Ve znamení spěchu

Na programu Apollo se poté, co byl vyhlášen prezidentem jako prioritní, pracovalo velmi intenzivně, někdy možná až poněkud uspěchaně. Američané se totiž obávali, že by je mohl Sovětský svaz opět předstihnout, tak jako v předchozích případech. Další prohra by mohla mít velmi negativní důsledky, a to nehodlali připustit. Navíc poznali, že v SSSR mají ve zvyku vypouštět kosmické objekty při různých výročích. Například Sputnik 2 s Lajkou na palubě byl vypuštěn téměř přesně 40 let po Velké říjnové socialistické revoluci. Otázkou bylo, co chystají Sověti k 50. výročí, tj. kolem 7. listopadu 1967? Nebude to nakonec přistání kosmonautů na Měsíci? To byla jedna z otázek, která Američany trápila a popoháněla k rychlému postupu.

Ve druhé polovině 60. let se program Apollo vymanil z „dětských nemocí“ a začal nabírat na tempu. Díky tomu bylo možné vynechat některé zkušební lety a celý program urychlit. Vše se podřizovalo tomu, aby byl splněn Kennedyho sen, který chtěl mít amerického kosmonauta na Měsíci do konce 60. let. Bohužel, on sám již nemohl na program dohlížet či jej podporovat, protože zemřel po atentátu v Dallasu 22. listopadu 1963.

Požár v kabině prvního Apolla

Vliv rychlého vývoje se nejvíc podepsal zejména na samotné kosmické lodi, která nesla stejné jméno jako samotný program – Apollo. Vyskytla se na ní řada problematických komponent, a proto s její konstrukcí nebyli lidé z NASA, včetně kosmonautů, příliš spokojeni a nacházeli na ní celou řadu nedostatků. Asi nejvíce jim vadila přítomnost nebezpečných a snadno hořlavých látek na palubě. Požadovali po výrobci, firmě North American Aviation, aby je odstranila a nahradila jiným materiálem. Ta to však odmítala s tím, že by to způsobilo značný časový skluz a zřejmě by se nestihl splnit plán. Nakonec došlo k určité obměně, ale i nové látky byly velmi hořlavé, což mělo nakonec fatální následky. V pátek 27. ledna 1967 zkoušela trojice kosmonautů kosmickou loď přímo na startovací rampě. Během těchto testů došlo k požáru uvnitř kabiny a než se podařilo otevřít průlez a kosmonauty zachránit, už bylo pozdě. Zahynuli s největší pravděpodobností na udušení dýmem. Kabina s původním označením AS-204 byla později přejmenována na Apollo 1.

Tato tragédie sice způsobila zpoždění celého amerického programu, ale na druhou stranu kvůli ní došlo k důkladnému prověření celé kosmické lodi a odstranění řady závad. Ty by možná jinak zůstaly skryty nebo by byly považovány za nepodstatné a mohly se projevit v budoucnu.

Sověti přicházejí o konstruktéra i kosmonauta

Problémy se nevyhnuly ani Sovětskému Svazu, kde přišli 14. ledna 1966 o nejvýraznější osobnost kosmického programu – Sergeje Koroljova. Ten zemřel ve věku 59 let po operaci nádoru v dutině břišní. Již před jeho smrtí se začínaly zmenšovat rozdíly mezi SSSR a USA. Sice první výstup do volného kosmu uskutečnil sovětský kosmonaut, ale nedlouho poté již podobnou akci, dokonce za pomoci pohonné jednotky, uskutečnili i Američané. Navíc se ukázalo, že Spojené státy byly schopny uskutečnit za rok i pět pilotovaných letů, což v Sovětském svazu s dostupnou technikou a kapacitou nebyli schopni dokázat. Také americké automatické sondy dosáhly v té době řady úspěchů, kdežto několik sovětských nedoletělo k cíli nebo dokonce explodovalo.

