Politické dopady

V předchozím textu bylo stručně popsáno, jak se postupně vyvíjela technika, jež umožnila vynést lidmi vytvořený objekt na oběžnou dráhu Země. Jednalo se zejména o technické a historické aspekty, i když někdy bylo nutné zmínit i vybrané politické souvislosti. Také bylo načrtnuto, jaké vztahy mezi SSSR a USA panovaly po skončení 2. světové války. Nyní jsme se dostali do období, když již obě supervelmoci úspěšně vyslaly do kosmického prostoru své družice. Další část článku bude zaměřena na to, jaký dopad měla tato událost z hlediska politiky.

Další vývoj kosmonautiky bude zúžen jen na momenty, které autor považuje za klíčové, a nebudou již blíže popsány z hlediska vývoje techniky. Hlavním záměrem bude zjištění, jakou odezvu tyto události měly v politickém dění.

Sputnik 1 a politika

Vypuštění první sovětské družice byl bezpochyby první velký úspěch sovětské kosmonautiky a způsobil zejména v USA velký šok. Velmi utrpěla prestiž Spojených států, které se do té doby cítily jako nejsilnější mocnost a sílu Sovětského svazu podceňovaly. Nyní se ukázalo, že SSSR má tak výkonné rakety, že jsou schopny vynést do kosmického prostoru náklad o hmotnosti až několik set kilogramů (Sputnik 1 měl hmotnost jen 83,6 kg, ale Sputnik 2, vypuštěný 3. listopadu 1957, již 508,3 kg). Političtí a zejména vojenští představitelé v USA si uvědomili, že stejná raketa může vynést do kosmického prostoru nejen vědeckou družici, ale také zbraně hromadného ničení.

Vzhledem k tomu, že v té době panovalo mezi oběma státy značné napětí, byl i prostý fakt, že se sovětská družice pohybovala nad územím USA, vnímán negativně a chápán jako určité narušení suverenity. Velké trhliny dostala jistota, že nad území USA nemůže proniknout žádný cizí objekt. Byla snaha tento historický mezník poněkud bagatelizovat, snižovat jeho význam. Například americký prezident Eisenhower o Sputniku 1 prohlásil, že „…Rusové vypustili do vzduchu jen malou kouli.“ Ve skutečnosti se však obával možného raketového útoku ze strany SSSR natolik, že vytvořil šestičlenný výbor, kterému udělil určité pravomoci. Tento výbor by v případě, že by prezident a nejvyšší představitelé státu nemohli vykonávat své funkce, zastával roli jakéhosi náhradního kabinetu. O letu Sputniku 1 se zmiňuje například i americký kosmonaut Eugene Andrew Cernan ve své knize Poslední muž na Měsíci a svůj negativní postoj k němu vyjádřil tím, že jej označil jako „malého vyděrače“.

Tak silnou reakci západních států a zejména v USA na Sputnik 1 nejprve nikdo neočekával. Dokonce i sovětští ideologové význam první družice podcenili. Až když se ukázalo, jaký mělo vypuštění Sputniku 1 dopad, začal Sovětský svaz tuto událost využívat ke svým politickým cílům. Tehdejší sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov díky tomuto úspěchu upevnil své postavení a snažil se Američany přesvědčit, že Sovětský svaz je ve vývoji raket na podstatně vyšší úrovni, než oni. Pokoušel se dosáhnout řady kompromisů výměnou za to, že tuto nadřazenost proti svému protivníkovi nepoužije. To, jaký význam přikládal Chruščov vypuštění Sputniku 1, demonstrují i jeho slova: „Lidé na celém světě ukazují na družici a říkají, že Spojené státy byly poraženy.“ Považoval tento úspěch za důkaz převahy komunismu nad kapitalismem.

Američané se snažili na oběžnou dráhu vyslat také svou družici, ale ještě před tím Sovětský svaz vypustil Sputnik 2. Stalo se tak necelý měsíc od Startu Sputniku 1, 3. listopadu 1957. Tentokrát byla kosmická loď již výrazně větší, její hmotnost byla 508,3 kg a jednalo se o další milník kosmonautiky. Na palubě byl totiž první živý tvor, pes Lajka. Bohužel, v té době ještě nebyla dořešena otázka návratu lodi zpět na Zem, takže psí kosmonaut byl již předem odsouzen k smrti.

Po neúspěšném pokusu o start 6. prosince 1957 se podařilo USA „srovnat krok“ se Sovětským svazem až v noci z 31. ledna na 1. února 1958, kdy úspěšně vypustily svoji družici Explorer 1. Ani to však nebylo možné považovat za úplné vyrovnání sil, protože Explorer 1 vážil pouze 13,97 kg, což je ve srovnání se Sputnikem 2 více než 36x méně.

