Na severní polokouli již za několik týdnů přijde jaro. Je tedy nejvyšší čas zahlédnout ještě zimní souhvězdí a symbolicky se tak s nimi, minimálně na několik měsíců, rozloučit. Souhvězdí Býk, Orion, Jednorožec, Velký a Malý pes, Blíženci či Vozka, jsou nejznámější seskupení provázející nás každou zimou. Jejich nedílnou součástí je i řada nádherných a relativně dostupných deep-sky objektů i pro menší dalekohledy. Pojďme se pokusit je i nyní, na samém konci zimy, na večerní obloze vyhledat.
Jedním z jednodušších cílů jsou Plejády (M45). Bez problémů jsou viditelné i neozbrojenýma očima. Jejich skutečná krása vynikne ale až při použití dalekohledu, kdy plně oceníme bohatství hvězd, které je tvoří, či ještě lépe na snímcích pořízených s dlouhou expozicí. Ty nám pak mohou odhalit i mlhoviny, které tuto otevřenou hvězdokupu obklopují.
O hodně spektakulárnější je další objekt promítající se do souhvězdí Býka. Řeč je o Krabí mlhovině (M1). Tento zbytek supernovy, jehož součástí je i pulsar, tedy pozůstatek hvězdy, která explodovala v roce 1054. Od té doby se její vzhled proměnil v krásnou planetární mlhovinu. Spatřit bychom ji měli již světelnějším dalekohledem o průměru objektivu od 10 cm výš. Skládaný snímek, pořízený automatickým dalekohle-dem Unistellar, nám ji pak už ukáže v plné kráse.
Další nepřehlédnutelný objekt na nás čeká v souhvězdí Oriona. Jedná se o nápadnou Velkou mlhovinu v Orionu (M42), která je vidět za dobrých pozorovacích podmínek na tmavé obloze i neozbrojenýma očima. Je to Zemi nejbližší oblast, o níž víme, že v ní i dnes vznikají nové hvězdy. Její plnou krásu nám však odhalí až pohled do dalekohledu. Uplatní se opět samozřejmě i astrofotografie, která je schopna nám předvést ještě větší detaily v její struktuře.
Méně známou je mlhovina Běžící muž. Astronomové ji mají rozdělenou na řadu samostatných částí. Jsou to reflexní mlhoviny NGC 1977, NGC 1975, NGC 1973, které jsou navíc spojeny s otevřenou hvězdokupou NGC 1981. Jasnější oblasti tohoto uskupení jsou viditelné v dalekohledu jen kousek nad nápadnějšími mlhovinami M42 a M43.
I další tři vybrané objekty najdeme blízko sebe v souhvězdí Oriona. Mlhovina plamínek (NGC 2024) leží jen kousek od nejvýchodnější hvězdy nápadného Orionova pásu (Alnitak). O něco níže se tmavé prachové mračno promítá do vzdálenější svítící mlhoviny (emisní mlhovina IC 434) v podobě známé Koňské hlavy (Barnard 33). Téměř mezi výše zmíněnou dvojicí je další, také poměrně obtížně pozorovatelná emisní a reflexní mlhovina s nepoetickým označením NGC 2023. Nejzajímavější na ní letos asi je shoda čísla s aktuálním letopočtem. Nejlepší způsob, jak si uvedené mlhoviny prohlédnout, je pořízení fotografie s užitím teleobjektivu, nebo ještě lépe v ohnisku astronomického dalekohledu, s dostatečně velkým zorným polem, a to navíc s dlouhou expozicí.
Ale pojďme se od téměř neznatelných mlhavých obláčků vrátit k něčemu jednoduššímu. Pokud se detailně zaměříme na již zmíněnou nejvýchodnější hvězdu Orionova pásu – Alnitak – zjistíme, při dostatečně velkém přiblížení, že se jedná o systém hned tří hvězd. Obrázek oblasti (na předchozí stránce) nám to ale neukáže.
Za dalším objektem se přesuneme do souhvězdí Jednorožce. Při hledání mlhoviny Rosetta (NGC 2237) nám pomůže nápadnější otevřená hvěz-dokupa NGC 2244, která je s ní spojená. Hvězdy tvořící kupu vznikly přibližně před čtyřmi miliony let právě z materiálu této mlhoviny. Hvězdokupu nám snadno odhalí i menší teleskop. Mlhovina se ovšem objeví až na dlouho exponovaných fotografiích.
Naše další putování zimní oblohou nás zavede až do méně známého souhvězdí Lodní záď (Puppis). I běžným triedrem zde nalezneme blízko sebe několik otevřených hvězdokup. Poměrně rozsáhlou
je kupa M 46. Při detailní prohlídce mohutnějším dalekohledem na jejím severním okraji zahlédneme namodralou kuličku – planetární mlhovinu NGC 2438. V bezprostřední blízkosti nám dalekohled odhalí i další otevřené hvězdokupy M 47, NGC 2425 či NGC 2423.
