Závěr
V úvodu článku si autor položil otázku, zda takzvané kosmické závody byly opravdu silně ovlivňovány politickým děním, a to jak na straně Sovětského svazu, tak i Spojených států amerických. Po prostudování celé řady dostupných pramenů, jejich vzájemným porovnáním a analyzováním je možné říct, že tento názor je pravdivý. Politické vlivy na kosmické závody existovaly a ovlivňovaly je zásadním způsobem.
Po skončení 2. světové války v roce 1945 došlo k výrazným změnám celosvětového systému, kdy se změnilo rozložení sil mezi jednotlivými státními útvary a vytvořily se dvě supervelmoci – USA a SSSR. Tyto dva státy měly natolik odlišné zájmy a plány, že jejich vzájemná spolupráce byla téměř vyloučena. Z bývalých spojenců, kteří společnými silami porazili hitlerovské Německo a jeho sympatizanty, se stali nepřátelé. Vznikl tak bipolární systém, který ovlivňoval dění na celém světě po několik dalších desetiletí. Každá ze supervelmocí reprezentovala zcela jiný druh politického systému, který se snažila propagovat a dokázat druhé straně, že je lepší, než ten její. K tomu využívala každé možné příležitosti, včetně úspěchů v dobývání vesmíru.
K výzkumu vesmíru bylo zapotřebí proniknout do kosmického prostoru, a jak ukázal vědecký výzkum, jediný použitelný způsob, jak toho dosáhnout, spočíval ve využití raket. Tato zařízení se nejprve používala jako zbraně a právě jejich vývoj v Německu během 2. světové války ukázal jejich možnosti. Poválečný rozvoj kosmické techniky byl postaven na zkušenostech, které získali Němci zejména během vývoje rakety V-2. Vývoj prvních raket, schopných dosáhnout kosmu, tak byl veden paralelně s vojenskými bojovými raketami. Spíše by se dalo říct, že možnost použití raket ke kosmickému průzkumu byla jakási nadstavba právě k vojenskému využití raket. Bylo proto samozřejmé, že veškeré práce probíhaly v utajení a protivník se mohl dozvídat informace jen pomocí špionáže. Z tohoto důvodu vývoj raket a později i družic a kosmických lodí probíhal v SSSR i USA zcela nezávisle.
Tento fakt musel být brán v potaz, když byla na některé klíčové momenty výzkumu vesmíru aplikována teorie her. Čistě teoreticky se mohly obě supervelmoci před každým takovým momentem rozhodnout, zda se budou snažit jej dosáhnout vlastními silami, vzájemnou spoluprací nebo jestli na jeho získání rezignují. V praxi byly ale jejich možnosti omezené a značně závislé právě na politické situaci.
Jako první si vojenské výhody raket uvědomili Sověti. K tomu, aby mohli účinně zasáhnout protivníka, byly právě rakety nejefektivnější. Byly velmi rychlé, dokázaly donést například atomovou bombu na velké vzdálenosti a obrana proti nim byla, alespoň v počátku, značně obtížná. Američané více spoléhali na své strategické letectvo, protože měli základny v blízkosti Sovětského svazu a jejich bomby byly výrazně menší než sovětské.
V USA také panoval názor, že SSSR je po technické stránce značně zaostalý a v takové oblasti, jakou je vývoj raketové techniky, nedokáže Spojeným státům konkurovat. Proto, když v červenci 1955 USA oznámily, že vypustí svoji družici, neočekávaly, že by je mohl SSSR předstihnout. Prohlášení, že i Sovětský svaz chystá vlastní satelit, braly spíše jako propagandistický tah. Sověti však měli náskok díky tomu, že intenzivně vyvíjeli rakety pro vojenské účely a ty se daly po určitých úpravách použít i jako nosiče družic. Američané v počátcích nevěnovali vývoji raket tolik pozornosti a navíc byla jejich práce špatně organizována. Vývoj byl rozdělen mezi několik složek, které si místo spolupráce konkurovaly. Souhrou těchto faktorů došlo k tomu, že Sověti vypustili družici dříve.
Start první sovětské družice – Sputniku 1 – vyvolal u Američanů velký šok, protože s něčím takovým nepočítali. Sovětské politické vedení si díky tomu uvědomilo, že kosmonautiku mohou použít jako významný propagandistický nástroj. Na jeho pokyn museli lidé v raketovém výzkumu ještě více zrychlit svoji práci a snažit se dosáhnout dalších prvenství ve výzkumu kosmu. Celkově byl kosmický výzkum v Sovětském svazu silně ovlivňován politickými tlaky, protože se jednalo o záležitost, kterou vysoce postavení politici používali k posílení jednak svých osobních pozic, jednak prestiže celého státu a ideologie. Často tak byly některé akce uskutečňovány zejména z politických důvodů, i když jejich vědecký význam byl sporný. Politický vliv byl také uplatňován k prosazování určitých osob na úkor jiných, což v některých případech mělo negativní následky.
Silnější sovětské rakety umožňovaly vynášení poměrně těžkých nákladů, a tak velice krátce po Sputniku 1 následovalo vyslání prvního živého tvora na oběžnou dráhu. Tato akce byla uskutečněna i přesto, že v té době ještě nebyl dořešen problém, jakým způsobem kosmickou loď opět vrátit na zem. Proto první zvířecí kosmonaut se vydal na cestu, ze které nebylo návratu, a na oběžné dráze zahynul.
