Příjezd – pátek …
Netušila jsem, že můj nový vlastnoručně vyrobený dalekohled bude mít takový ohlas. Ale stalo se. Hned po narážkách na mé řidičské schopnosti se mi dostalo narážek na mé manuální schopnosti. Zkrátka všichni se shlukli kolem příjezdové dráhy způsobené koly našeho vozítka a jali se obdivovat mou absolutní neschopnost díky níž vznikl onen předmět tvarem připomínající kamna nebo rouru od nich, což mi bylo po zbytek pobytu s hojností předhazováno. Lumír se opět snažil působit dojmem seriózního pana ředitele – to kvůli rodičům. Neměl to moc těžké – oni skočí téměř na všechno.
Neděle…
Probudil nás zvuk rozbrušovačky, jíž se nekompromisně ohlásila parta ukrajinských dělníků pracující na zvelebení útočiště místních sportovců. Když odešli vrhli jsme se s Mílou na úklid místnosti, kterou „zvelebovali“ nejvíc. Už jen při vzpomínce na to se mi rosí čelo.
Vůbec v neděli bylo dost horko, což jsem pocítila hlavně, když se na mé propocené tělo řinul prach způsobený vírem zadních kol Lumírova pojízdného…miláčka. Před první jízdou jsem ještě naivně utírala sedadla od prachu, později jsem byla ráda, když jsem jen tak ledabyle odlepila nánosy prachu z očních víček a v konečné fázi jsem upustila i od této zbytečné činnosti, abych neviděla, do čeho lezu. Lumír se sice opět snažil budit dojem seriózního člověka a naoko se vyhýbat výmolům, ale když zjistil, že mu to stejně nikdo nezbaští, nechal toho a kde byla jaká díra, šup do ní, ať si to ti vzadu pořádně vychutnají.
Po návratu z večeře se na nás šklebila zamaskáčovaná Jiřina, která se v rámci krytí živila jakousi hnědou směsí. Ale jo, většina se shodla na tom, že jí to slušelo.
Jen mě tak napadlo. Zkusili jste někdy rychle kombinačkami rozdrtit kostku cukru? Víte, že při tom vznikne slabý záblesk? Nevíte čím to je způsobené? My na to nemohli přijít, přestože jsme se tímto počínáním připravili o poslední zásoby tohoto prášku v krychlové podobě. A kdo, že nás na tuhle myšlenku přivedl? No zkuste hádat. Tohle byl jeden z jeho méně destruktivních nápadů. Loni měřil závislost rychlosti pohybu mravenců na teplotě – chudinky malí. Večer se nepozorovalo a Venca byl donucen k přečtení jeho proklamované a dlouho očekávané povídky. A pak se do noci tradičně pomlouvali osoby přítomné i nepřítomné. Vše nasvědčovalo tomu, že bude silná bouřka, všude kolem se blýskalo, ale u nás nic. Jen v noci přišel menší slejvák, ale i ten mi zvládl udělat ze stanu plavecký bazének a musela jsem strávit noc na nemocničním lehátku. To jsem ještě nevěděla, že je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ráno kolem osmé totiž celý tábor probudil nelidský kravál, způsobený údery čehosi, co se škodolibým výrazem ve tváři třímal v ruce Roman Čečil. Prý chtěl navodit atmosféru z dob paní Široké. Hyena.
Pondělí …
Občas nám nad hlavou poletovala letadla, někdy větší někdy menší, někdy řízená ručně, někdy na dálku. ale pokaždé to byl zážitek. Hlavně Jirkovo letadlo dělalo ve vzduchu možné i nemožné. Fakt nádhera. Lumírovo stroj dělal spíš to nemožné. V činnosti osob podílejících se na údržbě letového parku panovala značná vyrovnanost.
O co delší a usilovnější byla příprava a trénink na let, o to drastičtější volný pád a srovnanější haldička párátek po něm.
Úterý…
Hodně lidí odjelo. Spousta lidí zase přijelo, mezi nimi i Boubíni s Katkou a Martinem. a několik chvil po příjezdu se dali do cvičení, k čemuž mě – osobu se spánkovým deficitem – dohnali také. Odpoledne jsem byla donucena k předvedení mého …kamen. Marceliny dotazy a loajálnost mě naprosto odzbrojily. I když jsem se jí pokusila vyčerpávajícím způsobem odpovědět na všechny její všetečné otázky, stejně si myslím, že mi moc nevěřila. Ale přesto bránila můj přístroj před výpady různých intrikářů. Večer bylo nádherně jasno, takže se opět pozorovalo až do čtyř ráno. Když jsem se v tuto nočně – ranní hodinu soukala do svého modifikovaného příbytku a pozvolna usínala, v jakési předspánkové agonii, moje příjemné blouznění přetrhl zvuk, který jste ještě neslyšeli. Později se ozýval z Lumírova stanu. Ale tuhle noc to Lumír, ani nikdo z jeho okolí, nebyl. Byl to někdo z Boubínů, podle hrubšího přízvuku hádám na mužskou polovičku. Dodneška nechápu, jak to mohl vydržet tak dlouho a tak hlasitě. Neudusil se a ráno vše vehementně popíral, jako ostatně všichni po něm.
