Slunce není jen klidná horká plynová koule , která nám dává životadárnou energii, ale je to velmi složitý a důmyslný systém plně ovládaný silným magnetickým polem. Nejlépe pozorovatelným projevem magnetického pole jsou sluneční skvrny.
Prvně byli sluneční skvrny prokazatelně pozorovány někdy kolem roku 800 před naším letopočtem čínskými hvězdáři. V Evropě byli nejspíše prvně pozorovány až na počátku 17. století a to po vynálezu dalekohledu. Sluneční skvrna je chladnější oblast ve fotosféře, což je něco jako povrch Slunce. Chladnější je pouze relativně, i tak dosahuje teplot zhruba 3 500 °C, tedy asi o 1 500 °C méně, než okolní „povrch“. Ochlazení způsobuje paradoxně vyšší aktivita v místě sluneční skvrny, kdy lokálně silnější magnetické pole účinně brání průchodu tepla (konvekcí) z hlubších částí Slunce. Ale nejde jen o chladnější skvrnu na „povrchu“. Jedná se skutečně o jakousi díru, či prohlubeň ve fotosféře, neboť magnetické pole působí tlak a vytváří tak několik stovek kilometrů hlubokou pánev.
Větší sluneční skvrny mají výraznou strukturu. Vnitřní nejtmavší a nejchladnější oblast se nazývá umbra. Ta je také nejhlubším místem skvrny. Magnetické pole je zde nejsilnější a jeho směr je téměř vertikální. Vnější část sluneční skvrny nazýváme penumbra. Ta má strukturu vláken a je světlejší a teplejší než vnitřní části. Magnetické pole se v penumbře více sklání k fotosféře a je méně silné. Typická velikost sluneční skvrny je srovnatelná s velikostí naší planety. Běžně však pozorujeme skvrny větší i menší. Život skvrn závisí na její velikosti a pohybuje se od několika minut u těch nejmenších, až po několik měsíců u velmi velkých skvrn.
Jak už bylo zmíněno, sluneční skvrny souvisejí s magnetickým polem, které Slunce vytváří. Toto pole vykazuje periodickou činnost. Hovoříme pak o tzv. jedenáctiletém cyklu či periodě. S touto periodou nastávají minima a maxima sluneční aktivity. Tedy zhruba po jedenácti letech nastane například opět maximum. Správně bychom měli mluvit o dvaadvacetileté periodě, neboť až po ní se dostává magnetické pole do stejného stavu.
V každé skvrně je silnější (a také složitější) magnetické pole, které se může různě měnit, přepojovat a uspořádávat a právě při takých změnách může nastat tzv. sluneční erupce – uvolnění velkého množství energie za velmi krátký okamžik. Při takovém výronu energie může dojít také k výronu koronární hmoty (CME coronal mass ejection).
A nyní se již dostáváme k jádru našeho povídání a to je to, že aktuální dvacátý pátý sluneční cyklus se blíží ke svému vrcholu. To znamená, že již nějakou dobu můžeme na Slunci sledovat čím dál větší počet slunečních skvrn a s tím související další aktivity.
Již několik dní je na slunečním disku ze Země pozorovatelná velká aktivní oblast s označením AR3590. Objevila se na východním okraji Slunce 19. února 2024 a nyní ji naleznete těsně za polovinou slunečního disku.
Jedná se skutečně o velmi výraznou a velkou oblast s opravdu obří dominantní skvrnou o velikosti přibližně pěti průměrů Země. Není proto divu, že je tato skvrna bez problému viditelná přes vhodný filtr i okem! Pokud se chcete sami přesvědčit stačí si vzít speciální sluneční brýle (pro pozorování zatmění Slunce), či svářečské sklo s faktorem min. 14 a více. Nikdy nepoužívejte k pozorování Slunce obyčejné sluneční brýle, diskety, či podobné „filtry“! Hrozí vám nevratné poškození zraku.
Tato velká sluneční skvrna je dokonce plošně asi o polovinu větší než známá Carringtonova skvrna ze září 1859. Tehdy skvrna vyprodukovala velmi silnou erupci, která v té době způsobila na velkém území výpadek telegrafní sítě a dokonce popálení obsluhy telegrafů. V dnešní době by takto silná erupce měla dalekosáhlé následky, jak v satelitní komunikaci, GPS navigaci, tak i v distribuci elektrické energie. My však tajně doufáme, že k takto silné erupci nedojde, ale že nám tato sluneční skvrna přinese jinou zajímavou podívanou a to polární záře viditelné z našeho území. Nezbývá než doufat a případně se také těšit.
