Planeta Devět, jak ji zatím provizorně označili, by se stala další planetou po Neptunu, objeveném roku 1846, neboť Pluto, objevené roku 1930, bylo oficiálně vyřazeno ze seznamu planet v roce 2006 Mezinárodní astronomickou unií. Nová planeta by měla být velká, z modelu vychází, že planeta Devět je pětkrát až desetkrát hmotnější než Země. Podle astronomů mohl takto velký objekt uniknout pozornosti, neboť se skrývá ve vzdálených končinách Sluneční soustavy – pohybuje se po protáhlé dráze, jejíž nejmenší vzdálenost od Slunce (perihelium) je vzdáleno 40 × dále než Neptun. Každý oběh by mohl trvat odhadem 20 000 let.
Astronomové Michael Brown a Konstantin Batygin z Kalifornské techniky (Caltech) zpracovali data oběžných drah šesti ledových těles, obíhajících ve vzdálených částech Sluneční soustavy. Všechna tato tělesa se pohybují po značně protáhlých drahách, srovnaných přibližně do jednoho směru. Podle nich je velmi nepravděpodobné, aby taková kombinace vznikla samovolně. Z toho lze usuzovat na další hmotné těleso, které ovlivnilo dráhy těchto těles natolik, že jejich osy míří přibližně jedním směrem.
Podle článku, publikovaném zmíněnou dvojicí v The Astronomical Journal ve čtvrtek 20. ledna, je pravděpodobnost náhodného vytvoření pozorovaného obrazce drah zmíněných těles pouze 0,007 %. Na druhou stranu to neznamená, že existuje 99,993% šance, že existuje devátá planeta. Stále existuje řada možností, jak pozorované anomálie vysvětlit. Jednak mohli astronomové udělat chybu, či přehlédnout nějaký zdroj „šumu“, který mohl zanést do výsledků konstantní chyby. Střízlivý názor odborné veřejnosti se zatím přiklání k pravděpodobnosti 50 : 50 a řadí výsledky z modelu někam na pomezí mezi předpověď a spekulaci.
Argument pro novou planetu staví na předchozí studii astronomů Scotta Shepparda a Chadwicka Trujilla z roku 2014, zveřejněné v časopise Nature. Ti sledovali dráhy více než tuctu transneptunických těles, včetně jejich čerstvě objeveného tělesa. Sice se v práci nejednalo o nijak početný vzorek těles, ovšem dostatečný k rozpoznání nepravděpodobného tvaru oběžných drah. Jejich vědecká práce zkoumala možnost toho, zda hmotná neobjevená planeta nemohla „nahnat“ vlivem rezonancí drobnější tělesa do jinak neobvyklého postavení. V nové práci Brown a Batygin postoupili ještě o krok dále, když předpokládali planetu s velmi výstřednou dráhou a také popsali detailněji mechanismus, jak mohly být ovlivněny drobnější tělesa.
Astronom Brown je v astronomických kruzích velmi uznávanou kapacitou. Má za sebou celou řadu objevů transneptunických těles podobných Plutu a zasloužil se tak i o překlasifikování samotného Pluta na trpasličí planetu – podle něj by musela být tato tělesa klasifikována jako planety, nebo muselo Pluto přejít do jiné kategorie.
Astronom Batygin v interview prohlásil, že jejich předpověď planety Devět je ve svém základu podobná situaci před objevem planety Neptun. V polovině devatenáctého století si astronomové a matematici uvědomili, že oběžná dráha Uranu, tehdy poslední známé planety, se nechová tak, jak by se dalo předpovědět podle Newtonových zákonů gravitace. Dva mladí matematici – Brit John Couch Adams a Francouz Urbain Le Verrier – nezávisle vypočítali, že by mohla být pod vlivem vzdálenější, nepozorované planety. Adams dospěl k výsledkům dříve, ale žádný z oslovených astronomů jim nevěnoval dostatečnou pozornost. Le Verrier krátce po zveřejnění svých výsledků přímo oslovil Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské observatoře a ten ještě tentýž večer novou planetu objevil. V současném případě však tak jednoduchá situace není. Nejen proto, že zaznamenání případně planety bude podstatně náročnější, ale i proto, že na rozdíl od Adamse a Le Verriera, kteří byli schopni přímo vypočítat předpokládanou polohu neznámého tělesa na obloze, současná zpráva pouze hovoří o možnosti existence, nikoli o přesné poloze.