Že první sovětská družice měla dalekosáhlé dopady na mezinárodní vztahy mezi velmocemi, se domníval i George Kennan, diplomat a bývalý americký velvyslanec v Moskvě. Poukazoval na snahy USA zapojit do nákladných programů, které měly umožnit Sověty překonat. Mělo jít ale spíše o vojenské programy než o výzkum vesmíru. Tyto snahy nakonec zabránily zahájit rozhovory o snížení napětí mezi Východem a Západem.

Kosmické závody a teorie her

Pokud chceme zkoumat chování různých subjektů – v našem případě států – můžeme k tomu použít tzv. modely. Ty jsou zvoleny předběžně a obsahují výběr toho, co je v daném konkrétním případě důležité a významné. Podle nich je pak možné určit, jaké hypotézy jsou reálné a které nikoli. Zároveň obsahují předpoklady o tom, kdo jsou aktéři a jaké bude (či by mohlo být) jejich chování. Díky modelům a jejich zjednodušení je možné zkoumat i velmi složité vzájemné interakce.

Jedním modelem, který je možné aplikovat na kosmické závody, je tzv. teorie her, která se v počátcích zabývala společenskými hrami, později našla uplatnění v matematické ekonomice. Je možné je použít i na mezinárodní vztahy, protože i zde platí, že každý z aktérů zde „hraje hru“, při které se snaží mít co nejmenší náklady a co nejvyšší zisk.

Jedním ze základních rozdělení her je, zda se jedná o hru s nulovým, či nenulovým součtem. V prvním případě (hra s nulovým součtem) mají aktéři (hráči) zájem o určitý statek, který není možné podle nich rozdělit či rozmnožit. Je pak logické, že pokud jej získá jeden hráč, druhý jej ztrácí. V případě hry s nenulovým součtem se hráči domnívají, že statek, který je zajímá, je možné rozdělit či rozmnožit a jsou ochotni se o něj podělit. V této hře za určitých okolností nepovažují aktéři zisk druhé strany (druhých stran) za svoji prohru.

Aplikace teorie her na případ první družice

Jak tedy budeme postupovat? Nejprve nadefinujeme tři množiny, se kterými budeme následně pracovat. První z nich obsahuje aktéry, kteří se do hry zapojí. V našem případě bude obsahovat dva státy – Spojené státy americké a Sovětský svaz. Druhá množina bude obsahovat strategie, které jednotliví aktéři v dané situaci budou moci použít. Jejich počet bude záviset na řadě faktorů a budou u konkrétních případů prezentovány ve formě tabulek (matic). Konečně ve třetí množině bude číselné vyjádření, které bude reprezentovat možné výhry, či prohry, jaké aktéři mohou ve hře dosáhnout. Této množině se říká „množina výplatních funkcí“.

Nyní se pokusíme vytvořit tabulku s jednotlivými možnostmi, které měli aktéři k dispozici v době, kdy se rozhodovali, zda se budou snažit vypustit družici na oběžnou dráhu Země. Je zapotřebí poznamenat, že tabulka nebude v první fázi reflektovat žádné historické, politické či jiné vlivy – bude vytvořena čistě na základě matematických předpokladů. Proto v ní budou zahrnuty i možnosti, které se později ukáží jako nerealizovatelné. Bude se jednat pouze o výchozí bod, který bude dále okomentován a upřesňován v dalším textu.

V době, než se podařilo na oběžnou dráhu vypustit první družici, měly obě supervelmoci tři možnosti, jak se zachovat:

• Vůbec se nesnažit o vývoj a vypuštění a případné výzvy ignorovat (v tabulce uvedeno jako „nevyvíjet“)
• Pustit se do vývoje družice a nosiče spolu s protistranou (v tabulce „spolupracovat“)
• Vyvíjet svůj vlastní nosič i družici nezávisle na druhé straně (v tabulce „pracovat sám“)

V takovém případě by tabulka vypadala takto:

Tabulka 1 – Možnosti strategií před vypuštěním první družice

V buňkách jsou uvedeny hodnoty zmíněné množiny výplatních funkcí. První hodnota vždy platí pro aktéra v prvním sloupci (USA), druhá pro aktéra v prvním řádku (SSSR). Tabulka představuje situaci, kdy hra již proběhla a v případě příznivé kombinace hodnot se jednomu či oběma aktérům podařilo družici vypustit. Hodnotou „-1“ je označena prohra daného aktéra, „0“ znamená, že se záměr nepodařilo realizovat a tudíž nikdo nemohl být označen jako vítěz ani jako poražený. Pokud je v buňce hodnota „0,5“, znamená to, že došlo k dohodě a obě strany se o úspěch podělí rovným dílem. Hodnota „1“ pak značí, že daný aktér hru vyhrál

