Poslední červencové pondělí roku 2013 se areál fotbalového hřiště u obce Bažantnice proměnil v astronomický tábor s předlouhým oficiálním názvem Letní astronomické praktikum – Expedice 2013. Tuto akci pořádá každoročně Hvězdárna a planetárium Plzeň a má za sebou již více než padesátiletou tradici. Za tu dobu vystřídala pět lokalit a v blízkosti Bažantnice se konala po čtrnácté.
Příjezd na místo, podobně jako roku 2011, poněkud komplikovala objížďka, která byla dokonce na téměř stejném místě jako tehdy – u obce Nekmíř. Ti, co si navykli jezdit přes tuto vesnici, ji museli složitě objíždět, aby nakonec zjistili, že je výhodnější zvolit úplně jinou trasu. Přes tento zádrhel vše probíhalo podle plánu a během prvního dne do Bažantnice v pořádku dorazili jak účastníci, tak všechen potřebný materiál. Ve vnitřních prostorech proběhla důkladná reorganizace, díky které se zázemí pro fotbalisty změnilo tak, aby vyhovovalo amatérským astronomům. Venku, v zadní části areálu, postupně vyrostla skupina stanů, kam si táborníci nanosili své potřeby. Jak už se stalo téměř pravidlem, i tentokrát se výstavba tábora neobešla bez deště. Naštěstí to nebylo náhlé, ale nejprve začalo jen poprchávat. Navíc to bylo v době, když už byl téměř celý stanový komplex hotov. Všichni proto rychle dokončili potřebné operace, a protože déšť postupně zesiloval, ukryli se pod střechu. Smůlu měla jen jedna dvojice, která přijela později, a tak svůj příbytek stavěla již během deště.
V podvečerních hodinách vedoucí praktika Lumír Honzík všechny svolal na nástup a vysvětlil zejména nováčkům, kteří byli na Expedici poprvé, jak bude celá akce probíhat. Nových účastníků bylo celkem šest, z toho dva patřili ke slabšímu pohlaví. Proti předchozímu roku, kdy se nikdo nový neobjevil, to byla vítaná změna. Po nástupu se všichni přichystali na cestu do Hvozdu, kde byla v místní hospodě připravená večeře. Kvůli intenzivnímu dešti se tentokrát jelo auty, protože jinak by všichni pořádně promokli. Po večeři sice přestalo pršet a obloha se trochu vybrala, ale na pozorování to nebylo. Na rozdíl od astronomů vlhké počasí vyhovovalo malýmžabičkám, které se objevily v areálu i okolním lese. Bylo jich ohromné množství a expedičníci museli při chůzi dávat bedlivý pozor, aby žádnou nezašlápli.
Následující den i všechny ostatní už byly klasické „expediční“. První vstala služba, připravila teplý čaj a něco k zakousnutí a poté vzbudila ostatní expedičníky. Ti spáchali ranní hygienu, nasnídali se a pak se vrhli do víru dopoledního programu. Jeho náplň záležela zejména na tom, zda byla k dispozici nějaká napozorována data. Pokud ano, bylo zapotřebí je zpracovat, což se neobešlo bez výpočetní techniky. Ke slovu přišly různé programy na zpracování meteorů, fotografií, proměnných hvězd a podobně. Jestliže nebylo zapotřebí nic zpracovat, mohl být program poměrně volný. Sportovně nadaní táborníci si mohli samozřejmě zaběhat po hřišti s míčem, ale nebyla to jediná dostupná sportovní aktivita. Provozoval se například i volejbal či badminton. Další účastníci dali přednost knížce, hře na kytaru, různému klábosení nebo i odpočinku. Relaxace byla důležitá zejména, pokud se nastřádalo několik pozorovacích nocí za sebou.
