Zřejmě následkem „okurkové sezony“ si mohli čtenáři českého internetu v nedávné době přečíst články o tom, že naši Zemi možná vbrzku ozáří dvě slunce. Nejde však o to, že by naše Slunce dostalo bratříčka, či sestřičku, ani o to, že by se roztrhlo na dvě. Jeho svitu by mohlo sekundovat světlo z exploze blízké supernovy. Mělo by k tomu dojít při zániku hvězdy Betelgeuse (α Ori), na což upozornil australský fyzik dr. Brad Carter z University of Southern Queensland.
V originálním článku z 19. ledna, uveřejněném serverem news.com.au, se radost fanoušků Lucasových Hvězdných válek, těšících se na nádherné západy dvou sluncí (podobně jako tomu bylo na planetě Tatooi ve zmíněném sci-fi) mísí s apokalyptickým strachem z toho, že by k explozi mohlo dojít v předpověďmi katastrof proslaveném roce 2012 a citacemi dr. Cartera, který víceméně správně popisuje okolnosti případného výbuchu.
Betelgeuse není jedinou hvězdou, u které očekáváme explozi supernovy v astronomicky dohledné době. Podobných hvězd jsou na obloze desítky, ovšem je nutno přiznat, že Betelgeuse je druhou nejbližší z takových hvězd. Blíže je jen nenápadná hvězdička IK Peg, která může explodovat jako supernova typu Ia (jde o zcela jiný mechanismus exploze, než jaký je očekáván u hvězdy Betelgeuse, která vybuchne jako supernova typu II). Betelgeuse je výjimečná tím, že je jednak relativně blízko a také tím, že jde o veleobra velice zářivého, díky čemuž patří mezi výrazně jasné hvězdy noční oblohy. Betelgeuse je od nás vzdálena asi 640 světelných let (ly), zatímco IK Peg pouze 150 ly. V případě, že by Betelgeuse explodovala jako supernova, její jasnost by vyšplhala asi na úroveň jasu Měsíce v první čtvrti. Nelze proto říci, že bychom měli na obloze dvě slunce, neboť supernova by byla asi 50 000x méně jasná než Slunce. Zmíněná podobnost by také nebyla možná vlivem toho, že Slunce je plošný zdroj (pozorujeme jej jako kotouček asi 0,5° veliký) a supernova by byla bodová (podobná jasným planetám, jen mnohem zářivější). Přes všechno to by se jednalo o velice výrazný astronomický úkaz. Supernova by byla pozorovatelná na denní obloze po několik měsíců a jako velmi jasná hvězda by dále zářila na noční obloze po několik dlouhých let. Její jas by však postupně slábl, až by se pohledu pouhým okem vytratila úplně. Na jejím místě by však zůstala neutronová hvězda, či černá díra a do okolního prostoru by se rozlétla obálka zaniklé hvězdy, kterou by naši potomci mohli po několik tisíciletí sledovat, jak se postupně rozpíná a řídne.Z astronomického či astrofyzikálního hlediska však zpráva nepřináší nic nového. Rudý veleobr Betelgeuse, je již několik desetiletí v očích odborníků i veřejnosti považován za horkého kandidáta na explozi supernovy. Vzhledem k nedostatečnému prozkoumání všech jevů, které probíhají ve hvězdě před její přeměnou v supernovu, a hlavně pro značnou náhodnost takového procesu, se od vzniku této myšlenky příliš nezměnil rozsah odhadů okamžiku, kdy by k tomu mohlo dojít. V podstatě všechny tvrdí, že k explozi může dojít okamžitě, ale také za milion let. S touto přesností si autoři nemohli zřejmě odpustit zařazení této události na již celkem dlouhý seznam možných katastrof, které nás potkají v příštím roce. Nezbývá než doufat, že rozumně uvažující jedinci si uvědomí, že ačkoli dokážeme přírodní katastrofy dobře popsat a na základě fyzikálních odhadů předpovědět i jejich přibližný rozsah, jsou v praxi dílem velmi komplexního působení mnoha faktorů, a tak pro předpověď okamžiku, kdy má k dané katastrofě dojít můžeme využít v podstatě jen pravděpodobnost. Šance, že se Země stane svědkem exploze blízké supernovy v roce 2012, je stejně malá, jako že k tomu dojde v roce 2011, 2013, či kterémkoliv jiném. To samé platí pro srážky Země s asteroidy, zemětřesení, sopečné erupce a další katastrofy. Těm, kteří se s tímto nechtějí či nedokáží vyrovnat, zřejmě nemá cenu cokoli vyvracet či dokazovat.
Z hlediska hrozby Zemi je zajímavější právě hvězda IK Peg, která je od nás ve vzdálenosti dost malé na to, aby její exploze ohrozila pozemský život. IK Peg je těsná dvojhvězda tvořená jednou běžnou hvězdou IK Peg A, asi o polovinu hmotnější než Slunce a bílým trpaslíkem IK Peg B, který na sebe nasává hmotu z této hvězdy. Současná hmotnost trpaslíka je asi 1,15 hmotnosti Slunce. Až jeho hmotnost naroste na 1,44 Slunce, exploduje jako supernova typu Ia a kompletně se rozptýlí do okolí. Naštěstí pro Zemi se tato dvojhvězda pohybuje směrem od Slunce, a tak v době, kdy se hmotnost trpaslíka zvýší na nebezpečnou mez, by již měla být v dostatečné vzdálenosti.
Výbuchy blízkých supernov nejsou příliš častým jevem, právě naopak. Alespoň z lidského hlediska. Průměrně vzplane supernova v naší Galaxii jednou za asi 500 let. Těch blízkých je však opravdu jen málo. Přesto známe svědka podobné, avšak ještě těsnější exploze, než nás někdy potká při skonu Betelgeuse. Jmenuje se Geminga, což vzniklo z anglického „Gemini gamma-ray source“ neboli „zdroj záření gama v souhvězdí Blíženců“. V italštině to však znamená „zde nic není“, což dobře koresponduje s tím, že v ostatních frekvenčních pásmech Geminga téměř nezáří. Byla objevena na počátku sedmdesátých let minulého století detektory záření gama na družici SAS-2, později se zjistilo, že jde o třetí nejjasnější zdroj gama na obloze a na počátku devadesátých let sonda ROSAT zjistila periodu rotace 0,237 s a díky tomu nyní víme, že se jedná o pulsar – neutronovou hvězdu, která zůstala po explozi supernovy před asi 360 000 roky. Na základě propočtů současného pohybu Gemingy se předpokládá, že v okamžiku vzplanutí se nacházela jen asi 100 světelných let od nás.
V době maximálního jasu Geminga zářila na obloze více než Měsíc v úplňku. Přesto fakt, že tu jsme, znamená, že vliv na pozemský život zřejmě nebyl zásadní, natož fatální. Vzplanutí Gemingy se však připisuje na vrub vytvoření tzv. „místní bubliny“, oblasti o průměru asi 300 světelných let, v níž je i Slunce. Z této bubliny je vyfoukán mezihvězdný materiál, takže hustota částic je zde asi 10x nižší, než je průměrná hodnota v naší Galaxii.