Na Koroljovovo místo nastoupil Vasilij Pavlovič Mišin. Ten bohužel nedosahoval kvalit svého předchůdce, a to ani organizačně ani v taktizování při jednání s politickými představiteli. Navíc se dostal pod velký tlak, protože se stále zřetelněji začaly projevovat americké úspěchy. Sovětské vedení to samozřejmě nechtělo připustit a snažilo se dokázat, že SSSR je stále schopen v kosmonautice USA překonat. Již zmíněný Dmitrij Fjodorovič Ustinov důrazně tlačil, aby se co nejdříve uskutečnil pilotovaný let nové kosmické lodi, která získala jméno Sojuz, a to přesto, že se během zkoušek projevilo množství nedostatků. Tato loď se měla v budoucnu stát základem programu, který by dopravil na Měsíc sovětského kosmonauta. Během první mise měly v rychlém sledu odstartovat dvě výpravy Sojuz a na oběžné dráze měli dva kosmonauté přestoupit z jedné kosmické lodi do druhé, s níž by pak přistáli. Toto rozhodnutí mělo být odpovědí na lety amerického programu Gemini, během kterých si američtí kosmonauté vyzkoušeli spojování kosmických těles a výstup do kosmického prostoru.

Paradoxně politický tlak na Mišina ještě stoupl po tragické nehodě Apolla 1. Naléhal nejen Ustinov, ale dokonce i generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv. Oba pochopili, že americký program se po tragédii zpozdí a vycítili příležitost, že by mohl SSSR opět zaujmout první místo v kosmických závodech. Mišin tak musel spěchat, a to velmi často za cenu, že kosmické lodi ani podpůrná zařízení nebyly řádně testovány a opravy se řešily jen provizorně. Za tento spěch a zanedbávání bezpečnosti nakonec Sověti zaplatili daň nejvyšší.

Přes velké množství problémů Sojuz 1 nakonec odstartoval 23. dubna 1967, jen pár dní před oslavami 1. máje, k jejichž velkoleposti měl také přispět. Již nedlouho poté se vyskytly značné komplikace, které nakonec vyústily v rozhodnutí, že druhá loď, ze které měli kosmonauté přestoupit do této, neodstartuje. Nyní bylo nejdůležitější dostat kosmonauta opět bezpečně na zemský povrch. Díky velkému úsilí Komarova, který se projevil jako výborný kosmonaut a dokázal zvládnout řadu složitých situací, se povedlo kosmickou loď navést na přistání. Bohužel během něj selhal padákový systém a loď dopadla na zem obrovskou rychlostí. Komarov neměl šanci přežít. Je možné, že kdyby nebyl sovětský kosmický program pod vlivem politiků, kteří se jej snažili urychlit za každou cenu, k letu nedostatečně připravené lodi by vůbec nedošlo. Proto bývá Komarov označován za oběť kosmických závodů.

Získávání informací

Američané samozřejmě pečlivě sledovali vývoj raketové a kosmické techniky v Sovětském svazu, a to i pomocí špionáže. Značnou roli v ní hrály špionážní družice, které snímkovaly sovětské území a byly schopné odhalit například rakety na startovacích rampách. Je logické, že i SSSR se snažil zjistit co nejvíce informací o tom, jak postupují v USA a na jaké výši je jejich technika. Koncem léta 1966 se podařilo zjistit, že třetí tajemník sovětského velvyslanectví Valentin A. Revin provádí na území USA špionáž a byl proto označen za nežádoucí osobu. Časem novináři zjistili, že kontaktoval Johna Huminika, viceprezidenta firmy Value Engineering Company a požadoval po něm různé informace. Nejprve o chemickém průmyslu, ale později, když si ověřil, že je Huminik ochoten spolupracovat, projevil zájem o informace z programu Surveyor. V rámci tohoto programu měkce přistála na Měsíci série sond a zkoumala jej. Hlavním účelem bylo zjištění podmínek, jaké na povrchu panují, což bylo zapotřebí pro vyslání pilotovaných výprav. Huminik na oko s rolí informátora souhlasil, ale ve skutečnosti vše nahlásil na FBI. Od té doby byl s úřadem v kontaktu a předával Revinovi jen informace, které byly patřičně upravené. Dá se předpokládat, že podobných afér bylo pravděpodobně mnohem více, a to na obou stranách, ale zdaleka ne všechny se dostaly na veřejnost.

