Rakety po roce 1945
Zkoušky, případně vývoj nových raket, probíhaly v poválečných letech jak v USA, tak i v SSSR (a v omezené míře i v dalších státech). Zpočátku vše směřovalo pouze k jejich vojenskému využití. Vojáci však více věřili ve strategické letectvo, a proto raketám nebyla věnována dostatečná pozornost. Myšlenka, že by se k rychlé dopravě zbraní k nepříteli mohly používat rakety, se prosazovala jen postupně.
Také se objevily úvahy, jak právě rakety využít k letům do kosmického prostoru, a to u obou supervelmocí. Přispěly k tomu informace, které SSSR i USA získaly od německých vědců, kteří se podíleli na vývoji raket V-2, případně studiem techniky, kterou Němci na konci války nestačili zlikvidovat. V USA se raketami zabýval Úřad námořního letectva a jeho zásluhou byl již 3. října 1945 ustaven Výbor pro studium kosmických raket, jež měl postavit raketu, schopnou vynést do kosmu umělou družici. Kvůli lepšímu přístupu k financím se Úřad námořního letectva pokusil spojit síly s Letectvem Spojených států, ale snaha o spolupráci ztroskotala. Místo toho vznikly dva samostatné programy, což se později ukázala jako velká nevýhoda.
Jak již bylo zmíněno v části „Vývoj raket“ (viz minulý díl), více než stovka německých specialistů, kteří dříve pracovali na vývoji V-2, se po válce přestěhovala do USA a bylo jim umožněno v tomto oboru dále pracovat. Také díky nim se 14. června 1949 podařilo vyslat do kosmického prostoru prvního primáta. Byl jím makak Albert 2, jenž se dostal do výšky 140 km. Bohužel let pro něj skončil smrtí, protože kvůli závadě na padácích zahynul během pokusu o přistání. I přes tento alespoň dílčí úspěch další práce na využití raket jako kosmického dopravního prostředku narážely stále na další problémy jak technického, tak i finančního rázu. Vojáci si nedokázali představit, k čemu by lety do vesmíru byly a tak byly koncem 40. let projekty letectva i námořního letectva odsunuty do archivu.
Na druhé straně oceánu, v Sovětském svazu, se tématu pronikání do kosmického prostoru pomocí raket věnoval například Michail Klavdijevič Tichonravov. Již v červnu 1948 měl přednášku, ve které se zabýval mimo jiné myšlenkou vytvoření umělé družice Země. O několik měsíců dříve, v září 1947 na podobné téma hovořil Sergej Pavlovič Koroljov, sovětský odborník na rakety a muž, který byl později znám jako „hlavní konstruktér“, ale zatím se jednalo spíše o úvahy do budoucna. V tehdejší době měl za úkol sestrojit výkonné a přesné rakety, které měly účinně chránit sovětská města před napadením. Tichonravov přišel s myšlenkou, že k dosažení větších výkonů by bylo vhodné rakety spojovat do svazků, které by pracovaly paralelně. Tato myšlenka zaujala i vojáky, kteří potřebovali výkonné nosiče atomových bomb. Jedině úzká spolupráce s armádou a neustálé zdůrazňování vojenských aplikací, pro které je možné rakety využít, umožňovalo jejich další vývoj. Od počátku 50. let se v SSSR uskutečnilo několik letů, během kterých se dostali pokusní psi postupně do výšek 100 až 450 km nad zemský povrch. Tichonravov v březnu 1950 na své další přednášce se neomezil jen na rakety a družice, ale mluvil i o letech člověka do kosmu. Tomuto využití raket však stále nebyla tehdejší situace příliš nakloněna. K jistému zlepšení došlo až po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina a Lavrentije Pavloviče Beriji roku 1953.
K oživení amerického raketového výzkumu výrazně přispěla sovětská atomová bomba, která byla poprvé otestována v srpnu 1949. V USA si uvědomili, že se v kombinaci s raketou jedná o velmi nebezpečnou zbraň, schopnou zasáhnout jejich území. Až dosud se Američané cítili v bezpečí, protože útok pomocí bombardérů byl prakticky nemožný. Raketa však byla schopna doletět přes oceán velmi rychle a obrana proti ní s tehdejší technikou byla velmi problematická. Opět se v první řadě vyvíjely rakety k vojenskému užití, ale zároveň přibývaly i studie, které se zaměřovaly na lety do kosmu. I někteří vědci, kteří se nejprve kosmickými lety odmítali zabývat, změnili názory. Takovým případem byl Fred Singer, jenž přišel s návrhem malé družice se zkratkou MOUSE. Jednalo se o zkratku slov Minimum Orbited Unmanned Satellite of the Earth, česky Nejmenší bezpilotní družice Země. Družice měla sloužit k astrofyzikálním účelům a její návrh byl na svou dobu velmi propracovaný, ale zůstalo jen u studie a do vesmíru se nikdy nedostala.
