Expedice má za sebou bohatou historii. Úplně poprvé se konala roku 1960 na louce poblíž zámku Kozel u Šťáhlav a vydržela zde až do roku 1991. Poté se kvůli neshodám s majitelem pozemku musela přesunout jinam a v poměrně rychlém sledu vystřídala další tři stanoviště – Skalky, Bambousek a Rokycany. Ani jedno místo však nebylo ideální, a proto se hledalo nějaké jiné. Nakonec amatérští astronomové našli vhodné zázemí na severním Plzeňsku, asi osm kilometrů od Manětína. Zde, mezi obcemi Dražeň a Hvozd, leží malá osada s názvem Bažantnice. Zajímavostí je, že stejně se jmenuje lesík, který leží nedaleko prvního stanoviště Expedice, u Šťáhlav. Jen pár set metrů směrem na jihozápad od Bažantnice se nachází fotbalové hřiště, kde Expedice zakotvila a poprvé se zde konala roku 2000. Ukázalo se, že toto stanoviště vyhovuje, a tak od té doby se pravidelně každé léto sportoviště zhruba na dva týdny promění na dějiště další Expedice.
Letošní ročník nesl pořadové číslo 53 a při troše nadsázky by se Expedice dala přirovnat k dámě o stejném věku. Již to není žádná bláznivá puberťačka, ale zralá žena, která ví, co chce. Nedá se proto předpokládat, že by se v roce 2014 nějak výrazně změnila vůči předchozím ročníkům. Naopak, byla jim velmi podobná a fungovala podle zažitých a osvědčených pravidel. Ani složení účastníků se podstatně nezměnilo. Jádro tvořili zkušení „expedičníci“, z nichž někteří měli za sebou až několik desítek Expedic. Další skupinou byli ti, co přijeli podruhé či potřetí a také se objevilo pár úplných nováčků.
Tak jako vždy, první den provedli expedičníci malou invazi, během které obsadili téměř celý areál a přizpůsobili si jej vlastním potřebám. Původní inventář, který se jim nehodil, umístili někam stranou a nahradili jej vlastními věcmi. V zadní části areálu si vybudovali stanové městečko a provedli další potřebné úkony. Když úspěšně dokončili budovatelské práce a den se nachýlil k večeru, nastal čas na nástup, což je každodenní rituál Expedice. Všichni se shromáždili v centru areálu a vyslechli si úvodní řeč vedoucího Expedice. Poté se vydali na večeři do nedalekého Hvozdu. Po návratu zpět dokončili „zabydlení“ areálu a v pozdních nočních hodinách se uložili ke spánku.
Následující dny probíhaly podle scénáře, zavedeného už řadu let. Den vždy začínal budíčkem, který měla na starosti dvoučlenná služba. Ta musela nejprve v klubovně připravit snídani, aby poté jeden její člen vyšel ven a pokusil se svým mocným zvoláním vzbudit ostatní. Nebyl to úplně jednoduchý úkol, protože zejména po pozorování se expedičníci obvykle ukládali ke spánku až kolem svítání a samozřejmě se jim pak vstávat moc nechtělo. Protože však nechtěli být o hladu, nakonec se vždy dříve či později pro jídlo dostavili.
Denní program byl vyplněn nejrůznějšími aktivitami, mezi kterými měly nejvyšší prioritu samozřejmě ty astronomické. Přes den se však dá sledovat většinou jen jedno nebeské těleso, které svým jasem přezařuje vše ostatní. Ano, jedná se o Slunce, naši nejbližší hvězdu. Táborníci sledovali aktivitu na jeho povrchu, kreslili a zapisovali údaje o ní do protokolů, případně ji i fotografovali. Dále se věnovali zpracování napozorovaných výsledků z předchozích nocí. Přepisovali údaje o meteorech z papírových protokolů do počítače a poté je kontrolovali. Astrofotografové zpracovávali své snímky pomocí grafických editorů, aby byl výsledek co nejlepší a vynikla krása nebeských objektů. Speciální programy se používaly na vyhodnocování dat, získaných CCD kamerou. Jednalo se o pozorování exoplanety a hledání nových proměnných hvězd. Nejjednodušší to měli v tomto ohledu táborníci, kteří se v noci věnovali AAPO. Ti si svá pozorování vyhodnotili už během noci a přes den se mohli věnovat jiným činnostem.
