Meteory – Pozorování meteorů na Plzeňsku

Pozorování meteorů má na Plzeňsku tradici dlouhou několik desetiletí. Prvními a po dlouhou dobu také jedinými akcemi, kde se meteory pozorovaly, byly takzvané „Meteorářské expedice”. První z nich uspořádala Hvězdárna a planetárium Plzeň již v roce 1960. Jednalo se o speciální tábor pro mladé astronomy-amatéry, kteří se v noci za příznivého počasí věnovali sledování a zaznamenávání meteorů. Přes den se pak napozorovaná data zpracovávala. Zhruba do poloviny 80. let byly meteory jedinou odbornou činností těchto akcí, později se postupně přidala i další pozorování – proměnné hvězdy, amatérská astronomická prohlídka oblohy, komety, Slunce a další.
O tom, jak se pozorovalo v úplných počátcích bohužel není příliš informací. Jisté je, že v první polovině 80. let se vizuální meteory dělaly pod takzvanými „kruhy“. Jednalo se o dřevěný rám, ve kterém byly dva plechové kruhy, které připomínaly ráfky od kola, v nich bylo pomocí drátů vytvořeno několik soustředných kruhů a zcela uprostřed každého kruhu bylo olůvko. Pod každý z těchto rámů se museli nasoukat dva pozorovatelé (pod každý kruh jeden) tak, aby měli oči přesně pod středem daného kruhu. Pomocí drátěné konstrukce měli rozdělené své zorné pole a to jim pomáhalo při určování některých údajů. Tato metoda se používala do roku 1984. Tento rok navštívila Expedici dvojice pozorovatelů z Brna a začala účastníky zaučovat na novější metodu, při které se již kruhy nepoužívaly.
Meteory se pozorovaly ve skupinách. Ve skupině byl vždy jeden zapisovatel a několik (obvykle kolem pěti) pozorovatelů. Ti leželi tak, aby jim nic nebránilo ve výhledu a museli být na pozorování náležitě vybaveni. Přesto, že se pozorovalo v létě, v noci přeci jen bývá chladno a tak přišly ke slovu nejen péřové spacáky, nafukovací matrace nebo jiné podložky, ale také teplé oblečení. Dále museli mít u sebe mapy na zákres, pevnou podložku, zastíněnou baterku, tužku a pravítko. Zapisovatel musel být trochu stranou, aby nepřekážel pozorovatelům ve výhledu a případně je nerušil světlem. Mezi jeho vybavení patřila židle, stolek, psací potřeby, protokoly, co nejpřesnější časomíra a „krmítko“. Netušíte, co to je? To byla taková dřevěná bedýnka, kde bylo zamontováno tlumené červené osvětlení a řada očíslovaných světýlek. Každý z pozorovatelů měl totiž u sebe takzvaný „tastr“, což bylo tlačítko na konci kabelu. Těmito kabely byli propojeni všichni pozorovatelé se zapisovatelem a když uviděli meteor, zakřičeli „Stop!“ a zmáčkli tastr. Zapisovateli se v krmítku rozsvítilo číslo a hned věděl, kdo z pozorovatelů daný meteor viděl. Zapsal čas spatření meteoru a poté, co si pozorovatelé zakreslili meteor do mapy, kterou měli u sebe, je postupně vyzýval, aby mu hlásili své údaje. Napájení obstarával olověný akumulátor, který byl obvykle umístěn pod stolkem zapisovatele.
Druhá metoda pozorování meteorů byla teleskopická a ta se v té době neměnila. Spočívala ve sledování určené oblasti oblohy obřími dělostřeleckými binary 10×80, lidově zvanými „děláky“. Výbava pozorovatelů u „teleskopů“ musela být poněkud odlišná od té, co používali „vizuálové“. Museli být ještě tepleji oblečeni, protože nepozorovali ve spacáku, ale vsedě. Dále k pozorování potřebovali dalekohled se stativem, židli, mapku zorného pole a opět zastíněnou podložku pod mapu, baterku, tužku a pravítko. Museli být také schopni najít dalekohledem na obloze sledovanou oblast. I u této metody pozorování se pozorovalo ve skupinách se zapisovatelem, kterému se hlásily údaje. Zákres pak prováděl sám pozorovatel do speciální mapky. Vzhledem k tomu, jak se obloha během noci otáčela bylo nutné jednak otáčet mapku tak, aby odpovídala skutečnosti, ale hlavně stále sledovat, jestli z dalekohledu „neutekla“ sledovaná oblast. U teleskopických pozorování býval často problém s rosou. Pokud byl silný spad rosy, bylo nutné jednou za čas vyčistit objektiv. K tomuto účelu měl u sebe zapisovatel vatu a v případě potřeby rosu pozorovatelům z okuláru setřel.
