Jako každý rok i letos pořádala Hvězdárna a planetárium Plzeň spolu se Západočeskou pobočkou České astronomické společnosti Letní astronomické praktikum Expedice 2002 v obci Bažantnice v okrese Plzeň-sever. Konalo se ve dnech 26.7. až 4.8. 2002.
Ráda bych se s vámi podělila o dojmy z této akce, které jsem se letos účastnila poprvé.Možná si řeknete, že s psaním komentáře k této akci bych měla počkat do doby než budu „ostřílený astronom- amatér“, ale mě to přece jen nedalo. Tento článek může být povzbuzením pro možné nové účastníky, takovým “ jak to vidím já“ a „staří vlci“ Expedice snad přijmou můj úhel pohledu. Musím přiznat, že být ve 20 někde nováčkem je pocit věru prazvláštní, také jsem měla zpočátku obavy jak mě mezi sebe přijmou lidé, kteří se znají už od dětství a jak se budu cítit já mezi nimi.
Mé obavy vzaly brzy za své, ocitla jsem se mezi kopou veselých a snad i šťastných lidí, s nimiž jsem našla spoustu společných zájmů a témat. Bylo mi dopřáno na čas zapomenout na své problémy a věnovat se oboru, který nade vše miluji s lidmi, z nichž, jak věřím se stali mí noví přátelé.
A jak to vlastně všechno probíhalo?
Den první…
… byl pátek. Vlastně páteční odpoledne – znamenalo to jediné – postavit si své skrovné příbytky pro následujících 10 dnů. Někdo to vzal opravdu „z gruntu“, a tak na mítince vedle fotbalového hřiště vyrostlo obdivuhodné množství čehosi, co při troše fantazie přece jen trochu připomínalo stany.
Při pohledu na kabonící se oblohu, bylo všem jasné, že dnes z pozorování stejně nic nebude,a tak se hledal náhradní program, k němuž ochotně přispěl náš pan ředitel Lumír Honzík, který okolo sebe shromáždil hlouček nudících se jedinců, neznalých věci a začal je bavit vyprávěním o předchozích Expedicích, o paní Široké, kterou jsem v životě neviděla, ale nabyla jsem pocit, že ji znám celý život, o jednom účastníkovi předchozích Expedic(nemohu si vzpomenout na jméno), který vynikal brčálově zelenými trenýrkami na bílém neopáleném těle, a který prý neustále něco lovil z vody – když ne brýle tak rovnátka a naopak.
Den druhý …
…byla sobota.Vstávat v 8, služba v 7.30 na snídani , po níž se každý snažil zahnat nudu jak se dalo – například Honza Mocek se pustil do zpracovávání statistiky o rychlosti pohybu mravenců v závislosti na teplotě, což ostatně prováděl po celý zbytek svého pobytu na Expedici. Po obědě se nám snažil Myšák „zpříjemnit“ odpoledne přednáškou o proměnných hvězdách.
Večer při nástupu byla vyhlášena tolik očekávaná „pozorovací pohotovost“ a po večeři se hřiště začalo plnit dovezenou technikou a více či méně nadšenými pozorovateli. Pozorovací podmínky nebyly sice ideální, ale pozorovat se dalo. A tak ti největší vytrvalci vydrželi až do časných ranních hodin následujícího dne.
