Zvířetníkové, zvěrokruhové, či zodiakální světlo je podmanivým jevem, který nesouvisí se zemskou atmosférou jako např. polární záře. Jeho zdrojem je meziplanetární prostor vyplněný nespočtem drobného materiálu. Éterický kužel jemně svítícího bílého světla je viditelný během soumraku, přibližně hodinu po západu Slunce, nebo naopak před úsvitem. Jeho slabá záře se rozprostírá podél ekliptiky. Zvěrokruhové světlo, které je svým jasem srovnatelné s Mléčnou dráhou, nabízí okouzlující podívanou pro hvězdáře i nadšence do astronomie.
Chceme-li zahlédnout jemný svit zodiakálního světla, je nutné si počkat na období, kdy ekliptika svírá s horizontem co nejstrmější úhel. V našich středních zeměpisných šířkách tedy v obdobích kolem rovnodenností. Na jaře po západu Slunce večer nad západním horizontem a na podzim před východem naší hvězdy ráno na východě. Protažení delší osy elipsy zodiakálního světla nad obzorem vždy odpovídá směru denního pohybu hvězd. Hledání zvířetníkového světla je tak vždy kompromisem mezi sklonem ekliptiky a tmavnoucí oblohou. Krátce po západu či před východem Slunce je ekliptika sice vůči obzoru nejvzpřímenější, ale jas oblohy je ještě vysoký. Naopak s postupujícím soumrakem nebo naopak déle před svítáním je úhel ekliptiky znatelně menší a špička kuželu se promítá níž. Z uvedeného současně vyplývá, že pokud bychom si chtěli situaci usnadnit, bylo by žádoucí, posunout se po zemském povrchu co nejblíže k rovníkovým oblastem, kde má ekliptika ještě výrazně větší sklon k horizontu. 
Za ideálních podmínek by se z takových míst mělo podařit spatřit nikoliv kužel nad západním nebo východním obzorem, ale souvislý světelný pás, který křižuje Mléčnou dráhu. Situace březnových večerů je schematicky zobrazena na připojeném obrázku.
Jev je způsoben rozptylem slunečního světla na prachovém oblaku vyskytujícím se kolem ekliptiky, který se táhne až k oběžné dráze Jupiteru a možná ještě dál. Tyto částice o velikosti od 1 do 300 mikronů (0,001 – 0,3 mm) jsou rozprostřeny v prostoru velice řídce. Vzájemná vzdálenost jednotlivých zrn je obecně několik kilometrů. Předpokládá se, že část meziplanetárního prachu pochází z komet, zatímco jiné tvoří zbytky vzácných srážek mezi asteroidy pohybujícími se přednostně mezi drahami Marsu a Jupiteru.
Klíčovou roli při vytváření fenoménu zodiakálního světla hrají právě zmíněné prachové částice. Vzhledem ke své velikosti a k vlnovým délkám viditelného světla, částice primárně rozptylují světlo dopředu, těsně po směru původního slunečního světla. V důsledku toho je nejjasnější záře pozorována v blízkosti Slunce. Tyto částice však také rozptylují světlo zpět, i když s výrazně sníženou intenzitou. Na výjimečně tmavé obloze se toto slabé, zpětně rozptýlené světlo projevuje jako jemná záře v antisolárním bodě, přesně naproti poloze Slunce na obloze. Tento efekt se nazývá „gegenschein“ nebo „protizáře“. Jedná se ale o ještě obtížněji pozorovatelný fenomén než vlastní zodiakální světlo.
Jak už bylo řečeno, k jarnímu večernímu pátrání po zvířetníkovém světle je ve střední Evropě optimální období kolem prvního jarního lunárního novu. Úkaz se projevuje jako slabý šikmý světelný kužel bělavého světla. Právě to jsou důvody, proč se o jeho hledání pokoušet letos ve druhé polovině března. Prach nasvětlený Sluncem by měl být vidět kolem celé ekliptiky, ale u nás na to není dostatečně tmavá obloha. Ideální čas pro začátek pozorování nastává zhruba hodinu po západu Slunce. Přibližně další hodinu pak máme na to mlhavý ovál spatřit. Že to jde, ukazuje úžasná fotografie Petra Horálka (březen 2020, přehrada Seč), na níž je zodiakální elipsa a oblouk Mléčné dráhy doplněn jasnou planetou Venuší.