V letech 1952 – 1953 vznikly v Sovětském svazu další studie, které se zabývaly tím, zda tehdy vyvíjená raketa s označením R-7 je schopna vynést družice a k čemu by se tyto satelity daly využít. Koroljovovi se podařilo přesvědčit své nadřízené, že by během letových zkoušek bylo možné vypustit i umělou družici Země. Ti přes počáteční nedůvěru souhlasili, ale jen pod podmínkou, že to nijak nezpozdí vývoj rakety, primárně určené k bojovým účelům.
Významným datem se stal 4. říjen 1954, kdy Zvláštní výbor mezinárodní unie vědeckých svazů pro Mezinárodní geofyzikální rok ve svém usnesení navrhl možnost vypustit malou umělou družici Země, vybavenou vědeckými přístroji. James Hagerty, tiskový mluvčí amerického prezidenta, 29. července 1955 oficiálně ohlásil, že Spojené státy připravují svou družici k vypuštění. Prvotní plány počítaly se startem v červenci 1957. Sovětský svaz zareagoval téměř okamžitě. Hned druhý den přišel s prohlášením, že také hodlá vypustit svou družici.
Vesmírné závody začínají
Určit prvotní impuls, který vedl k vesmírným závodům, není úplně jednoduché. Nabízí se možnost považovat za něj 4. říjen 1957, kdy ze sovětského kosmodromu Bajkonur odstartovala upravená mezikontinentální balistická raketa R-7, jež vynesla na oběžnou dráhu kolem Země první umělou družici s názvem Sputnik 1. Ačkoli se jednalo o velmi jednoduchou družici, jejímž jediným přístrojem byla dvojice vysílačů, byl to bezpochyby první velký úspěch sovětské kosmonautiky a dal by se s jistou nadsázkou označit jako začátek „dobývání vesmíru“. Tento výraz je ale značně nadnesený a nepřesný. Člověk byl dosud schopen vypustit umělá tělesa pouze na oběžnou dráhu Země, k Měsíci, planetám naší sluneční soustavy a do meziplanetárního prostoru, což je vzhledem k velikostem, panujícím ve vesmíru, naprosto zanedbatelná vzdálenost.
Druhou možností je datum 12. duben 1961, kdy se do vesmíru na svou historickou cestu vydal první člověk – sovětský kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin. Toto datum je bráno jako počátek pilotované kosmonautiky.
Významným datem je také 25. květen 1961, kdy před americký Kongres předstoupil prezident John Fitzgerald Kennedy se zprávou O stavu Unie, ve které mimo jiné prohlásil: „Věřím, že tento národ si může vytýčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi do konce tohoto desetiletí. Ve skutečnosti to nebude jediný člověk, který poletí na Měsíc, bude to celý národ…“. Tento projev je považován za počátek programu Apollo, ve kterém šlo o první přistání člověka na Měsíci. Ve skutečnosti program, jehož cílem byl let kosmonautů k Měsíci, již existoval, ale až teprve poté, co jej podpořil sám prezident, získal patřičnou prioritu.
Ačkoli jsou všechna tři data bezesporu významná, ani jedno z nich se nedá považovat za samotný počátek vesmírných závodů. Je třeba jít ještě o několik let do minulosti, až k 30. červenci 1955, kdy SSSR oznámil, o pouhý den později, než USA, že vypustí do kosmu svou družici. Tím, že se obě supervelmoci – SSSR i USA – přihlásily k tomu, že vyšlou na oběžnou dráhu družici, byly dány základy k vzájemnému soupeření, které se v pozdější době stupňovalo.
První umělá družice
V Sovětském svazu se generalita o družice nezajímala do té doby, než ji Koroljov přesvědčil, že by je bylo možné využívat ke špionážním účelům. Teprve pak byl zaúkolován Tichonravov, aby vypracoval koncept takové družice a dostala krycí označení „Objekt D“. Její hmotnost měla být více než jedna tuna, ale časem se ukázalo, že návrh je tak komplikovaný, že jej zřejmě nepodaří v krátké době realizovat. Proto byl na podzim roku 1956 tento projekt odložen a vznikl nový, označený jako PS. Tato zkratka vycházela z ruských slov „Prostějšij Sputnik“, neboli česky „nejjednodušší družice“ a vystihovala fakt, že se jednalo opravdu o co nejjednodušší projekt, který by se dal realizovat v co nejkratší době.
