něco přišlo. Pokud se nepletu, tak se naposledy zúčastnil Expedice 2013 a pak až letos, tedy po čtyřech letech. Z Plzně dorazil na kole a byl tam několik posledních dnů. Odjížděl úplně poslední den po snídani, v době, kdy expedičníci bourali stany, vynášeli věci z místností, uklízeli a prováděli podobné „likvidační“ činnosti. Obešel nás, s každým se rozloučil, nasedl na kolo a pomalu odjížděl. Ještě cestou zamával a naposledy zahalekal pozdrav. V tu chvíli jsem všeho nechal a jen sledoval, jak se jeho postava postupně zmenšuje v dálce. Díval jsem se tak dlouho, dokud mi nezmizel mezi domky Bažantnice a měl jsem v tu chvíli takový strašně zvláštní pocit. Bylo mi smutno, protože jsem si uvědomil, že se zase nejspíš neuvidíme několik let. Stal se pro mě v tu chvíli symbolem konce, pomíjivosti, toho, že opět něco hezkého skončilo. Zanedlouho jsem se vrátil k balení, ale hořká pachuť konce ve mně zůstala.
Uplynulo pár hodin a „dílo zkázy“ bylo dokonáno. Až na zválenou žlutou trávu, která zůstala po stanech, už nic nepřipomínalo, že zde 14 dní žila skupina amatérských astronomů. Rozloučil jsem se se zbylými táborníky, nasedl do auta a vyrazil k domovu. Expedice 2017 definitivně skončila a bude žít už jen v našich vzpomínkách. Tak snad na viděnou v roce 2018…
