Předpovědí zákrytů hvězd planetkami je k dispozici čím dál tím více. Současně lze obecně říci, že i jejich kvalita, s ohledem na stanovení času úkazu a průběhu stínu po povrchu Země, stoupá. Známe detailněji dráhy stále většího počtu planetek a velký pokrok se podařilo učinit i v přesnosti určení pozic hvězd. Přesto se pravděpodobnost úspěšného, tedy myšleno pozitivního, měření času zákrytu hvězdy planetkou pro astronoma amatéra, zájemce o pozorování tohoto typu úkazů s běžnou výbavou, příliš nezvýšila. Jak tedy vybírat vhodné úkazy pro pozorovací kampaně?
Přibývá totiž předpovědí zákrytů slabých hvězd často malými planetkami (nad 11. mag a pod 50 km). Prakticky pravidlem u takovýchto předpovědí je hodně vysoká nejistota dráhy stopy, která několikanásobně převyšuje její vlastní průměr. Pravděpodobnost pozitivního měření je tak na centrální linii pouhých 10 až 20 % a jen velice pozvolna klesá se vzdáleností. Navíc s klesající jasností zakrývané hvězdy je nutno si dávat pozor i na to, aby pokles jasnosti splynuvšího páru při vlastním zákrytu byl dostatečně velký. Dalším praktickým problémem především pro vizuální pozorovatele je nepříjemně krátká doba trvání úkazu.
Avšak problematické bývají i předpovědi zákrytů slabých hvězd většími planetkami. Zde se ještě větší měrou obvykle projevuje nebezpečí malého poklesu jasnosti dvojice při zákrytu. Někdy se dokonce stává, že planetka je jasnější než zakrývaná hvězda a v takových případech se pokles jasu při zákrytu (v porovnání se součtem jasu obou těles těsně před a po úkazu) pohybuje v řádu desetin magnitud. Pro vizuálního pozorovatele se tím pádem takový zákryt stává zcela nepoužitelným a i v případě využití některé z objektivních metod (nejčastěji video nahrávka) je zpracování záznamu často problematické a nejednoznačné.
V obou výše uváděných případech je velice sporné využívat expediční způsob pozorování. U malých planetek je vysoká nejistota dráhy, takže pokud zůstanete na svém stabilním stanovišti máte téměř stejnou pravděpodobnost úspěchu a v obou případech navíc můžete vesměs využít větší dalekohled (jehož přesun je buď zcela nemožný nebo by byl minimálně obtížný) a lepší záznamovou techniku.
Optimálním případem je úkaz, do něhož vstupuje jasná hvězda (jasnější než 10. mag) a větší planetka s co nejlépe známou dráhou. Ale problémy mohou nastat i v tomto případě. Pozor si musíme dávat i tentokrát na vzájemný poměr jasností obou těles, respektive na dostatečný skok změny jasnosti při zákrytu. Na druhou stranu je nutno uvést, že u takto jasných hvězd je tento problém spíše výjimkou a týká se pouze velice úzké skupiny největších planetek.
Od velikosti a „stáří“ planetky (doby od okamžiku objevu) se obvykle odvíjí i lepší znalost její dráhy, čímž se zvyšuje přesnost upřesnění stopy stínu. Pravděpodobnost úspěchu při pozorování na centrální linii tak většinou stoupá vysoko nad pravděpodobnost 50 %. V oblasti okraje stínu se stále drží hodně vysoko a naopak s rostoucí vzdáleností pak prudce klesá (ve vzdálenosti 1 sigma až na pouhé jednotky procent).
Právě takovéto vzácné případy pak dovolují využití expedičního způsobu pozorování. Stojí totiž za to vyplnit pozorovateli pokud možno co nejhustěji oblast napříč stínem a stabilní stanice doplnit „mobilními“ stanicemi, které zaplní „hluchá“ místa stopy. Příležitost nám k tomu navíc dává i skutečnost, že na „mobilních“ stanovištích, díky dostatečné jasnosti zakrývané hvězdy, nemusí být k dispozici přehnaně velké dalekohledy, jejichž přeprava by činila problémy.
Na druhou stranu ukázalo se, že ani přípravu těch na první pohled nejjednodušších pozorování není dobré podcenit. Stačí si vzpomenout na zákryt hvězdy Regulus (α Leo, 1,2 mag) planetkou Rhodope z 19. října 2005, jehož stopa protínala Portugalsko a Španělsko a dotkla se také jižní Itálie. Získáno bylo 12 pozitivních měření, z nichž většina byla pořízena prostřednictvím videozáznamu běžnými videokamerami. Tedy na první pohled jednoznačně objektivní metodou, která by měla dát přesné výsledky. Prakticky všichni pozorovatelé, z nichž někteří byli zkušenými zákrytáři, podcenili časové napojení svých záznamů a výsledkem je, k dalšímu zpracování, prakticky nepoužitelná sbírka dvanácti jednotlivých měření, která nevedou k žádnému uspokojivému profilu.
A na závěr ještě jedna poznámka k výjezdům. Je vhodné do poslední chvíle sledovat prostřednictvím internetu upřesnění úkazu. Stává se, i když je to málo časté, že se stín na poslední chvíli „posune“ o stovky kilometrů. Jako příklad lze z poslední doby uvést zákryt hvězdy planetkou Itha 28. prosince 2007. Upřesnění dráhy stínu se z linie Praha – Plzeň prakticky hodiny před úkazem posunulo až do Itálie. A nastávají i nepříjemnější případy. Stačí připomenout náš jarní výjezd do oblasti Mladé Boleslavi, kudy měl 5. dubna 2007 večer procházet 100 km široký stín planetky Kreusa. Snaha posunout se blíže centrální linii nás připravila o pozitivní měření. Výsledky totiž následně ukázaly, že skutečná dráha stínu, po jeho posunu k jihu, protínala neomylně Plzeň a Rokycany, zatímco Mladá Boleslav zůstala severně od stínu. Takže připraveni musí být pozorovatelé na cokoli, ale hlavní je nenechat se podobnými nezdary a zklamáními odradit. Radost z úspěšného pozitivního pozorování za to určitě stojí.
Tento článek by měl být pobídkou pro zkušené i začínající pozorovatele zákrytů hvězd planetkami, aby se zapojili do diskuse na téma uvedené v názvu článku. Budu rád za jakoukoli reakci. Shrnutí problematiky pak společně provedeme na setkání ZARok, které je naplánováno na září na Hvězdárně v Rokycanech.