Američané se samozřejmě snažili svoje zpoždění dohnat a vypustit svoji vlastní družici. Po sérii nezdarů se jim to podařilo až po téměř čtyřech měsících po Sputniku 1 a družice Explorer 1 musela být kvůli slabší nosné raketě přibližně 6x lehčí. Na druhou stranu, na rozdíl od Sputniku 1, na své palubě již nesla vědecké přístroje a díky tomu přispěla k výzkumu kosmického prostoru. Nezdar ve vypuštění první družice vedl k tomu, že si Američané uvědomili nesmyslnou roztříštěnost svého kosmického programu. Jako reakce na to vznikla organizace NASA, kam se soustředil americký nevojenský výzkum kosmu.
Další významný mezník na poli kosmonautiky bylo vypouštění prvního člověka do kosmického prostoru. Zde si již Američané i Sověti plně uvědomovali, že ten, komu se to podaří jako prvnímu, získá značnou prestiž, a proto se snažili soupeře předstihnout. I v tomto případě měli ještě výhodu Sověti, protože Američané stále neměli dostatečně výkonnou nosnou raketu. Než mohli vyslat člověka, museli ji nejprve dokončit a důkladně prověřit. Tak i v tomto případě zvítězil Sovětský svaz, což jej z politického hlediska posílilo. Opět mohl v propagandě zdůraznit, že je to vítězství nejen jednoho státu, ale celé komunistické ideologie nad kapitalistickou částí světa.
Spojené státy se dostaly do situace, kdy byla otřesena jejich pozice jako supervelmoci a musely rázně jednat. Jediným reálným řešením se ukázalo vytýčit si nový cíl ve výzkumu kosmu a uskutečnit jej dříve než protivník. Muselo se jednat o tak významnou metu, aby výrazně překonala předchozí sovětské úspěchy. Američané si správně uvědomili, že by se mělo jednat o dlouhodobější plán, kde by se ukázala výhoda demokratického systému a naopak slabiny systému sovětského typu. Nový cíl musel být realizovatelný, ale rozhodně ne snadno dostupný. Naopak se muselo jednat o program, který byl na hranici tehdejších možností. Nakonec bylo vybráno jako nový cíl uskutečnit přistání kosmonautů na Měsíci.
Na tomto programu začaly pracovat obě supervelmoci, i když jejich způsob se značně lišil. Američané informovali veřejnost krok za krokem a celý program silně propagovali. V Sovětském svazu program žádnou velkou publicitu neměl a veřejnost se dozvídala spíše jen útržkovité informace. Nyní již byly síly více vyrovnané, protože ani jedna ze stran nedisponovala raketou, která by měla dostatečný výkon k vynesení kosmické lodi k Měsíci. Oba státy ji musely nejprve zkonstruovat a otestovat. Sověti použili poměrně komplikovanou konstrukci, což se ukázalo jako velmi nešťastné řešení. Navíc neměli dostatek financí na pozemní testy, takže novou raketu s označením N-1 zkoušeli přímo během zkušebních letů. Ty však nebyly úspěšné.
Sověti i Američané se snažili své kosmické programy co nejvíce uspíšit, protože se obávali, že budou předstiženi. Bohužel, tato skutečnost se oběma vymstila tragickým způsobem. Při zkouškách kabiny Apollo na startovací rampě zemřela trojice amerických kosmonautů, v Sovětském svazu zahynul kosmonaut během přistávacího manévru nové kosmické lodi Sojuz. Tyto události výrazně zpomalily vývoj obou programů. Obě strany v tom ale zároveň viděly šanci, že díky zpomalení protivníkova programu mohou cíle dosáhnout jako první.
Na sovětské straně se k problémům s nosnou raketou přidaly politické intriky, kvůli nimž byl program rozdělen mezi dvě konstrukční kanceláře. Sovětský svaz se tak dostal do velmi podobné situace, jako Spojené státy v době vypouštění první družice. Výsledek dopadl podle očekávání – souboj o Měsíc vyhráli Američané.
Sověti v reakci na americký úspěch začali tvrdit, že jejich cílem již není Měsíc, ale orbitální stanice a svůj měsíční program popřeli. Přesto ještě uskutečnili několik neúspěšných testů rakety N-1, než lunární program zcela ukončili. I když to v té době nepřiznali, zápas o Měsíc vzdali. Zřejmě jim došlo, že by přistát na Měsíci dokázali jen velmi obtížně, a i kdyby se jim to podařilo, byli by až druzí, což by jim prestiž příliš nezvýšilo. Opravdu se pak zaměřili na orbitální stanice, kde jistá forma soutěživosti s USA také probíhala, ale již se nedala označit jako kosmický závod.
V 70. letech došlo k jistému uvolnění politického napětí mezi USA a SSSR, což se odrazilo i na poli kosmonautiky. Byla podepsána dohoda, v rámci které se měl uskutečnit společný let kosmonautů obou států. Došlo k němu v roce 1975, kdy se na oběžné dráze setkaly sovětská loď Sojuz 19 EPAS a americké Apollo ASTP. Posádky obou lodí společně prováděly určité experimenty a celý let bývá považován za symbolickou tečku, uzavírající kosmické závody.
Celá problematika kosmických závodů a jejich vzájemná interakce s politikou je značně rozsáhlá a její podrobný výzkum by vyžadoval výrazně větší rozsah, než má tento článek. Účelem proto nebyl vyčerpávající popis celé situace, ale spíše jen načrtnutí nejdůležitějších vlivů, které měla politika na výzkum vesmíru, respektive na jeho klíčové momenty. Zároveň se snažil ukázat, jak se úspěchy, či neúspěchy v tomto oboru zpětně projevovaly v politice. Snad se mu to alespoň částečně podařilo…