Dopoledne vždy uteklo velmi rychle, protože zejména po pozorovací noci se vstávalo poměrně pozdě. Na oběd se chodilo do jídelny zemědělského družstva Hvozd a muselo se vyrazit včas, protože jeho výdej končil ve dvanáct hodin. Služba vyrážela už kolem jedenácté, zbytek tábora pak poté, co se vrátila zpátky. Poněkud jinak to bylo o víkendech, kdy měla jídelna zavřeno. To se na oběd chodilo do hospody a byl posunut zhruba na jednu hodinu odpolední. Během zpáteční cesty většina expedičníků ještě zavítala do místního krámku, který prodělal od minulého léta značné změny. Celý vnitřek byl přeorganizován a změnil se z klasické pultovky na samoobsluhu. Zde si táborníci doplňovali své zásoby nápojů a potravin a nezřídka si udělali radost i nějakou dobrotou.
Po návratu do tábora se opět mohli věnovat rozličným činnostem. Kromě již zmíněných aktivit se v některých dnech konaly odborné přednášky. Většina z nich byla věnovaná metodice pozorování a byla proto určena zejména začínajícím pozorovatelům, ale našla se mezi nimi i jedna zaměřená na spektroskopii. Ta byla doplněna i několika zajímavými praktickými ukázkami. Kdo chtěl, mohl si také vyzkoušet střelbu na terč ze vzduchovky. V této disciplíně se několikrát uskutečnil turnaj. Malá skupinka táborníků se zabavila tím, že stavěla v lese různé přístřešky a stavby ze šišek, mechu, větví a drobných klacíků. Protože několik dní bylo značné teplo, skupiny expedičníků často vyrážely za les, zchladit se ve vodě blízkého rybníka. Do vody se vydali i někteří, kteří v předchozích letech rybníkem opovrhovali a nyní museli uznat, že mu křivdili. Přímo při vstupu bylo sice zapotřebí udělat dva tři kroky bahnem, ale dále již bylo dno písčité a samotná voda byla docela čistá.
Kolem půl páté odpoledne měla služba další povinnost – vyrobit svačinu, aby nakrmila všechny táborníky. K tomu musely být samozřejmě v táboře dostatečné zásoby surovin, což hlídal hospodář. Když se začaly povážlivě tenčit, vydal povel, pár expedičníků usedlo do planetární dodávky a vyrazilo do Manětína, aby zásoby doplnilo. Po svačině následovaly zhruba dvě hodiny, než byl svolán pravidelný nástup. Na něm se sešli všichni táborníci, aby si od vedoucího vyslechli přehled toho, co se událo a co má stát následujícího dne. V rámci toho se mimo jiné dozvěděli, kdo bude mít příští den službu a meteorologickou předpověď na nadcházející noc. Byla-li naděje na jasnou oblohu, vedoucí určil, čemu se budou táborníci v noci věnovat a rozdělil je do skupin podle druhu pozorování. Po nástupu se vyráželo na večeři opět do hospody ve Hvozdu. Zde se táborníci posílili a poté vrátili zpět do tábora. Večerní program závisel na stavu oblohy. Když se nad areálem převalovala oblačnost a ani výhled nebyl lepší, bylo možné zbytek dne věnovat zábavě. Jeden zatažený večer byl například věnován tradičnímutáboráku, kdy si expedičníci mohli vlastnoručně opéci špekáčky nebo vyrobit nad plameny topinky. U ohně se také hodně povídalo a probíralo vše možné. Protože uzeniny se nesnědly všechny, druhý den odpoledne si skupina táborníků rozdělala oheň ještě jednou a opekla si je ke svačině.