Nabídka neastronomických aktivit byla pestrá. Kdo měl sportovního ducha, mohl vyrazit na hřiště zahrát si s míčem nebo házet „létajícím talířem“ (frisbee). V táboře bylo také poměrně dost kol a jejich majitelé vyráželi na vyjížďky po okolí. Ti zdatnější na svém stroji přímo přijeli z Plzně, což je asi 30 kilometrů, ostatní k jejich dopravě použili auta. Pokud bylo dostatečné teplo, pár odvážlivců se chodilo koupat do blízkého rybníka. V letošním roce se ale do jeho vody ponořilo mnohem méně expedičníků, než v letech minulých. Milovníci zbraní si mohli zastřílet na terč ze vzduchovky nebo pistole. Ani tentokrát nechyběly modely vrtulníků, se kterými se létalo za příznivého počasí. Protože mezi účastníky Expedice byli i raketoví modeláři, přivezli si odpalovací rampu, speciální stůl a předvedli ostatním několik startů. Rakety úspěšně vylétly vzhůru a po vyhoření paliva přistávaly na padáčcích. Novinkou se staly dva modely tanků na dálkové ovládání, se kterými se daly pořádat i bitvy. Vzniklo také zajímavé video, když se na jeden z modelů umístila kamera, která zaznamenávala jeho činnost. Účastníci, kteří dávali přednost tréninku svých mozkových závitů, si mohli zahrát některou stolní hru, například šachy nebo dámu.
Mimo areál táborníci hromadně vyráželi vždy dvakrát denně. Jednou to bylo kolem poledne, podruhé po večerním nástupu, přibližně v půl sedmé. V obou případech byl cílem Hvozd a důvodem těchto cest stravování. Ve všední dny expedičníkům vařili obědy v jídelně zemědělského družstva, o víkendech je zajišťovala hospoda, kam se chodilo i na večeře. Cesta vedla mimo jiné kolem obchodu, takže nebyl problém si nakoupit při zpáteční cestě například pití nebo nějakou dobrotu.
Tábor se musel opustit také, když bylo nutné doplnit zásoby jídla a dalšího materiálu. Na to ale stačila jen menší skupina táborníků, ostatní zůstávali na místě. Za tímto účelem se jezdilo do Manětína a používalo se k tomu planetární vozidlo. V tomto roce byla cesta poněkud složitější, protože kvůli opravě mostu v Manětíně se jezdilo po komplikované objížďce.
Když měla být podle předpovědi jasná noc, začali se expedičníci ještě před setměním připravovat na pozorování. Později nanosili na hřiště potřebné pomůcky a techniku podle svého programu. Meteoráři si vystačili s celtou, karimatkou či matračkou a spacákem, zapisovatel si musel navíc zajistit stůl, židli a vše potřebné k zaznamenávání hlášených údajů. Ostatní pozorovatelé to měli složitější. Do jejich výbavy kromě stolku a židle patřily také dalekohledy, jejich příslušenství a většinou i počítače, kamery či fotoaparáty. K tomu si museli natáhnout elektřinu a vše správně propojit. Jakmile obloha dostatečně potemněla a objevily se na ní hvězdy, mohli se všichni pustit do práce.
Jestliže to počasí umožnilo, pozorovalo se celou noc. Malé zpestření se odehrávalo necelou půlhodinu před půlnocí. V té době kolem tábora po nedaleké silnici projížděl poslední autobusový spoj z Plzně, který táborníci vždy přivítali sborovým pokřikem „půlnočka!“. Další hlasité zvolání se areálem hřiště rozléhalo asi tak kolem jedné hodiny po půlnoci. To jeden z účastníků služby svolával ostatní na takzvanou „půlnoční svačinu“. Jakmile to bylo možné, pozorovatelé dokončili svou činnost, opustili svá stanoviště a vydali se do klubovny, kde na ně čekal teplý čaj a nějaká sušenka. Tam se zahřáli, chvíli diskutovali o všem možném a pak se vrátili zase zpět k pozorování. Pokud se neobjevily mraky či něco jiného, co by znemožnilo pozorování, končilo se až někdy kolem čtvrté hodiny ranní, někteří vytrvalci dokonce ještě déle.