Středa…
Mezi nově příchozími bylo i několik zaměstnanců veřejných sdělovacích prostředků, kromě zástupců tisku se dostavila i zástupkyně rozhlasu, která po nás chtěla i něco víc než jen mluvené slovo. Museli jsem jí předvést naše tvrdě secvičené party, které se linuly okolím snad každý den. Kupodivu to přežila – ona i nahrávací aparatura.
Když bylo večer zataženo, pustil se nějaký ten horor a samozřejmě nemohl chybět ani pověstný “ Intelektuál“. Občas se pak někteří jedinci umlčovali hrozebným :“Dialektika!“
Čtvrtek…
Horko k zalknutí. Ideální ke koupání. Pohrdli jsme blízkým „málo špinavým“ rybníkem a bezhlavě se pustili do hledání pořádně zabahněné vodní plochy. Udělali jsme dobře. Po několikakilometrovém putování jsme nakonec v plné svěžesti dorazili k vytouženému cíli, k němuž jsme se zvesela prodírali téměř neprostupným roštím. Ale ten pocit bahýnka prokluzujícího při každém kroku mezi chorobně čistými prsty na nohou byl nepřekonatelný. Původ měla ta krásně konzistentní hmota zřejmě v nedalekém ústavu pro výchovu ušlechtilých růžových zvířátek. A bůhví odkud přitékala svěže nažloutlá voda. No, byli jsme nadmíru spokojeni. Já neodolala a musela jsem si trochu toho zázraku odnést ve svém žaludku – jiná nádoba po ruce nebyla. Celý večer jsem se potom svíjela v křečích. No byla to nádhera. Ráno mi doktor Česnek naordinoval jeho oblíbený a jedinečný medikament, po čemž jsem měla silně rozjitřené pocity. Ale za to jsem byla cítit na hony daleko a kdekdo si nás s Martinem pletl.
Honza Dvořák se ukázal jako vyznavač japonských bojových umění, tak jsme vytvořili dvoučlennou skupinku „vyznavačů jiného životního stylu“ jak nás později nazval Myšák, rozebrali všechna dostupná košťata v okolí a používali je jako zbraně.
Pátek…
Nevybavuji si žádnou význačnou příhodu tohohle dne. Tak snad jen ten nezapomenutelný kolorit, doprovázející i všechny ostatní dny: Expanze; simulátorová pařba; využívání dalekohledů k pozorování Slunce a okolních obyvatel; honba za čímsi kulatým; hra na násady od košťat; kytarový dýchánek; mrtvoly, nevzhledně poskládané různě blízko i daleko od příbytků; Maškovy pokusy o momentky čehokoliv a kohokoliv; Česnek!; oheň a další spousta činností a zážitků, která dělá expedici Expedicí.
Sobota…
Expanze. Co dodat? Proslulá hra, kterou jsem zažila na Expedici poprvé – loni se nehrála. Spousta závisláků se pak plížila po okolí s hlavou plnou nových strategií, jak dostat ostatní. Nejvíce se této činnosti věnoval Jirka Polák. A taky se mu to vyplatilo. Po vyhrané bitvě hlásil škodolibým výrazem ve tváři, že je nadmíru spokojen, že ti břídilové na něj nemají.
Myšák se rozhodl pro včasný zácvik své pětiměsíční dcerky Haničky a v rámci hesla : „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ se ji jal zaučovat do pozorování proměnek. Jaké však bylo jeho zklamání, když se mu nevděčné dítě shlédlo v meteorech. Prostě poloha vleže na zádech ji chuděru malou zaujala nejvíc.
Neděle…
Při odjezdu se Jirka Polák při pokusu o elegantní kličku na zcela rovné, široké cestě při rychlosti cca 20 km/h svalil i se svým plně naloženým autíčkem do lesního příkopu. Na jeho znovuzpojízdnění kupodivu nestačila síla rukou, proto se využila síla ARA a nejenom ta vnitřní.
Dodatečně se omlouvám všem osobám, které jsem zde pomluvila a znevážila. Nebojte, stejně tomu nikdo nevěří. A vy kteří tu pomluvení nejste, nezoufejte. Ozvěte se mi a já to s radostí napravím.