V České republice je kužel zvířetníkového světla, s ohledem na prakticky všudypřítomné světelné znečištění, málo výrazný. Optimální je, se v takovém případě vydat do oblasti, kde je co nejtmavší západní obzor. To znamená někam, kde západním směrem není žádné velké město, či průmyslová aglomerace. V příznivém případě by se před námi měl objevit šikmý kužel bělavé barvy, skloněný od západního obzoru k jihu. Jeho jas by mohl odpovídat jasu Mléčné dráhy a elipsa může v optimálním případě vystupovat až 60° nad jihozápadní obzor.
Stejně důležité, jako výběr pozorovacího stanoviště, je ale i rozhodnutí, které dny se o pozorování pokusit. Hlavní roli v tom má přítomnost Měsíce na obloze. I slabý srpek na večerní obloze s velkou pravděpodobností zhatí veškeré naše pokusy.
Jarní rovnodennost nás v letošním roce, po přestupném únoru, čeká již v ranních hodinách ve středu 20. března. Současně je to ale také čas, kdy na večerním nebi bude nepřehlédnutelně zářit dorůstající Měsíc, blížící se k úplňku, který nastane 25. března. Pokud se podíváme na pohyby stoupajícího Slunce po obloze den za dnem, zjistíme, že na konci března jeho zářivý disk zapadá večer kolem půl sedmé středoevropského času. Ten ovšem budeme používat pouze do noci z 30. na 31. března. Této noci přejdeme na tzv. letní čas (SELČ), který nám západy Slunce odsune o hodinu na 19:30 SELČ.
Dostatečně tmavé bezměsíčné oblohy se tak dočkáme od 27. března. To je první den, kdy couvající Měsíc vyjde až po 21. hodině SEČ a Slunce současně zapadne před více než dvěma hodinami (18:26 SEČ). Dostaneme tak potřebný interval mezi 19:30 až 20:30 SEČ vhodný pro hledání oválu zodiakálního světla. Využít samozřejmě bude možné i následující večery, ale s každým dnem se bude ekliptika více a více sklánět a podmínky a naše šance se tím budou průběžně zhoršovat.
Ve většině případů nám při sledování zodiakálního světla významným způsobem může pomoci fotoaparát. Ten nám umožní tento jev pozorovat mnohem lépe než lidské oko. Podmínkou samozřejmě je opět využít nejtemnější místa nezasažená světelným smogem. K pořízení zajímavých snímků nám postačí zcela běžné fotografické vybavení. Zrcadlovka nebo bezzrcadlovka, osazená širokoúhlým objektivem s dobrou světelností a stativ jsou plně dostačující. Manuálně zaostřený objektiv na nekonečno a s využitím co nejmenší dostupné clony, v kombinaci s expozičním časem mezi 10 až 20 sekundami a vysokým ISO (3200), může přinést až překvapivě zajímavé snímky. Velkou výhodou je, že fotografie velice dobře odliší bílé světlo zodiakálního oválu od obvykle nažloutlého svitu sodíkových výbojek. Rozdíl je nápadný na připojených obrázcích (autor Andrej Macenauer, Šumava). Velice efektní jsou pak také snímky prostřednictvím „rybího oka“, zachycující elipsu zodiakálního světla společně s obloukem Mléčné dráhy.
V každém případě je nutné konstatovat, že zvířetníkové světlo se z České republiky nepozoruje snadno. Přesto je jistě vhodné se o jeho spatření, či vyfotografování pokusit. A kdo ví, třeba právě Vy budete mít štěstí na velmi tmavou oblohu a dobré počasí, které jsou potřebné k pozorování tohoto jevu.