Tento projekt byl schválen v únoru 1957 a předpokládaný start byl naplánován na duben nebo květen téhož roku. První zkouška rakety R-7, která měla být použita jako nosič družice PS, proběhla 15. května 1957, ale nebyla úspěšná. Raketa explodovala po necelých dvou minutách. Další raketa byla připravena ke startu 10. června 1957, ale startovací sekvenci dvakrát zastavila automatika. Nezdařil se ani třetí pokus, uskutečněný v nočních hodinách 11. června. Raketa se jen nepatrně nadzvedla, ale vzápětí zase klesla. Po těchto peripetiích již další pokusy nenásledovaly a raketa byla později vrácena do výrobního závodu. Start třetího exempláře rakety proběhl 12. července 1957. Samotný start byl úspěšný, ale nedlouho po něm se raketa začala naklánět a otáčet. Jakmile odklon od osy dráhy překročil bezpečnostní limit, automatika vypnula motory, raketa se rozpadla a její trosky dopadly jen několik kilometrů od startovací rampy.
První dva úspěšné starty se uskutečnily 21. srpna a 7. září 1957. Při obou již raketa pracovala podle předpokladů a vynesla do požadované výšky maketu jaderné hlavice. Ta však neměla účinnou tepelnou ochranu a během návratu shořela v atmosféře. U druhého letu se dodnes spekuluje, zda již nešlo o pokus vyslat umělou družici, ale spíše se opět jednalo jen o maketu.
První sovětská družice měla původně odstartovat 6. října 1957, ale nakonec byl termín posunut na 4. října. Co k tomu vedlo? V Barceloně měla v průběhu kosmonautického kongresu proběhnout 6. října 1957 přednáška o umělé družici a Koroljov se obával, zda na tento den neplánují Američané vypustit svoji družici. Proto požádal vedení, aby umožnilo změnu termínu, a to mu vyhovělo.
Nakonec tedy k historickému milníku – vypuštění první umělé družice Země – došlo v pátek 4. října 1957. Hodiny v tehdejším Československu v té chvíli ukazovaly 20:28:34, přímo na základně bylo díky časovému posunu o čtyři hodiny více. Raketa R-7 vynesla na oběžnou dráhu družici, kterou celý svět poznal pod jménem Sputnik 1.
Američané mají zpoždění
Jak již bylo naznačeno dříve, v USA došlo k nelogickému štěpení sil – svůj vlastní projekt umělé družice mělo jak námořnictvo, tak letectvo, ke kterému se přidala pozemní armáda. U námořnictva se projekt jmenoval Vanguard, letectvo s pozemní armádou mělo Orbiter. Tento fakt se negativně projevil právě během snahy o vypuštění první družice.
V srpnu 1955 bylo oznámeno, že přednost dostane Vanguard, kdežto Orbiter zůstane pouze v záloze. Bylo to poněkud nelogické, protože Orbiter ve svém vývoji pokročil dále. Komise, která oba projekty posuzovala, se však u Orbiteru obávala selhání kvůli konstrukci nosné rakety. Dalším faktem, který svědčil pro Vanguard, bylo, že počítal s družicí o hmotnosti kolem 20 kilogramů, kdežto Orbiter s výrazně lehčí. Další důvody, které zřejmě ovlivnily rozhodování, byly politického rázu. Orbiter měla do kosmu vynášet raketa Redstone, jež vycházela z německé zbraně V-2 a navíc za ní stál Wernher von Braun, který byl brán jako představitel nacistického Německa. Již tehdy von Braun upozorňoval, že se vlastně jedná o nástroj studené války a upozornil na možnost, že by USA mohly být předstiženy Sovětským svazem. Jak je vidět, kromě technické problematiky hrály při rozhodování velkou roli i politické záležitosti. Nakonec se však rozhodnutí upřednostnit Vanguard ukázalo jako nešťastné a bylo jedním z důvodů, proč USA ve vypuštění první družice tolik zaostaly. Vanguard, který se jevil politicky zcela korektní, měl odstartovat 6. prosince 1957. Pokus o vynesení první americké družice však skončil neslavně. Raketa se po zažehnutí motorů zvedla do výšky asi 1,2 metru, ale po pouhých dvou sekundách došlo ke ztrátě tahu. Raketa dosedla zpět na odpalovací rampu, a protože se poškodily nádrže s palivem, došlo k explozi, která raketu zničila a poškodila i rampu. Teprve po tomto neúspěchu byl osloven Wernher von Braun a jeho týmu se podařilo vypustit 31. ledna 1958 ve 22:48 místního času do kosmického prostoru první americkou družici pojmenovanou Explorer 1. Ta byla, na rozdíl od Sputniku 1, vybavena několika vědeckými přístroji, ale to bylo jen velmi slabou náplastí na fakt, že USA byly o téměř čtyři měsíce předstiženy Sovětským svazem.