Těmito dvěma způsoby se pozorovalo do začátku 90. let. Pak došlo k řadě změn. Jednak se kvůli nesouhlasu nového majitele pozemku musela Expedice přestěhovat na jiné místo a zároveň Hvězdárna a planetárium Plzeň přestala zajišťovat předání napozorovaných výsledků do Brna. Tyto povinnosti přešly přímo na pozorovatele.
Kontakty se SMPH navázal jako první Jaroslav Kovařík a přišel s tím, že je nutné modernizovat pozorovací metodu tak, aby odpovídala celosvětovému standardu. Přes počáteční nesouhlas se postupně podařilo přejít na metodu, doporučovanou SMPH, ale s určitými úpravami. Jedná se vlastně o jakousi kombinaci starších metod a té novější. Určování údajů a korekcí je podle aktuálního návodu, ale navíc zapisujeme ještě další parametry, které již SMPH nevyžaduje. Patří mezi ně stopa (doba trvání světelné stopy), délka (slouží k orientační kontrole správnosti zákresu, nebo k určení rojovosti), barva a případně vzdálenost od radiantu (určuje se pouze při statistickém pozorování).
Přesunem Expedice na jinou lokalitu se přestaly pozorovat meteory teleskopicky. Bylo to hlavně způsobeno tím, že se hodně vyměnili pozorovatelé. Téměř všichni „veteráni“ přestali jezdit a nahradily je mladší ročníky. Zůstalo jen vizuální pozorování a to ve dvou podobách. Pokud není příliš vysoká frekvence, pozorování se provádí individuálně, každý si své údaje sám zapisuje do protokolů a samozřejmě také meteory zakresluje do map. V době, kdy je očekávána vysoká frekvence, je z pozorovatelů utvořena skupina se zapisovatelem, který zaznamenává údaje od jednotlivých pozorovatelů včetně určení rojové příslušnosti a zákres se neprovádí.
V té době se pozorování meteorů neprovádělo systematicky, ale vždy jen několik nocí v roce na Expedici. Jinak se po zbytek roku nepozorovalo. To se změnilo v roce 1993, kdy se začaly pořádat takzvané „pozorovací víkendy“. To se vždy domluvila skupinka pozorovatelů a v předem určený víkend vyrazila na určité stanoviště. Zde se přes den chodilo na výlety po okolí a diskutovalo se o všem možném, v noci se za příznivého počasí pozorovalo. Většinou se jezdilo na Skalky u obce Losiná nebo na hvězdárnu v Rokycanech. Také se dělaly akce na jednu noc, kdy se vyrazilo večer a po skončení pozorování se zase všichni vrátili domů do svých postelí. K tomuto účelu se nejčastěji používala chatička na Valše, kde se dělaly meteory i proměnné hvězdy. Díky těmto akcím podstatně stouply počty pozorování a v některých letech tvořily výsledky od plzeňské skupiny více než polovinu dat z celé republiky.
Po této „zlaté éře“ nastal koncem 90. let jakýsi útlum, který přetrvává dodnes. Větší část pozorovatelů zestárla a přestala se meteorům věnovat a mezi novým astronomy-amatéry není o tento druh pozorování příliš velký zájem. V současnosti se pozorují meteory v podstatě opět jen na Expedici a když vyjde počasí, tak na pozorovacích víkendech. Zkušenějších pozorovatelů je v současnosti velmi málo a tak při skupinovém pozorování tvoří většinu pozorovatelů úplní nováčci. Ti si obvykle vyzkouší několik pozorovacích nocí a pak přechází na nějaké jiné pozorování. Co se stane, až odejdou i ti poslední zkušenější, mohu jen odhadovat. Buď pozorování meteorů na Plzeňsku úplně ustane, nebo se jej možná ujme někdo z mladší generace a dokáže obnovit jeho notně zašlou slávu. Byl bych velmi rád, kdyby se stalo to druhé.