Probereme si nyní jednotlivé možnosti podrobněji. Budeme postupovat po řádcích zleva doprava. První varianta je, že USA se rozhodnout žádnou družici nevyvíjet. Pokud se SSSR zachová stejně, nebude zde nikdo vítězem a (logicky) nemůže být ani poraženého. V tabulce je proto u obou aktérů zapsána nula. Podobná situace nastane, když USA nebudou mít zájem o vývoj družice, i když SSSR projeví zájem o spolupráci. Je jasné, že ani v tomto případě nedojde k dohodě, družice nebude vypuštěna a opět budou výplatní funkce nabývat pro oba aktéry hodnotu nula. Jiná situace nastane v případě, že USA se do vývoje nezapojí, ale SSSR bude družici vyvíjet sám a úspěšně ji vypustí. V takovém případě bude SSSR vítěz (jeho výplatní funkce bude rovna jedné), USA naopak prohrají a jejich výplatní funkce bude mít hodnotu „-1“.

V druhém řádku jsou USA ochotny spolupracovat a samozřejmě bude záležet na tom, jak se zachová druhý hráč, v našem případě SSSR. Pokud se rozhodně družici nevyvíjet, nebude se moct USA s kým dohodnout a výsledkem bude situace, kdy k sestrojení a vypuštění družice nedojde. Proto jsou v dané buňce obě hodnoty nulové. V případě, že SSSR bude ochoten spolupracovat, podělí se oba aktéři o výsledek. V tabulce je použit zjednodušující předpoklad, že se budou podílet na přípravě, vývoji, stavbě a dalších potřebných záležitostech rovným dílem, a proto budou jejich zásluhy na realizaci shodné. Dá se pak odvodit, že každý aktér bude mít na úspěchu poloviční podíl, a proto je v tabulce u obou aktérů hodnota „0,5“. V praxi to samozřejmě může být jiné a hodnoty jednotlivých aktérů by se lišily podle skutečného podílu na společném podniku. Třetí možnost nastane, když SSSR nabídku spolupráce odmítne a podaří se mu vypustit družici samostatně. V takovém případě USA prohrají a vítězem bude SSSR.

Třetí řádek ukazuje možnosti, jaké by nastaly, kdyby se USA rozhodly pracovat samostatně. Pokud by SSSR odmítl vyvíjet družici, pak samozřejmě USA zvítězí a SSSR prohraje. Podobná situace by nastala, i kdyby měl SSSR zájem na vzájemné spolupráci a USA by to odmítly. Pokud by dovedly k úspěšnému konci svůj samostatný program, staly by se opět vítězi a SSSR by skončil jako poražený aktér.

Velmi zajímavá situace nastane, pokud se oba aktéři rozhodnou pro samostatný vývoj družice a oběma se nakonec podaří ji postavit a vypustit na oběžnou dráhu. V takovém případě by se teoreticky měly obě strany stát vítězi této hry. Zde však nastupují faktory, které se dají jen velmi špatně postihnout matematickými konstrukcemi. Asi nejvýznamnějším z nich je prestiž. Jak se projevuje, se dá poměrně snadno demonstrovat právě na příkladu umělých družic. Zkuste se zeptat libovolného člověka na jméno první umělé družice Země. Zřejmě většina bude vědět, že se jednalo o Sputnik 1. A nyní se zkuste stejného člověka zeptat na první americkou družici. Zde už se dočkáte správné odpovědi pravděpodobně jen u toho, kdo se trochu více zajímá o kosmonautiku. Jako vítěz je označován vždy ten, který dosáhne určité mety jako první, a to samozřejmě platí i v kosmických závodech. Jen vítěz získá slávu, prestiž a dostane se povědomí. Jedná se tedy opravdu o závod, ve kterém hraje podstatnou roli nejen dosažení určitého statku, ale i (pokud je vnímán jako rozdělitelný) pořadí, v jakém se jej podaří aktérům získat. Ve skutečnosti tedy buňka, označující jako vítěze obě strany, není v tomto případě prakticky dosažitelná a skutečným vítězem se stane ten aktér, kterému se podaří družici vypustit jako prvnímu.

Ještě se zastavíme u druhého řádku a sloupce, tj. možnosti spolupráce obou aktérů. I když je uvedena jako jedna z možných strategií, jednalo se dosud jen o teoretickou možnost. Jak bylo naznačeno již výše, při sestavování tabulky nebyly vzaty v potaz žádné další vlivy, které by mohly některou ze strategií vyloučit. Na první pohled se spolupráce jeví jako druhá nejlepší strategie a v některých ohledech by dokonce mohla být výhodnější než samostatné programy obou aktérů. Během spolupráce by byly nižší náklady na vývoj, konstrukci i samotné vypuštění družice. Samozřejmě i veškeré testovací zařízení, podpora vývoje, zázemí apod. by stačilo vybudovat v daleko menším rozsahu než v případě, že každý aktér pracuje na družici zcela odděleně.