První pilotovaná Apolla a sovětské mlžení

Ani nejlepší dostupné špionážní metody nedokázaly odhalit všechna tajemství protivníka, a tak ani v samém závěru 60. let nevěděla ani jedna ze supervelmocí, zda se jejím zástupcům podaří stanout na Měsíci jako první nebo bude rychlejší protivník. V USA se situace komplikovala kvůli válce ve Vietnamu, na kterou šly velké finanční prostředky, a Kongres proto snížil objem peněz pro NASA. Tehdejší ředitel NASA, James Edwin Webb, na tuto skutečnost zareagoval dokonce tak, že se vzdal své funkce. Zároveň vyjádřil znepokojení, že kvůli škrtům se Sověti dostávají do výhodnější pozice a mohou být tak na Měsíci jako první. V tu chvíli netušil, že v SSSR mají velké problémy s technikou. Nosné rakety jim často selhávaly nebo se kosmická tělesa nedostávala na vypočítané dráhy. To však samozřejmě Sověti veřejně nepřiznali.

Významným, i když možná trochu nedoceněným americkým triumfem se stal první pilotovaný let programu Apollo, který měl na konci číslovku 7. Uskutečnil se ve dnech 11. až 22. října 1968 a jak prohlásil ředitel projektu Samuel Phillips: „Posádka a loď splnily svůj úkol na 101 procent.“ Sověti pochopili, že jejich šance na první přistání na Měsíci se začala vzdalovat a zaujali poněkud zvláštní postoj. Nikdy se oficiálně do „boje o Měsíc“ nepřihlásili, ale že se chystali na měsíčním povrchu přistát, bylo zřejmé. Americké družice několikrát vyfotografovaly mohutný nosič, který měl vynést kosmonauty k Měsíci, a dalo se to také odvodit podle řady prohlášení. Nyní však akademik Leonid Ivanovič Sedov na mezinárodním kosmonautickém kongresu v New Yorku prohlásil, že Sovětský svaz nemá v plánu vyslat k Měsíci pilotovaný let. Zároveň popřál Američanům mnoho zdaru při jejich letu na Měsíc. Byla to samozřejmě lež a zřejmě se tak Sověti chtěli pojistit pro případ, že by závod o Měsíc prohráli.

To, že sovětský lunární program opravdu existoval, vyplývá mimo jiné z některých citátů kosmonautů, akademiků, konstruktérů či vojenských činitelů. Tomáš Přibyl jich uvádí v knize Rudé hvězdy ve vesmíru více než dvacet, pro ilustraci zde budou uvedeny alespoň tři z nich:

„Lunární kosmická loď a skafandry už jsou ve vývoji.“ – kosmonaut Valerij Bykovskij, 1966.

„Sovětský svaz nebude předběhnut Spojenými státy v závodech o prvního člověka na Měsíci, a tak není důvod lunární expedici nějak uspěchat.“ – kosmonaut Vladimír Komarov, 1966.

„Do pěti let začneme pravidelně létat na Měsíc.“ – generál Nikolaj Kamanin, 1967.

Pokud budeme uvedená slova brát jako pravdivá, je vidět, že plány, či lépe řečeno představy, budoucího vývoje sovětské kosmonautiky byly velmi ambiciózní. Je však pravděpodobné, že výše uvedené výroky byly alespoň částečně propagandou, která měla celému světu dokázat, že Sovětský svaz je v kosmonautice stále neotřesitelně první a nepřekonatelný. Není pak jasné, zda autoři těchto citátů opravdu věřili tomu, co říkají. Možná neměli všechny potřebné informace, aby dokázali situaci posoudit nebo mohli být k jejich vyslovení donuceni určitou formou manipulace či nátlaku.