Den třetí…
…byla neděle. Časné ranní vstávání se po probdělé noci podobalo spíše opouštění hrobů, ale i tak se většina účastníků na snídani objevila, až na několik jedinců, kteří sveřepě odmítali opustit své rosou promočené spacáky. Ale i ti byli nakonec službou přesvědčeni. Po snídani následovalo zpracování výsledků z předchozí noci
Následoval oběd. Odpoledne napadl Jirku Krystlů spásný nápad – začal vybrnkávat několik nesmělých tónů(o čež se ostatně snažil již předchozí dny, kdy se jeho počínání nesetkalo s potřebnou odezvou) na vypůjčené šestistrunce(původně dvanáctistrunce), kterou přivezla Dita. Z jeho úporně soustředěného výrazu bylo vidět, že by to konečně mohlo jít, a tak se postupně začal tvořit hlouček muzikálně podchytitelných lidí, kterým Jirka hrál až do té doby, než se mu do hlavy vkradla myšlenka o abnormálně znečištěných toaletách, které se bez jeho okamžité pomoci co nevidět rozpadnou. Jakmile přivedl výše zmíněné zařízení do vysokého lesku, zaimprovizoval Jirka k zájmu všech zúčastněných o heraldice. Večer vlastně už v pondělí ráno se nás snažil opustit Honza Mocek, který kupodivu rychle změnil směr chůze či spíše úprku potkav solidně vyvinutého buldoka, který jak se zdálo neměl ani v nejmenším v úmyslu opustit náš tábor bez úlovku. Lumír ho však neohroženě zahnal řka :“ Jedeš ty bestie“, na což šelma kupodivu reagovala, ježto výrok byl pronesen ústy vedoucího tábora.
Den čtvrtý…
…pondělí.Obvyklé dopolední zpracování výsledků bylo následováno tečkováním Měsíce promítnutého na zeď, obědem, tentokrát v jídelně místního zemědělského družstva a krátkou siestu vystřídala Lumírova přednáška o Slunci, v zatemněné místnosti, při níž se najednou dveře rozevřely dokořán a kromě tolik nechtěných slunečních paprsků vstoupil Rostík Medlínů.V pondělí se také počala formovat nová přezdívka Martina Adamovských. Martin totiž v noci pozoroval s takovým úsilím, že se mu začaly zvětšovat uzliny a měnit hlas, na kteréžto problémy mu nějaká dobrá duše poradila ČESNEK, ježto si onen nebožák druhý den v místním obchodě k nemalému úžasu prodavačky zakoupil a POUŽIL. A věřte, proti česneku nemá sebelepší deodorant šanci.V té chvíli jsme všichni svorně litovali Martinova spolubydlícího Honzu, který to jednu noc nevydržel a vyhnal Česneka spát do našeho improvizovaného promítacího sálu.
Noc z pondělí na úterý opět nebyla ideální, ale pozorovalo se.
Den pátý…
…úterý začalo docela poklidně dopoledním pozorováním a zákresem Sluníčka, následovalo zpracování napozorovaných dat a oběd. Poklidnou siestu však přerušila silná průtrž mračen, která by s trochou štěstí zrušila Mílovi a Lukášovi jejich dočasné obydlí, nebránili-li by jej k našemu velkému pobavení doslova vlastním tělem. Vody bylo v jednu chvíli opravdu všude nadbytek, a tak se Lumír chopil koštěte a snažil se zachránit co se dá…Odpoledne nás Venca Kalaš uzemnil přednáškou o pozorování meteorů. V noci bylo zataženo, takže každý hledal zábavu, kde se dalo. A tu se najednou z Lumíra vyklubal nadějný muzikant, (nenechte se odradit, když vám bude tvrdit, že je samouk – je výborný), s nímž jsme si za nevalné účasti ostatních zpěváků „střihli“ některé kusy, při nichž Lumír tvrdil, že chudáci myši musejí zalézat do děr, když nás slyší. Když už to nemohli poslouchat ani přítomní příslušníci lidského rodu, vytáhli se pověstné Lumírovy povídky a začalo se předčítat dlouho do noci…
Den šestý…
…středa. Bylo celý den zataženo a s nočním pozorováním to vypadalo bledě, pro zvýšení aktivity našich dočasně lenivějících mozků zařadil Rosťa odpoledne přednášku o halových jevech. Večer jsme všichni zapadli do našeho kinosálu a konečně jsme mohli vychutnat tolik opěvovaný Příběh mladistvého intelektuála a další stejně pokleslou zábavu. Když jsme kolem jedné hodiny v noci opustili zadýchaný promítací prostor, obloha nad námi byla nezvykle čistá a plná hvězd. To bylo zděšení, někteří nadšenci (asi je hryzalo špatné svědomí) vytáhli své přístroje a jali se pozorovat. Obloha se ale přece jenom k naší velké úlevě zatáhla a my mohli jít s klidným srdcem spát.