Ale i v tomto případě není situace tak jasná, jak se může zdát. Dostáváme se k tomu, zda se v tomto konkrétním případě jedná o hru s nulovým, či nenulovým součtem. Pokud budeme uvažovat čistě teoreticky a oprostíme se alespoň na okamžik od všech politických, prestižních a podobných vlivů, dojdeme k názoru, že by se mohlo jednat o hru s nenulovým součtem. Nosnou raketu i samotnou družici by mohli oba aktéři postavit společnými silami, a jestliže by jejich podíl na všech pracích i samotném vynesení na oběžnou dráhu byl srovnatelný, získali by 50% podíl na celkovém úspěchu. Teoreticky by oba zvítězili a nebylo by žádného poraženého. To je však opravdu jen velmi zjednodušený předpoklad, který v tomto případě není možné použít. Postavení obou aktérů – USA a SSSR – ve skutečném světě bylo v té době takové, že jakákoli spolupráce byla krajně obtížná, ne‑li rovnou nemožná (viz část „Svět po 2. světové válce“). Zde se navíc jednalo o oblast, která byla poměrně úzce svázána s raketovými zbraněmi a armádou. Proto je zřejmé, že takováto spolupráce byla v 50. letech 20. století nereálná. Navíc klíčovou roli zde hraje, zda aktér družici vyšle do kosmického prostoru jako první, či nikoli. Vítězem se může stát jen ten, kdo bude první. Z tohoto důvodu se jedná o hru s nulovým součtem.

Pokud tedy z Tabulky 1 vyřadíme možnosti, které nejsou uskutečnitelné, bude vypadat takto:

Tabulka 2 – Redukované možnosti strategií před vypuštěním první družice

Z takto zjednodušené tabulky je patrné, pro jakou volbu se aktéři rozhodnou, jestliže budou uvažovat racionálně. Kdyby se rozhodli pro možnost nevyvíjet, mohou v nejlepším případě dosáhnout stavu jakési remízy. To ale pouze v případě, že by druhá strana nikdy nezačala družici vyvíjet, a to je velmi nepravděpodobné. Dříve nebo později by s vývojem začala a pak by aktér, který se rozhodl pro pasivní postoj (nevyvíjet), prohrál. Pro reálně uvažujícího aktéra tedy zbývá jen jedna možnost – pokusit se sestrojit a vypustit družici vlastními silami.

Tuto možnost si opravdu obě supervelmoci vybraly a vyvíjely svou družici zcela nezávisle na druhé straně. Jak již bylo zmíněno, první krok, jakýsi „základní kámen“ k budoucímu soupeření byl položen Američany, když v červenci 1955 vyhlásili, že vypustí svou družici. Domnívali se, že SSSR není na tak vysoké úrovni, aby mohl takový úkol úspěšně realizovat. Jak se ukázalo, Spojené státy svého protihráče podcenily a navíc kvůli utajování, které kolem sovětského programu vládlo, neměly dostatek informací.

Teoreticky by mohly Spojené státy poté, co byly předstiženy Sovětským svazem, přiznat svou porážku a svůj vývoj družice ukončit. Proč se tak nestalo? Vítězem se v této hře stal Sovětský svaz a ani pozdější vypuštění družice již na tom nemohlo zdánlivě nic změnit. Důvodů, proč k ukončení vývoje v USA nedošlo, je samozřejmě více, ale tento článek se zabývá až na výjimky výhradně politickými příčinami, takže se zaměříme na ně. Sovětský svaz dokázal velmi dobře využít start Sputniku 1 k propagaci a propagandě. Neustálé zdůrazňování, že tento akt je vítězstvím socialistického zřízení a důkazem jeho nadřazenosti nad kapitalismem nemohl zůstat ze strany Spojených států bez odezvy. Pokud by opravdu došlo ze strany USA k ukončení aktivit, směřujících k vypuštění družice, dostaly by se do pozice, kdy by daly svému protivníkovi za pravdu. Zároveň by ukázaly svou slabost a zpochybnily by tak víru v kapitalismus, a to si USA nemohly dovolit. Naopak pokračováním ve vývoji měly možnost svoji porážku alespoň zmírnit, dokázat, že i ony jsou schopny tak obtížný úkol, jakým bezesporu v 50. letech 20. století vypuštění družice bylo, zvládnout.