Zákryty hvězd planetkami (2020 a Česko)

Pozorovatelé zákrytů hvězd planetkami mohou začít bilancovat další veleúspěšný rok své činnosti. Do sledování zákrytů se v průběhu roku 2020 zapojilo sice jen 15 astronomů z České republiky, což je o šest méně než v předchozím roce, ale podařilo se získat neuvěřitelných 739 samostatných měření při 479 úkazech. To je téměř dvojnásobek pozorování roku 2019. Z toho pozitivních tětiv bylo 93 při 48 úkazech.

Z uvedeného pak vyplývá, že průměrný počet pozorovatelů na jeden zákryt byl 1,54. Jedná se o poměrně malé číslo, které je ovlivňováno velkým počtem sólových pozorování především dvou nejaktivnějších pozorovatelů (Kubánek, Rottenborn), kteří z celkového počtu (739) mají na kontě 547 měření, tedy téměř tři čtvrtiny, která byla často „sólová“.

Asi nejdůležitějším ukazatelem úspěšnosti je ale samozřejmě počet pozitivních výsledků a ten je velice příznivý. V roce 2020 naši pozorovatelé získali 93 pozitivních měření (plus jedno nejisté) při sledování 48 zákrytů hvězd planetkami (respektive 49). Z těchto čísel pak plyne, že při pozitivním zachycení zákrytu se na sledování jednoho úkazu podílelo průměrně 1,93 pozorovatele. Celkově se ale na zmíněných pozitivních úkazech účastnilo podstatně více lidí (ne všichni byli úspěšní). Počet pozorovatelů při jejich připočtení naroste na 107. Neboli celková průměrná účast na pozitivních měřeních byla 4,28 pozorovatele.

Při detailnějším pohledu na statistiku pozorování za rok 2020 se 5 pozorovatelů rozpadá do několika skupin s odlišným přístupem. V první řadě se jedná o čtveřici aktivních pozorovatelů, z níž ještě vyčnívá dvojice Michal Rottenborn (335 měření) a Jiří Kubánek (212). Tato dvě čísla jsou téměř neuvěřitelná. Navíc, pokud si k nim přiřadíme informaci, že v případě M. Rottenborna bylo získáno 20 tětiv a J. Kubánek jich, díky aktivnímu cestování za pásy zákrytů a také zdvojováním stanic, získal dokonce ještě více, plných 27. K mimořádně aktivním lze však připočíst i další dvojici, a to Jiřího Poláka (69 pozorování / 14 tětiv) a Tomáše Janíka (52/6).

Další, už trochu odlišnou skupinu, tvoří pozorovatelé, kteří se také sledování zákrytů věnují systematicky, ale přeci jen si vybírají nadějnější úkazy s vyšší pravděpodobností, delším trváním, větším poklesem jasnosti při zákrytu, odehrávající se výš nad horizontem….. Postupně, v závislosti na počtu měření, se jedná o následující pozorovatele: Karel Halíř (19/7), Petr Zelený (14/4), Miroslav Poláček (11/1), Jan Mánek (9/6), Zdeněk Moravec (7/2) a Václav Přibáň (5/2).

Poslední parta jsou pozorovatelé, kteří se k zákrytářům připojují pouze v okamžiku, kdy nás čeká nějaký mimořádný, prakticky stoprocentní úkaz. Toto hodnocení ale ani v nejmenším nelze brát negativně. Právě u zákrytů s vysokou pravděpodobností úspěchu je vždy žádoucí zapojit do sledování co nejvíce astronomů, aby se podařilo získat co největší počet tětiv a určit tak co nejdetailněji okamžitý profil planetky. V roce 2020 se do této skupiny zařadili Jiří Srba (2/1), Milan Antoš (1/1), Pavel Svozil/Martin Leskovjan (1/1), Radim Neuvirt (1/1) a Jan Gebel (1/0). Posledně jmenovaný se do této skupinky dostal náhodně, když souhrou okolností zahájil svá pozorování až v samém závěru hodnoceného roku.

Je zajímavé se podívat na to, jakým způsobem se do přístupu k pozorování promítá jeho produktivita. Pokud dáme dohromady výsledky nejaktivnější čtyřky, ukáže se, že poměr pozitivních měření vůči celkovému počtu sledovaných úkazů je někde kolem 10 %. U druhé skupiny, nazvěme ji standardní pozorovatelé, kterou pro rok 2020 tvoří šest lidí, produktivita jejich výsledků odpovídá přibližně 35 %.
A samozřejmě, že největší procento pozitivních sledování vykazují ti, kteří čekají pouze na nejnadějnější úkazy. Jejich procentuální úspěšnost je 70 %, a to jim ještě toto číslo „kazí“ J. Gebel. Detailněji, přímo po jednotlivcích, si lze statistiku pozorování roku 2020 projít v následující tabulce:

Nakolik se projevuje pravděpodobnost úspěšného pozorování daná předpovědí na výsledku zákrytářského snažení, nám napoví druhá tabulka. Ta ukazuje, jak závisí úspěšnost vyjádřená ziskem pozitivních tětiv na počtu pozorovatelů. Porovnává totiž počet zúčastněných astronomů na sledování jednotlivých úkazů a z toho vyplývající produktivity.

Zajímavá jsou především čísla odhalující závislost počtu pozorovatelů, kteří konkrétní úkaz sledují a z toho procentuálně vyjádřený počet úkazů, kdy byl zachycen zákryt (předposlední sloupec tabulky). Je samozřejmě jasné, že větší počet pozorovatelů vede k vyššímu podílu pozitivních měření, ale pravděpodobnost blížící se k jistotě při pouhých sedmi pozorovatelích je přeci jen hodně překvapivá. A to i přesto, že zde jistě hraje svou roli i vliv nadějné předpovědi (viz komentář výše).

Jinými slovy, určitě stojí za to pokusit se ještě více koordinovat pozorování skupiny při nadějnějších předpovědích a snažit se vždy zapojit co největší počet pozorovatelů. Sólová měření bych sice také nechtěl zatracovat, ale jejich výtěžnost 4,7 % je skutečně zanedbatelná a je na zvážení, zda odpovídá vynaložené energii při jejich získání. Na stranu druhou byla by jistě chyba upřednostňovat či zatracovat jakýkoli z výše uvedených přístupů k pozorování zákrytů. Je dobře pozorovat co nejsystematičtěji a s vysokým nasazením, ale je velice přínosné i získávání jednotlivých pozitivních výsledků v rámci bohužel velice vzácných pozorovacích kampaní při nejnadějnějších úkazech, kterých je v průběhu roku skutečně jen poskromnu. Každé měření je důležité a jak je často zdůrazňováno i negativní výsledek je využitelným výsledkem.