Roku 2013 se uskutečnilo několik menších, individuálních výletů po okolí a jeden větší, které ho se zúčastnili téměř všichni táborníci. Jeho prvním bodem se stala návštěva kostela sv. Jana Křtitele v Manětíně, jehož prohlídku zajistil Václav Sidorjak. Díky němu bylo možné si prohlédnout velkou skupinu netopýrů, hnízdících nedaleko zvonice. Jejich počet se odhaduje na tisícovku kusů a je největší v západních Čechách. Po vystoupání výš se expedičníci dostali k hodinovému stroji a kdo měl ještě dost sil a neměl problémy se závratí, mohl pokračovat až k vrcholu kostelní věže. Zde už to bylo docela náročné, protože cesta vedla přes několik žebříků, po kterých se nelezlo úplně snadno. Navíc, čím výš se stoupalo, tím bylo větší horko. Odměnou za překonání těchto překážek se stal krásný výhled do okolí. Když táborníci později sestoupili z výšin na pevnou zem, dopřáli si nejprve malý odpočinek, aby poté nasedli do aut a pokračovali k obci Plachtín. Odtud už museli zbytek cesty lesem šlapat pěšky, aby se dostali k zaniklé obci Umíř. Tu v dnešní době připomínají už jen zbytky sklepů, pár studen, staré ovocné stromy a kaplička. Posledním místem, kam směřovaly kroky výletníků, byla nedaleká lokalita, kde se před více než 150 lety těžil křemenný písek. Dosud jsou zde vidět haldy hlušiny a pár menších jezírek. Největší zajímavostí je ale jedna prohlubeň, které se říká ledová jáma nebo prostě lednička. Proč má takový název, zjistíte, pokud sestoupíte na její dno. Ačkoli v době návštěvy byl horký letní den a teploty byly více než 30°C, v jámě teploměr ukazoval zhruba o dvacet stupňů méně. Přesná příčina tohoto zvláštního jevu není dosud spolehlivě objasněna, spekuluje se o tom, že na dně proniká na povrch studený vzduch z dalších podzemních prostor, nacházejících se v okolí. Po krátkém ochlazení a prohlídce okolí se výletníci vydali na zpáteční cestu do Bažantnice.
Další akci pro táborníky připravil Michal Bareš koncem Expedice a jednalo se o hru na způsob stopovačky. Na různá místa v okolí ukryl celkem 26 papírů, které byly označeny velkým písmenem a expedičníkům ukázal mapu s orientačním vyznačením míst, kde se nachází. Zájemci o hru se rozdělili do dvojic a každá si vylosovala jedno písmeno. Poté mohla vyrazit do terénu a papír s určeným písmenem najít. Nebylo to úplně jednoduché, protože řada papírů byla ukryta na špatně přístupných místech, a tak hráči museli prolézat křovím, chodit po poli, ve vysoké trávě, pátrat pod kameny a podobně. Jestliže se účastníkům stopovačky podařilo papír najít, zjistili, že je na něm kromě písmene i otázka, u ní tři odpovědi a před každou další písmeno. To určovalo, jaký papír se mají hráči vydat hledat jako další. Záleželo tedy na tom, zda odpověděli správně, nebo špatně. Pokud vybírali dobře, písmena je postupně navedla až k poslednímu papíru, na kterém už nebyla žádná otázka, ale šifra. Výsledek této šifry spolu s pořadím, v jakém odhalovali jednotlivá písmena, hráči odevzdávali přímo hlavnímu organizátorovi. Ten následně prověřoval správnost odpovědí i šifry. Do hry se zapojil celý tábor, někteří expedičníci ji hráli dlouho do noci a vraceli se za úplné tmy. Jedné dvojici se dokonce podařilo projít všechny požadované body stopovačky ještě ten samý den, co byla vyhlášena. Ostatní si ji rozložili do dvou dnů, protože ukončení hry bylo naplánováno až na další den, konkrétně na večerní nástup. Na něm Michal vyhlásil vítěze a několik nejúspěšnějších účastníků odměnil drobnými cenami. Akce se velmi povedla a líbila se všem zúčastněným. Je proto pravděpodobné, že s nějakou její obdobou se setkají i účastníci budoucích Expedic.
