Kometa Shoemaker-Levy 9, objevená 23. března 1993, se stala senzací. Na snímcích se neobjevila jako kompaktní kometa, ale jako řada samostatně letících fragmentů, které za sebou vytvářely prachovou stopu. Tyto objekty byly pozůstatkem kometárního jádra, které 7. 7. 1992 prolétlo ve vzdálenosti pouhých 21 tisíc kilometrů od největší planety Sluneční soustavy – Jupiteru. Ten na jádro komety slapově zapůsobil, a to se rozpadlo na řadu různě velkých částí, které byly později objeveny. Ke srážce během přiblížení nedošlo, ale k destrukci kometárního jádra ano. Náraz kometárních fragmentů přišel až v roce 1994. Mezi 16. až 22. červencem došlo k sérii více jak 20 dopadů do atmosféry Jupiteru v oblasti jeho jižní polokoule. Přestože Jupiter je obří plynnou planetou, následky katastrofy byly pozorovatelné i v menších dalekohledech (pozorovalo se i v budově starého plzeňského planetária Nad Hamburkem). Dopady samozřejmě sledovala řada velkých dalekohledů včetně Hubbleova kosmického teleskopu (HST) a Keckova dalekohledu. Ty zachytily mohutné výrony plynů z atmosféry planety. V místech jednotlivých dopadů byly pozorovatelné tmavé skvrny po dobu několika měsíců až jednoho roku. Ano, viděli jsme srážku století a nabyli přesvědčení, že podobný náraz již nezaznamenáme. Netrvalo ale až tak dlouho, pouhých 15 let, když byl v roce 2009 zaznamenán další větší náraz do této obří planety, byť tentokrát mnohem menší. Drobnějších nárazů je zdokumentováno již více.
Zatím poslední událostí z poloviny března letošního roku je srážka Jupiteru s neznámým tělesem – zřejmě asteroidem nebo kometárním jádrem. Podle předběžných odhadů do plynného obra narazilo větší těleso. Spodní odhad průměru tělesa se pohybuje kolem 10 až 20 metrů, což by zhruba odpovídalo velikosti nebeského tělesa, které v roce 2013 prolétlo nad ruským Čeljabinskem a jehož fragmenty dopadly do jezera Čerbakul. Horní odhad může být od 100 až několika stovek metrů. Jupiter je značně větší a hmotnější než naše Země. Jeho slapové působení je proto mnohem intenzivnější. A tak se dopadající tělesa zřítí do jeho atmosféry zhruba pětkrát větší rychlostí, než by tomu bylo u Země. Vysoká rychlost má za následek zhruba 25x vyšší dopadovou energii než u stejného tělesa, které by hypoteticky dopadlo na zemský povrch. Dopadající tělesa jsou poměrně rychle zničena v hustých vrstvách atmosféry planety, kdy v ní zřejmě po silném zahřátí explodují. Záblesk následovaný výtryskem plynů, jak potvrzují dvě amatérská videa z Rakouska a Irska, byl při poslední události velmi intenzivní. Obě nezávisle pořízená amatérská videa (první nahrávka byla zveřejněna 17. 3.) dokumentují vzácnou událost, a proto o srážce nelze pochybovat. Zdá se, že k podobným srážkám dochází skutečně mnohem častěji, než se dříve předpokládalo.