Zajímavé je porovnat tyto citáty, plné optimismu, s těmi, které byly vysloveny roku 1969, kdy na Měsíci přistála americká výprava, nebo v letech dalších. Ty se obvykle nesly v mnohem opatrnějším duchu, případně si dokonce se staršími projevy protiřečily. Například akademik Mstislav Keldyš roku 1969 prohlásil: „Měsíční let není naším současným hlavním cílem. Nyní máme za úkol do roku 1975 vytvořit kosmickou stanici.“

Následující americký pilotovaný let – Apollo 8 – měl původně kroužit jen kolem Země, ale nakonec se do dějin zapsal jako první pilotovaná výprava, která obletěla Měsíc. Ke změně plánu došlo poté, co se k Američanům dostala informace, že Sověti hodlají před Vánocemi 1968 obletět Měsíc. Američané nechtěli dopustit, aby jim další významné prvenství sebrali Sověti, a tak vyslali trojici kosmonautů do oblasti, kam se ještě žádný člověk před tím nedostal. Opět kvůli závodům byla poněkud zanedbána bezpečnost, protože nosná raketa Saturn V ještě nebyla zcela spolehlivá. Například při předchozím testovacím letu (Apollo 6) se nezdařil opakovaný zážeh třetího stupně.

Výprava Apollo 8 začala 21. prosince 1968 a díky tomu kosmonauté strávili Štědrý den v blízkosti Měsíce. Při té příležitosti uspořádali během televizního přenosu z kabiny veřejné předčítání z Bible. Bylo zajímavé porovnat přístup k náboženství u obou supervelmocí. Američané se svým chováním přiklonili na stranu věřících, kdežto Sověti propagovali ateismus. Gagarin se po svém historickém letu vyjádřil v tom smyslu, že ve vesmíru žádného boha neviděl. Tato situace pomohla zvednout prestiž Spojených států u věřící části populace, zejména pak u křesťanů.

Sovětský nosič selhává

V Sovětském svazu se Čelomějovi podařilo pomocí různých metod docílit toho, že Chruščov rozdělil lunární program na dvě části. Čeloměj získal na starost oblet Měsíce, kdežto Koroljov měl za úkol přistání na povrchu. Už poněkolikáté se dostáváme ke zbytečnému a silně nepraktickému tříštění sil. Ale když nejvyšší představitel Sovětského svazu takto rozhodl, nezbylo nic jiného, než se podřídit.

Čeloměj navrhoval pro lunární expedici použít svůj nosič s označením UR-500, zároveň projektoval ještě silnější raketu, jež měla označení UR-700. Za tímto projektem stál Dmitrij Ustinov, který hrál několik desetiletí jednu z nejvýznamnějších rolí v sovětském kosmickém programu. Nelogicky podporoval soupeření konstrukčních kanceláří místo jejich spolupráce, a tak nese také část viny za to, že nakonec Sověti na Měsíc nikdy nedoletěli. I přes svou významnou pozici v sovětské politice se mu Čelomějův program nepodařilo prosadit. Ukázalo se, že je příliš komplikovaný a v tehdejší době by se jej zřejmě vůbec nepodařilo realizovat. Navíc do konkurenčního nosiče N-1 od Koroljova již bylo investováno několik set miliónů rublů.

Proto se naděje obrátila k „en-jedničce“. Ta měla podle počátečních návrhů nosit jak jaderné bomby, tak i kosmonauty k Měsíci. I ta se začala potýkat s řadou problémů. Nejprve si vojáci uvědomili, že raketa je pro ně zbytečně mohutná a omezili její financování. Další problém nastal, když po sesazení Chruščova na post generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu nastoupil Leonid Iljič Brežněv. S ním neměl Koroljov tak dobrý vztah jako s Chruščovem, a tak prosazování jakýchkoliv názorů bylo pro něj výrazně složitější. Nakonec Koroljov zemřel a rozdělanou práci převzal Vasilij Mišin. Raketa N-1 poprvé odstartovala 21. února 1969, ale byla zničena explozí ve výšce 14 km. Ač se to zdá nepochopitelné, i po tomto neúspěchu Mišin stále doufal, že se mohou Američané dostat do skluzu a Sovětům se stále může podařit je předhonit. Nestalo se tak a Sověti souboj o Měsíc prohráli. Později se uskutečnily ještě další tři starty N-1, ale ani jeden z nich nebyl úspěšný.