Na astronomických Expedicích ve Šťáhlavech, ale i třeba na Skalkách a v Bažantnici, probíhaly činnosti nejen astronomické a vzdělávací, ale i běžný táborový život, sportovní akce apod. Součástí oficiálního i neoficiálního programu byly i různé stezky odvahy, přepadení sousedního tábora (např. tábora indiánů). Tyto aktivity jsme si většinou připravovali sami bez vedoucích. Ale občas nás do toho zatáhl i někdo jiný. Jedním z těch pachatelů byla i paní Široká, která měla, jak se sama vyjádřila, kolem sebe spoustu agentů (samozřejmě z našich řad), skleněné oko, co všechno vidí, plátěné ucho, co všechno slyší a taky ruku šmátralku.
Nepamatuji si už přesně, ve kterém to bylo roce, ale vím že v té době se měnilo osazenstvo místní hájovny a tak ta nebyla po dobu trvání Expedice obývána. Vedení Expedice jednoho dne nepozorovaně zmizelo z tábora, prý na tajný průzkum. Nikomu neřekli, kam jdou, a když se vrátili, tak se všichni tvářili strašně tajemně a jediné, co jsme zaslechli, bylo „akce Singer“. Nikdo nevěděl, o co se jedná. O to více však vzrůstala naše zvědavost. Ale vedení bylo neoblomné a na naše dotazy odpovídalo buď velmi vyhýbavě nebo vůbec. Jediné, co jsme pochopili, že se má uskutečnit nějaká akce Singer, aniž bychom měli sebemenší tušení, o co vlastně jde.
Jednoho dne si mě paní Široká zavolala. Odvedla mě stranou od ohně, u kterého jsem s ostatními kluky zrovna seděl, a sdělila mi, že dnes večer vypukne akce Singer a abych se na ni připravil. Dala mi za úkol sehnat čtyři spolehlivé a silné kluky a ve stanovený čas jsme se měli sejít u východu z tábora. Zeptal jsem se, o co jde, ale odpověď jsem se nedozvěděl. Paní Široká se pouze tajemně usmála se slovy, že se to dozvíme až při akci a že o tom dál nikdo nemá vědět. Vybral jsem proto tajně čtveřici a odolal naléhání ostatních, kteří mermomocí chtěli vědět, co jsme si s paní Širokou říkali. Zvláště jeden obézní blonďáček, říkali jsme mu dvanáctka, protože nosil sportovní tričko s číslem 12. Ten dokonce občas chodil za paní Širokou a žaloval na kluky. Ale ta si s ním uměla poradit velmi rychle, neboť žalování nesnášela. Jednou, když za ní takto přišel, že mu někdo ubližuje, mu povídá sarkasticky chlácholivým hlasem: „Pocem ty můj malej chudáčku, voni tě ubližujou viď? Já tě to pofoukám. Ty jsi asi takový maminčin mazánek co? Takovej maminčin ližprdelka, viď?“
Večer v domluvený čas jsme se dostavili mezi stromy v místech, odkud se z tábora vycházelo. Na místo po chvilce dorazila i paní Široká, pan Roth, paní Ottová a myslím, že i pan Leba, kterému jeho paní a vedení říkalo mezi sebou Tóša. Naše schůzka neušla pozornosti ostatních, neboť vytušili, že nastává rozhodující chvíle. Během chvilky se tam nashromáždil skoro celý tábor. Paní Široká tentokrát bez okolků oznámila, že akce Singer právě začíná a velmi rázně odmítla ostatní hlásící se zájemce.
Za závistivých pohledů ostatních, kteří museli zůstat na místě, jsme vykročili ven z tábora, neznámo kam. Jak se však záhy ukázalo, nešli jsme nikam daleko. Pouze k hájovně, což bylo možná od tábora tak necelých 200 metrů. A v tu chvíli nám to došlo. Jde se rabovat. Proto ty tajnosti. Paní Široká už také měla vyhlédnuté, co se odnese. Byla to stará šicí mašina takzvaná singrovka, ze které chtěla použít pouze stolek. Nepamatuji si již přesně pod co, ale myslím že pod jakousi květinu, palmu nebo televizi. No, nebylo to samozřejmě všechno. Paní Široká tam ještě objevila nějaké staré zrezlé zemědělské brány na vláčení a zbytky pluhu s radličkami. Ty by se jí prý hodily na její hospodu v Dolní Bělé, kde snad měla i jakýsi kus políčka. A tak jsme ty staré šance popadli a odtáhli je do tábora. Paní Široká se tvářila vítězoslavně, jako kdyby vykopala minimálně plnou truhlu zlata. Osazenstvo tábora na nás nejprve nevěřícně zíralo a pak se začalo hlasitě smát. Už jim také došlo, co měla znamenat akce Singer.
„Co tu budeme s těma starejme krámama dělat?“ namítl nějaký drzý mladý opovážlivec.
„Kdo to řekl?!“ zakřičela silným hlasem paní Široká a rychle se kolem rozhlédla. Pak na jednoho nebožáka hrozivě ukázala se slovy: „Tys to byl!“
Ozvalo se nesmělé: „Já ne, paní Široká, já ne!“
„Nekecej! Tak kdo? Řekla jsem, že si to byl ty!“ spouštěla na oko dál hrůzu paní Široká.
