Dalekohled je poměrně komplikované zařízení, které dokáže v určitém oboru soustředit elektromagnetické záření, vycházející z určitého, zpravidla vzdáleného objektu. Tento objekt pak dokáže zobrazit zvětšený. Hlavním účelem dalekohledu je přiblížit zvětšený obraz vzdáleného objektu.
Dalekohled byl zřejmě experimentálně objeven na počátku 17. století a stal se hlavním přístrojem poznání. Holandský optik Hans Lippershey se dokonce pokusil, byť neúspěšně, 2. 10. 1608 si tento přístroj nechat patentovat. Objev dalekohledu znamenal naprostou revoluci v poznání. Zdokonalil zrak a pomohl objevit dosud netušené věci. Italský učenec Galileo Galilei, jako jeden z prvních, pomocí dalekohledu došel k závěru, že tehdejší chápání a model světa není v souladu s pozorovanými úkazy a tudíž ho zpochybnil, což mělo dalekosáhlé důsledky nejen pro jeho osobu, ale v budoucnosti např. i pro autoritu církve.
Většina dalekohledů je zkonstruována pro optický obor. U těchto dalekohledů je světelný tok usměrňován optickými prvky v soustavě. Existují ovšem i dalekohledy pracující i v jiném než optickém oboru, např. dalekohledy radiové, rentgenové apod.
Mezi základní parametry optických dalekohledů patří světelnost, rozlišovací schopnost a zvětšení. Plocha objektivu je významná pro světelnost dalekohledu. Průměr objektivu má vliv na rozlišovací schopnost. Z poměru ohniskových vzdáleností objektivu a okuláru lze určit zvětšení.
Dalekohledy lze dělit podle více kritérií. Podle účelu je možné je rozdělit například na dalekohledy astronomické, pozemní (terestrické) včetně zaměřovacích a geodetických přístrojů, divadelní kukátka, triedry a jiné.
Podle konstrukčního provedení objektivové části se skupina optických dalekohledů dělí na dvě hlavní skupiny. Do první patří refraktory, tedy přístroje, které mají čočkový objektiv. Do druhé patří reflektory, které mají objektiv zrcadlový.
V optických dalekohledech existuje řada samostatných optických prvků, umístěných většinou v tubusu dalekohledu. Vstupní objektivovou část refraktoru tvoři zpravidla soustava několika čoček, většinou spojné a rozptylné, vybroušené z různého skla. U reflektorů je zase objektiv tvořen vybroušeným a pokoveným zrcadlem, které má jednu plochu kulově nebo parabolicky zakřivenou. Existují ale i kombinované tzv. katadioptrické systémy. Na výstupní straně dalekohledu je umístěn okulár, který může být pevný i výměnný. Okulár opět tvoří soustava optických čoček. Pokud je okulár výměnný, lze měnit zvětšení dalekohledu. Konstrukcí okulárů existuje celá řada. V některých dalekohledech se nachází ještě další optické i mechanické členy. Mohou v nich být umístěny optické hranoly, které převrací obraz, sekundární zrcátko a další. Z mechanických prvků se nachází v dalekohledech např. clony, které zlepšují kvalitu obrazu. U reflektorů také držák sekundárního zrcadla. Dalekohledy také mohou mít okulárový výtah, což je zařízení, umožňující doostřit obraz v dalekohledu.
Dalekohledy mohou mít různé velikosti a tím i různou hmotnost. Malé, typu triedr, pro běžné pozorování v terénu pohodlně udržíme i v ruce. Jakmile ale začnou narůstat rozměry dalekohledu a jeho hmotnost, je nutné tubusovou část upevnit do montáže. Montáž je zařízení, umožňující pohyb dalekohledu v azimutu i výšce. Součástí montáže bývá i systém hrubého a jemného pohybu a pohon. Montáž může obsahovat i tzv. dělené kruhy. U některých typů montáží je i protizávaží dalekohledu. Montáž je umístěna na stativu tvořeném trojnožkou nebo stativovou nohou.
Dalekohled může být vybaven hledáčkem, či jiným záměrným zařízením. Na výstupní části mohou být namontována další přídavná zařízení jako je fotoaparát, CCD kamera, sada filtrů apod.