Expedičníci měli v plánu uskutečnit dvě pozorování zákrytů, ale bohužel nevyšlo ani jedno. V prvním případě měla planetka zakrýt hvězdu o jasnosti 3,6 mag a chystal se výjezd mimo tábor. Jaké myslíte, že bylo počasí? Nejen, že obloha byla pokryta souvislou oblačností, ale navíc přišel intenzivní déšť, takže na pozorování nikdo nemohl ani pomyslet. Druhý pokus o pozorování zákrytu zase dokázal, jak málo stačí k tomu, aby se vše zhatilo. Danou noc byla obloha jasná, jen jeden malý mráček se pohyboval v blízkosti hvězdy, která měla být zakryta. Těsně před časem zákrytu se před ni nasunul, chvilku tam pobyl a poté odplul dále. K zákrytu tedy doopravdy došlo, ale k jinému, než se měl pozorovat. Někdy se člověk nemůže ubránit dojmu, že příroda je prostě zlomyslná…
Jak naznačil předchozí odstavec, počasí bylo dosti nevyzpytatelné. Přesto se hromadné pozorování uskutečnilo po šest nocí, což je solidní výsledek. Ne vždy se ale dalo pozorovat celou noc, někdy bylo na určitý čas přerušeno oblačností, případně kvůli ní muselo být ukončeno dříve. Během některých nocí dělal potíže zvýšený spad rosy, který velmi komplikoval pozorování s dalekohledy, protože se jim silně rosily objektivy. Zajímavé je, že několika pozorovatelům se subjektivně zdála letošní obloha světlejší, než v minulých letech. Přitom při určování MHV se to projevilo jen minimálně.
Že to táborníci s počasím neměli jednoduché, dokládá i příklad jedné noci, která se odehrála ke konci Expedice 2014. Byla vyhlášena pozorovací pohotovost, na obloze se již objevily první hvězdy a začalo stěhování techniky na hřiště. Než se však expedičníkům povedlo přesun dokončit, nebe se zatáhlo a bylo po pozorování. Co dělat? Nezbylo než čekat, jak se situace bude vyvíjet dále. Protože však oblačnost sveřepě zakrývala oblohu i v dalších hodinách, nakonec někdy kolem půlnoci padlo rozhodnutí, že se pozorování ruší. Poté, co bylo vše sklizeno, a část táborníků ulehla ke spánku, oblačnost zmizela a bylo krásně jasno. To však už nikdo neměl sílu opět vyrazit pozorovat.
Jakýsi rámec Expedice 2014 utvořily dva silné deště. Jeden z nich se odehrál úplně první noc a byl tak intenzivní, že nikdo nespal ve stanu, ale raději všichni dali přednost budovám. Zřejmě měli na paměti minulý ročník, kdy jednou přišla taková průtrž mračen, že poničila několik stanů a snad do všech tenkrát zateklo. Druhý vydatný déšť naopak Expedici uzavíral, protože se objevil poslední večer. Ten byl navíc doprovázen velmi silnou bouří, kdy se blýskalo skoro každou sekundu. V jeden moment byla bouře přímo nad táborem, protože mezi bleskem a hromem nebyla téměř žádná prodleva. Většina táborníků sledovala situaci s obavami ze zápraží a doufala, že stany nápory deště a větru ustojí. Nakonec vše dobře dopadlo, řádění živlů nenapáchalo žádné větší škody a poté, co se přesunulo dále, mohli se táborníci uložit do svých plátěných příbytků.
Jak je už léta dobrým zvykem, i tentokrát byl jeden z večerů věnován táboráku. Táborníci už předem nakoupili uzeniny, aby bylo co opékat a samozřejmě také museli připravit palivo. Z okolního lesa natahali spoustu dřeva, aby ho pak nasekali a nalámali na menší části. Večer pak všichni utvořili kruh kolem plápolajícího ohně a na klaccích si tepelně upravovali uzeniny a někteří i chleby. Při tom se samozřejmě povídalo, hrálo na kytaru a zpívalo.
Z dalších událostí, které se odehrály na letošním ročníku, je nutné se zmínit o hadovi, který se objevil v koupelně. Sice se jednalo o neškodnou užovku, ale stejně se nikdo nechtěl sprchovat v její přítomnosti. Proto ji táborníci odchytili a vypustili do volné přírody. Podobný proces čekal na velkého pavouka, kterému se zalíbilo v umyvadle.
Když nastal konec Expedice, museli táborníci udělat asi nejméně oblíbenou činnost. Rozbořit své stany, z jednotlivých místností vše vystěhovat, uklidit je a uvést do původního stavu. Poté vše naložit do aut, rozloučit se s ostatními a vrátit se do svých domovů. Asi málokomu se chtělo odjet, protože i po celkovém úklidu řada expedičníků setrvala v areálu a jen tak si povídali. Až když byli úplně všichni hotovi a připraveni na odjezd, nasedli do aut a z areálu vyrazili společně. Expedice 2014 se tak stala definitivně minulostí a na další si musíme počkat až do příštího léta.