Pak se vedle nesměle přihlásil jeho soused: „To jsem řekl já.“
„Jó tak takhle je to. Tak zítra máš službu a nádobí se bude jenom lesknout! Já Ti dám staré krámy! Takovýhle poklad člověk najde, ještě by se to vyhodilo a oni mu to hned pomluví.“
Nešťastník chtěl něco dodat, ale než se stačil nadechnout, byl umlčen slovy: „A ještě mukni a budeš kopat další jámu na mamuta!“ opět naoko vyhrožovala paní Široká hloubením jámy na odpadky.
Ta totiž podle jejích představ měla být tak velká, aby se do ni vešla i ona, což samozřejmě nikdy nebyla. Veselé škádlení v táboře ještě chvíli pokračovalo. Singrovka byla vynesena doprostřed tábora, paní Široká si nechala přinést židli a pak důležitě zasedla a pózovala. Předváděla, že něco šije. Dokonce to tam tenkrát někdo fotil.
Myslím že to byl pan Leba, kdo na to chvíli pobaveně koukal a pak pronesl: „To jsem zvědav, co tomu řekne Vašek, až to uvidí. A jak se bude tvářit, až to bude odvážet?“ Vašek byl totiž manžel paní Široké, který za ní občas na expediční tábor jezdil. Přestože ona byla na Expedici obávaným generálem (alespoň pro ty, kteří ji neznali), jakmile měl její muž přijet, rychle zjihla. V tu chvíli se změnila ve starostlivou ženušku a všemožně se o něho starala a obskakovala ho.
Prorocká slova pana Leby vyvolala pobavený smích u našich vedoucích. Paní Široká v tu chvíli část své bojovné nálady ztratila a začal z ní vyprchávat optimismus. Realisticky zhodnotila situaci a rozhodla se, že manželovi své poklady bude radši ukazovat postupně po dobu celého zbytku akce.
Po několika dnech přijel pan Široký. Jeho manželka mu nejprve připravila vydatnou večeři, přinesla pivo a teprve poté mu předvedla stolek od singrovky. Sladce šveholila, že až se to umyje, obrousí a nalakuje, jaká to bude paráda. Nikdo to mít nebude a všichni jim to prý budou závidět. Pan Široký zase až takové nadšení nesdílel, ale kupodivu celkem nic nenamítal. Nicméně stolek do auta naložit odmítl. Pluh s radličkami a brány byly pro tuto chvíli utajeny. Při další návštěvě svého manžela byly předvedeny radličky, ale pro ty už pan Široký pochopení neměl. A tak poklad byl zase pečlivě ukryt. Paní Široká již v sobě během Expedice nenašla další odvahu se s těmito nalezenými poklady znova před manželem vytasit a tak zůstaly nakonec utajeny až do konce táborové akce. Byla rozhodnuta, že věci nejprve tajně převeze do planetária a teprve později je nějakým způsobem přepraví domů.
Všechno má svůj konec, i astronomická expedice. Nastal poslední den, kdy bylo nutné tábor zbořit a vše zase odvézt do Plzně. Přijelo nákladní auto a začalo se nakládat. Paní Široká rozdala pokyny a pak už jen čekala na vhodnou chvíli, kdy bude moci své poklady naložit. Ta měla nastat v době, kdy se řidič zrovna nebude dívat, nebo někam odběhne. Za tímto účelem byla vytvořena malá tajná skupina, která měla v nestřežený okamžik vyrazit, poklady nenápadně naložit a zamaskovat mezi ostatní věci. Mínili jsme, že ty velké zemědělské brány by bylo nejlepší naložit hned, ale paní Široká nám to vymluvila. Asi tušila, že by se to řidiči nemuselo líbit a on by mohl prchnout i s náklaďákem, aniž by věci z tábora odvezl. Řidič však se nevzdaloval a s netajeným údivem sledoval, co všechno na tom táboře jsme potřebovali. Jen nevěřícně kroutil hlavou. Stany, várnice, nádobí, plechová umývadla, bedny s dalekohledy, bedny s knihami, bedny s protokoly a odbornou literaturou, nářadí, baterie, kosu, hrábě, pozorovací kruhy na meteory a další a další propriety. Pak nastal vhodný okamžik a tak jsme vyrazili k autu i se zemědělskými bránami. Bohužel ještě než jsme to stačili naložit na korbu, nás řidič zahlédl. Naštěstí ale nic nenamítal, jen se podivně tvářil. Po chvilce jsme se vytasili i s radličkami k pluhu a nakonec i se stolkem, na kterém trůnila Singrovka. To už řidič nevydržel a pravil: „Proboha, co to zase je? No co vy na tom táboře všechno nepotřebujete? To se mi snad zdá.“
A to ještě chudák netušil nic o našich pošetilých plánech, které jsme rozebírali během pozorování. Přišli jsme totiž na to, že by bylo dobré sehnat asi 16 až 20 dřevěných rakví a použít je na vizuální pozorování meteorů. Naše představa byla taková, že do jejich víka by se prořezal otvor pro hlavu tak, aby mohl pozorovatel volně sledovat oblohu. Výhodou by bylo, že v rakvích by mu v noci nepromokl spacák a bylo by v ní docela teplo. Představa, že by k ránu někdo vyšel ven z lesa na louku a tam spatřil válet se na zemi několik rakví nás docela rozesmála. A konec konců pohled na to, jak se tváří řidič, kterému bychom ty rakve nakládali na náklaďák, by byl asi také nezapomenutelný.