Co se týče počasí, zažili účastnici Expedice 2013 několik extrémů. Pár dní převládaly vysoké teploty (i když naštěstí už ne tak tropické, jako těsně před začátkem praktika) a několikrát denně se vyráželo koupat do rybníka. Jasná obloha umožnila pozorování několik nocí po sobě, aby později přišla série dnů, kdy spatřit Slunce byla vzácnost. Tábor párkrát zkropil vydatný déšť doprovázený silným větrem a někdy i slabším krupobitím. Některé průtrže mračen byly dokonce tak intenzivní, že poškodily pár stanů. Docela děsivá byla jedna noc, která byla vyplněna prudkou bouří, při které blesky téměř nepohasínaly a proudy vody bičovaly stanové celty dlouhé hodiny. Jedna osádka stanu jej dokonce musela kvůli zatékání v noci narychlo opustit a přeběhnout v prudkém dešti do úkrytu pod střechu. Protože všechny věci, zanechané ve stanu, včetně spacáků, měla mokré, strávila zbytek noci v jedné ze šaten pod erárními dekami. Ty byly celou dobu Expedice uloženy v jedné místnosti a díky tomu zůstaly suché. Po jednom takovém silném dešti a větru táborníci zjistili, že na cestě, po které se chodilo na jídlo do Hvozdu, leží poražená část stromu. Po chvilce pátrání se ukázalo, že se jedná o špičku nedaleko stojící borovice. Lepší ani nedomýšlet, co by se stalo, kdyby něco takového spadlo na některého táborníka.
Trochu překvapivě se roku 2013 expedičníci nedočkali žádné formy akce, která byla organizována v minulých letech ve spolupráci se Západočeskou pobočkou České astronomické společnosti a patřila mezi velmi oblíbené. Ta se původně nazývala Den s pobočkou, později, když byla trochu zredukována, Odpoledne s pobočkou. V minulém ročníku se změnila na hodinový Messierovský maratón a letos byla úplně vypuštěna. Na vině byla zřejmě přílišná časová zaneprázdněnost případného organizátora.
Z odborné činnosti se na Expedici 2013 uskutečnilo několik pozorovacích programů. I když to možná na první pohled zní zvláštně, jeden z nich se provozoval výhradně přes den a to pouze, pokud byla jasná obloha. Jak už asi tušíte, objektem zájmu se stala naše nejbližší hvězda – Slunce. Sledovala se jeho fotosféra a chromosféra a to vizuálně i fotograficky. Vybraní táborníci navíc pravidelně fotosféru zakreslovali na speciální protokol a pak se jednotlivé kresby vyhodnocovaly. Kromě Slunce se několikrát během Expedice 2013 zaznamenávala oblačnost pomocí digitálního fotoaparátu. Ten byl uchycen do stativu a pořizoval dlouhou řadu snímků v předem daných intervalech. Tato činnost trvala obvykle několik hodin a série snímků byla později zkonvertována do videa, které bylo ještě zrychleno, aby se zdůraznila dynamika zachyceného dění. Podobným způsobem se dal sledovat například i pohyb účastníků kolem slunečních dalekohledů nebo závěrečné balení tábora. Všechny další programy se mohly rozběhnout až poté, co Slunce z oblohy zmizelo, a nastala tma. Samozřejmě dalším nutným předpokladem bylo, že na nebi v té době nesměla být oblačnost. Během večera si účastnici připravili vše potřebné, a když se dostatečně setmělo, začali pozorovat.