Astronom Hal Levinson z Jihozápadního výzkumného ústavu (Southwest Research Institute) prohlásil, že důkaz pro planetu Devět je přijatelný, ale připomněl slova známého astronoma Carla Sagana. Ten řekl: „Neobvyklé objevy vyžadují neobvyklé důkazy.“ Výzkumníci podle něj dosud nepředstavili tak neobvyklé důkazy, jak by si neobvyklost jejich tvrzení zasluhovala. Přestože matematické modely pomohly v posledních 20 letech zcela přepsat představy o formování Sluneční soustavy, z historie známe řadu případů, které by nás měly vést k opatrnosti před unáhlenými závěry. Je možné, že objevy dalších transneptunických těles teorii deváté planety ještě podpoří, ale stejně tak ji mohou i zpochybnit, pokud nebudou jejich dráhy zapadat do tvaru způsobeného vlivem hypotetického tělesa.
Na počátku 20. století propočítal astronom Percival Lowell nepravidelnosti v oběžné dráze Neptunu, které ukazovaly na dosud neobjevenou planetu X. Lowell najal Clyda Tombaugha k hledání planety X a „světe div se“ Tombaugh objevil Pluto. V roce 1930 při svém objevu bylo Pluto považováno za velkou planetu – podstatně hmotnější než Země. Trvalo to až do objevu jeho měsíce Charonu v 70. letech, kdy si lidé uvědomili, že Pluto je lehoučké, jen jako zlomek hmoty Měsíce, a tedy příliš malé, než aby mohlo „pošťouchnout“ oběžnou drahou Neptunu. Při tom se také ukázalo, že Lowellovy výpočty byly založeny na chybné hmotnosti Neptunu. Po opravě na správnou hodnotu nebylo zapotřebí žádné planety X. „Jde o jednu z nejúžasnějších shod okolností v historii astronomie“ komentuje to Levison. Ten malý zářící bod byl právě tam, kam Tombaugha Lowellovy chybné výpočty nasměrovaly.
Levison dále upozorňuje, že pokud by existovala předpověděná planeta Devět, není zatím rozumně vysvětleno, jak by se měla dostat na zmíněnou vzdálenou oběžnou dráhu. Vzniknout tak daleko nemohla, neboť v takové vzdálenosti není dostatek materiálu pro vznik planety. Mohla se přesunout z vnitřních částí Sluneční soustavy až po svém zformování. Je však těžké představit si, proč by se ustálila v oné vzdálenosti, když už by dostala takový impuls, který by ji byl schopen „vytáhnout“ z vnitřních částí Sluneční soustavy. Je těžké odhadnout, proč by nepokračovala prostě pryč ze Sluneční soustavy.
Také je otázka, jak je možné, že planeta o hmotnosti pětkrát převyšující hmotnost Země nebyla ještě zaznamenána. Hovoří se o možnosti, že planeta Devět se skrývá ve svitu hvězd v nejhustších partiích Mléčné dráhy. Samotná planeta může mít tmavý povrch, což jí činí neobvykle obtížně spatřitelnou. Pravdivější však možná bude fakt, že těleso podobných vlastností zatím nikoho nenapadlo hledat. Jeho velmi pomalý pohyb po obloze vylučuje možnost, že by bylo objeveno současnými automatickými přehlídkami, které se zaměřují na rychle se pohybující blízkozemní planetky. Také přehlídka infračervené kosmické observatoře WISE zřejmě nemohla těleso objevit, neboť to je svým jasem zřejmě lehce pod hranicí detekovatelnosti zmíněné družice. Astronomové Brown a Batygin chtějí k jejímu hledání využít dvojici obřích teleskopů Gemini. Předpokládají, že by ji mohli objevit do pěti let. Pokud se jim to nepodaří, je další možností chystaný obří přehlídkový dalekohled LSST, který by měl začít pracovat začátkem dvacátých let.
Mnoho astronomů se zatím přiklání k závěru, že je předčasné věřit na planetu Devět, na druhou stranu, důkazy jsou dostatečně přesvědčivé k zahájení pátrání. Vnější části Sluneční soustavy jsou dost rozsáhlé a neprozkoumané, aby se v nich mohly ukrývat planety (či jiná zajímavá tělesa). Pátrání po planetě X odhalilo Pluto, kdo ví, co přinese pátrání po planetě Devět.
