Během astronomické periody saros dochází k opakování stejných typů zatmění Slunce a Měsíce. Doba trvání této periody je 18 let, 11 dní, 7 hodin a 43 min. Za toto období se vyskytne 15 úplných, 11 prstencových a 15 pouze částečných zatmění Slunce. Je známo, že periodu saros využívaly staré civilizace. Je však otázkou, jak vůbec mohli antičtí Babyloňané určit, kdy nastane zatmění Slunce a Měsíce. Vždyť z jejich tehdejší říše byl během staletí viditelný jen zlomek všech zatmění na celém světě.
Zatmění Slunce jsou sice častější, ale pro určitou lokalitu velice vzácná. Na jednom místě na Zemi nastávají průměrně jen jednou za relativně velmi dlouhou dobu. Proto Chaldejci v Babylonu tuto závislost určitě nevypozorovali ze slunečních zatmění, ale ze zatmění měsíčních. Měsíční zatmění jsou sice vzácnější než sluneční, ale pokud nastanou, jsou pozorovatelná při jasné obloze z celé noční strany zeměkoule. Měsíční zatmění sice nejsou v oblasti Babylonu viditelná zdaleka všechna. Opakují se však častěji, takže jich bylo dostatek za jedno až dvě století. Údaje o tomto typu pozorování byly poté zaznamenány v podobě tzv. babylónských hliněných tabulek, což lze přirovnat k astronomickým deníkům. Ty existovaly od 8. století př. n. l. Bohužel z těchto raných dob se toho uchovalo jen velmi málo. Od 4. do 2. st. př. n. l. se zachovaly stovky podobných astronomických tabulek. Je v nich zaznamenán např. relativní pohyb Měsíce po obloze a tehdy známých, okem viditelných planet vůči stálému hvězdnému pozadí. V tabulkách jsou zachyceny i heliaktické východy a západy planet. Později byla v těchto denících poměrně podrobně popisována i zatmění. Dokumenty ze 7. st. př. n. l. ukazují, že se zatmění očekávala někdy šest, někdy jen pět měsíců po předchozím úkazu. Tehdy ovšem ještě nebyli schopni rozhodnout, která z těchto dvou možností je správná.
Ze 4. st. př. n. l. jsou známé soupisy zatmění v tabulkách, jejichž vrypy jsou vždy o 18 let (přesněji o 223 synodických měsíců) posunuty. Z toho je jasné, že se jedná o periodu saros.
Během 223 měsíců je celkem 38 možností spatřit zatmění. Pokud by je bylo možné stejnoměrně uspořádat a začít s jedním zatměním, pak by bylo umístěno 5 měsíců za předchozím zatměním. Z toho poté vyplynou rozestupy 8x šest měsíců, 1x pět měsíců, 7x šest měsíců, 1x pět měsíců, 8x šest měsíců, 1x pět měsíců, 7x šest měsíců, opět 1x pět měsíců a nakonec 8x šest měsíců.
S tímto vzorem 8 – 7 – 8 – 7 – 8 se v babylonském kalendáři nechala předpovědět všechna zatmění Měsíce od r. 747 do r. 315 př. n. l. Samozřejmě včetně těch, která nebyla v Babylonu viditelná, protože se Měsíc nacházel pod obzorem. Aby se tento problém se zatměními mimo viditelnost vyřešil, spočítali Babyloňané časy počátků zatmění. Perioda saros nemá přesně délku 6585 dní, ale je o něco delší: zhruba 6585,3 dne. Tedy o více jak třetinu dne se proto čas zatmění posunul oproti předchozímu. Kromě toho se ještě sledovaly časy východu a západu Měsíce, které byly v Babylonu měřeny ve vztahu s východem a západem Slunce. Zároveň ještě muselo být zohledněno roční období.
Mimochodem existovaly i texty s výpočty, které hledaly čas zatmění na základě změny fáze Měsíce. Je ovšem pravdou, že tato předpověď nebyla přesná, a proto jejich uplatnění bylo horší než při použití periody saros.
Perioda saros byla v Babylonu později použita i na předpovědi zatmění Slunce, a to přesto, že Babyloňané nevěděli, jakým způsobem k zatmění Slunce vůbec dochází. U slunečních zatmění proto také nikdy nenašli způsob, jak dojít k přesné předpovědi úkazu, neboť problematika vyžaduje rozsáhlejší znalosti o geometrické soustavě Slunce, Země a Měsíc. Chaldejci proto uměli jen uvést, že v určitém období nastane možnost zatmění.