Nejstarším druhem pozorování, které se provozuje už od samých počátků Expedice v 60. letech, bylo vizuální sledování meteorů. To je organizováno tak, že se vytvoří skupina asi tak tří až šesti pozorovatelů, kterým údaje zaznamenává do protokolů zapisovatel. Pozoruje se bez zákresu, rojová příslušnost je určována přímo během hlášení. Hlavním výsledkem je pak frekvence jednotlivých rojů a zastoupení meteorů různých jasností. Dalším druhem pozorování bylo teleskopické sledování zákrytových proměnných dvojhvězd. Tento program je v posledních letech poněkud zanedbáván, zejména proto, že jej téměř úplně nahradilo přesnější pozorování pomocí CCD kamer. Podobný trend je ostatně možné sledovat i u meteorů, které zaznamenávají speciální televizní kamery. Jednu takovou má i H+P Plzeň, ale tazůstala v Plzni a na Expedici se meteory pozorovaly jen vizuálně. Ale zpět k proměnným hvězdám. Po několika letech, kdy na nočním programu zcela chyběly, se roku 2013 uskutečnilo na Expedici jejich teleskopické pozorování a vyhodnocení. Třetím programem, který zajímal značnou část amatérských astronomů, byly různé formy amatérské astronomické prohlídky oblohy, zkráceně AAPO. Tento druh pozorování se dělal jak pouhým okem (vizuálně), tak pomocí dalekohledu (teleskopicky). Vizuální podoba se na Expedici provozovala zejména pro úplné začátečníky, kteří se díky ní seznamovali s oblohou. Teleskopické AAPO využívali někteří zkušenější pozorovatelé, kteří vyhledávali na obloze zajímavé objekty a někdy se je pokoušeli zakreslovat. Hledání objektů dalekohledem si vyzkoušeli i nováčci, těm ale zpočátku musel pomoci někdo zkušenější a ukázat jim, jak s technikou správně zacházet. Speciálním druhem AAPO, který se ale většinou označuje jako astrofotografie, byla její fotografická varianta, kdy se k dalekohledu připojilo snímací zařízení a díky němu mohly vzniknout velmi pěkné fotografie vzdálených vesmírných objektů. Některé z nich si můžete prohlédnout například ve fotogalerii Jiřího Poláka. Zajímavé snímky vznikaly také při snímkování velké části oblohy bez pomoci dalekohledu po dobu několik hodin. Z těchto fotografií se dá později v počítači složit snímek, na kterém jsou vidět stopy hvězd(startrails) za dané období a případně i pohyb dalších objektů – například přelety letadel či družic. Na těchto snímcích se také hledají meteory. Poslední odborný noční program spočíval v pořizování spekter vybraných objektů. I přes výše uvedené vrtochy počasí se během Expedice 2013 uskutečnilo pět pozorovacích nocí, což je solidní výsledek a získaných dat je poměrně dost.
Když se přiblížil konec Expedice, museli se všichni zapojit do postupné likvidace tábora. Předposlední den vedoucí praktika přidělil všem účastníkům určité úkoly, které museli následující, poslední den splnit. Patřily mezi ně úklid všech prostor, úprava inventáře do původní podoby, stěhování materiálu, nakládka vozidel a další. I když se poslední noc pozorovalo, vstávat se muselo o něco dříve než jindy. Hned po snídani, na které se dojídaly zbylé zásoby, se všichni pustili do bourání stanů. Když se jim to povedlo a všechny své věci naskládali buď do aut, nebo někam na betonový plácek, šli splnit svěřené úkoly. Z této činnosti je po nějaké době vytrhnul zvuk motoru, přicházející shora. Nad táborem se objevil Václav Sidorjak na svém motorovém padáku, udělal několik nízkých průletů, zamával všem účastníkům, svým fotoaparátem pořídil pár snímků a zase odlétl. Fotografie je možné si prohlédnout na samostatné stránce. Po této příhodě se expedičníci vrátili ke svým činnostem. Pro mladší účastníky postupně přijížděli rodiče a odváželi si je, takže počet táborníků, postávajících na plácku s hromadou osobních věcí, se pomalu snižoval. Po několika hodinách bylo dílo dokonáno. Stanové městečko kompletně zmizelo, vše potřebné už bylo naskládáno do vozidel, areál byl uklizen a uveden do stejného stavu, v jakém byl před příjezdem táborníků. Mezitím bylo vyřízeno i vyúčtování, a tak bylo možné se rozloučit, nasednout do vozidel a areál v Bažantnici opustit. Některým expedičníkům se ani moc nechtělo, ale jiná možnost nebyla. Kolem poledne areál hřiště osiřel. Bude teď dalších zhruba dvanáct měsíců sloužit původnímu účelu – fotbalistům a jejich fanouškům. Nám nezbývá než doufat, že o příštích prázdninách se sem většina účastníků znovu vrátí a uskuteční se zde další ročník Expedice. Vzhledem k tomu, že nad existencí Hvězdárny a planetária Plzeň v budoucnu visí velký otazník, to však není úplně jisté…