Den sedmý…
…čtvrtek. Při hledání odpovědi na otázku co dělat napadlo Jirku Poláka zkusit orientaci s GPSkou. A tak běžel s několika nadšenci najít vhodnou trasu, na které se ztratí jen opravdu ten nejneschopnější intelektuál. Vybíhalo se po dvojicích, a tak se celková doba běhu protáhla na tři dny.Většinou běželi ti co uměli s GPS s těmi co sní neumí. My s Jiřinou jsme byly vyjímka- ani jedna jsme s tou věcičkou neuměli a všichni se tím náramně bavili. Dá se říci, že všichni našli co měli, jen my jsme se nechci říkat ztratili, ale prostě jsme si celou trasu upravili podle svého. Ze začátku jsme se rozhodly, že to těm zatraceným chlapům nandáme a ukážeme jim, co dokáží schopné ženy. A tak jsme se hned zpočátku dali do běhu – později nám bylo řečeno, že jsme přeběhli první značku, což nám však nezabránilo hledat ji o 100 metrů dál, to se nám ale nedařilo, a tak jsme se rozhodli dojít k další značce, zadané souřadnicemi. Bohužel to byla až 6. značka vzdálená necelé 2 kilometry od našeho původního stanoviště. Při hledání dalších značek jsme narazily na párek divočáků, kteří nám pořádně nahnali. Nakonec jsme se k oné 6. značce vrátily ještě 3-krát, tam jsme vymyslely metodu jak se z tohoto bodu vracet, kterou nám po návratu všichni vyvraceli. Po celou dobu jsme sveřepě ignorovali instrukci, že trasa vede jasně zřetelnými cestami a prolézali vším možným. Až nakonec jsme se dostali k neznámé silnici, kterou jsme využily k našemu návratu domů. Po cestě byla dokonce autobusová zastávka, ale neměly jsme peníze, takže možnost přijet autobusem jsme zavrhli. Po návratu se podle námi popsaných míst zjistilo, že jsem ušli asi nejdelší trasu, ze všech startujících. Alespoň v něčem jsme to těm chlapům nandali…
V noci bylo vcelku jasno, a tak jsem si šla odpočinout na meteory. To jsem si dala- zrovna tu noc toho lítalo víc než jindy.
Den osmý…
…pátek. Dopoledne nezbytné hromadné fotografování a odchod na oběd. Po obědě se v Jirkovi Krystlů opět probudil organizační duch a uspořádal pro hrstku zasvěcených šachový turnaj, který se ale nedotáhl do konce. Bylo však zajímavé narazit na každém rohu na hlouček lidí upřeně civících do šachovnice. Rosťa už to psychicky neunesl a přinesl seznam asi 200 filmů, které si můžeme pustit. Když se mi konečně podařilo jeden vybrat, zjistili jsme, že ho tu stejně nemá, a tak jsme nakonec sledovali to, co navrhl sám majitel. Ale měla jsem dobrý pocit, že jsem si svobodně vybrala, co chci sledovat 😉
Den devátý…
…sobota. Všechno už zavánělo odjezdem, přesto jsme ještě zapálili táborák na rozloučenou a naposledy zazpívali písničky, při jejichž interpretaci nám bylo po celou dobu Expedice tak příjemně…
Den poslední…
…neděle ráno. Poslední snídaně, zabalit, odvozit techniku, rozloučit se a pak tradá domů. Za rok na Expedici 2003 naschle. Co ten rok asi přinese…
