Začátkem února si připomeneme 40 let od dopadu třetího meteoritu, který dostal přízvisko „s rodokmenem“. Malá část meziplanetární hmoty se tehdy střetla se Zemí a její zbytky skončily v kanadské provincii Alberta v blízkosti městečka Innisfree. Právě podle něj dostal meteorit své jméno.
Jako „meteorit s rodokmenem“ jsou označovány takové meteority, u kterých se podařilo vypočítat jejich původní dráhu ve sluneční soustavě a tudíž laicky řečeno „víme, odkud přiletěly.“ Prvním takovým případem se stal slavný meteorit Příbram, který dopadl na území Československa krátce po půl deváté večer 7. dubna 1959. Jeho čtyři části o celkové hmotnosti 5,8 kilogramu se podařilo najít v oblasti mezi Příbramí a Sedlčany. Výpočty dráhy mohly být uskutečněny díky tomu, že při průletu atmosférou jej jako mimořádně jasný meteor (bolid) zachytilo deset speciálních kamer, určených právě pro zaznamenávání těchto událostí.
Na druhý takový případ si museli astronomové počkat téměř 11 let. Hned na začátku roku 1970, konkrétně 3. ledna ve 20:14 místního času (14:14 UT) proletěl nad střední částí USA bolid jasnější než úplňkový Měsíc. Kromě náhodných svědků jej zaznamenaly i kamery tzv. Prérijní sítě a na základě takto získaných dat bylo zjištěno mnoho podrobností o daném jevu. Mimo jiné se ukázalo, že pozůstatky tělesa mohly dopadnout v Oklahomě, někde v blízkosti zapadlé malé osady s příznačným názvem Lost City (Ztracené město). Správce bolidové sítě Gunther Schwartz se proto vydal na místo předpokládaného dopadu a ke svému velkému překvapení našel hned u vesničky bezmála desetikilogramový meteorit. Ležel téměř uprostřed zasněžené silnice a zřejmě nikoho nezajímal. Zvláštní bylo, že při důkladné analýze na něm byly objeveny organické sloučeniny. Jak se tam mohly dostat? Ukázalo se, že jejich původcem byl pravděpodobně nějaký pes, který si tento „kámen“ prostě označkoval. Dohromady byly nalezeny čtyři fragmenty o souhrnné hmotnosti přes 17 kilogramů.
Událost, od které letos uplyne rovných 40 let, se stala 5. února 1977 v 19:17:38 místního času (6. února 2:17:38 UT). V tu dobu byl spatřen jasný bolid nad kanadskou provincií Alberta. Nad mraky jej zaznamenala i posádka letounu Air Canada, když prolétali nedaleko městečka Swift Current v jihozápadní části sousední provincie Saskatchewan. Jednalo se o pravidelnou linku číslo 167, která byla na cestě z Winnipegu do Vancouveru. 
V okamžiku spatření se letoun nacházel asi 470 kilometrů od padajícího tělesa. Vzhledem k tomu, že už dříve byla domluvena spolupráce s astronomy, posádka okamžitě jev nahlásila řídicí věži v městě Regina. Odtud se zpráva dostala až k provozovatelům kanadské bolidové sítě nazvané zkratkou MORP (Meteorite Observation and Recovery Project, volně přeloženo Projekt sledování a vyhledávání meteoritů). Ta fungovala v letech 1971 až 1985 a čítala 12 automatických stanic, z nichž každá obsahovala hlavně pět kamer, detektor meteorů a systém zajišťující kontrolu expozice. Pracovala v jihozápadní části Kanady, v provinciích Alberta, Saskatchewan a Manitoba a pokrývala oblast o rozloze 700 000 čtverečních kilometrů. Byla vybudovaná po vzoru československé a americké Prérijní sítě, které se osvědčily a jejichž zásluhou byly „uloveny“ výše uvedené první dva meteority s rodokmenem. Z těchto tří je v současnosti funkční už jen Evropská bolidová síť, která je nástupkyní původní československé sítě z 50. let 20. století.
Na základě hlášení o bolidu astronomové urychleně vyvolali snímky ze čtyř stanic, u kterých předpokládali, že meteor zaznamenaly (Asquith, Neilburg, Vegreville a Watson). Bolid ale zachytila jen ta ve Vegreville, ostatní tři měly zataženo. Později se podařilo získat nějaké informace i z dalšího snímku, pořízeného stanicí Lousana. Když byla k dispozici data ze dvou míst, mohlo se přistoupit k výpočtům. Z nich vyplynulo, že těleso mělo původní hmotnost kolem 20 kilogramů a vstoupilo do zemské atmosféry rychlostí 14,54 km/s. Při průletu se rozpadlo na několik částí, jejichž rychlost poklesla na konci světelné dráhy na 2,7 až 4,7 km/s. Objekt jako velmi jasný meteor zářil na obloze 4,09 sekundy. Maximální absolutní jasnost (tzn. jak by se jevil pozorovateli vzdálenému 100 kilometrů) měl ve výšce 36 kilometrů nad zemí. Tam dosáhla -12,1 magnitudy, což je jen nepatrně méně než Měsíc v úplňku. Dráha svírala se zemským povrchem úhel 67,8°. Co však bylo asi nejzajímavější, výpočty naznačily, že pravděpodobně část tělesa dopadla až na zemský povrch. Oblast dopadu byla lokalizována do blízkosti městečka Innisfree, které se rozprostírá u silnice spojující města Edmonton a Saskatoon.
Pátrání po meteoritech začalo v lokalitě pokryté sněhem 17. února v 10:30 a ještě ten samý den slavilo úspěch. Skupině sedmi hledačů, vybavené čtyřmi sněžnými skútry, se podařilo kolem 16. hodiny najít první kousek. Ležel asi 13 kilometrů severovýchodně od Innisfree, měl hmotnost 2,07 kilogramu a do vzdálenosti 50 cm byl obklopen špinavým sněhem. Zřejmě při dopadu pronikl do hloubky 30 cm, odrazil se od zmrzlé půdy a opět se dostal na povrch. Ležel zabořen ve sněhu asi do poloviny své výšky a bylo štěstí, že se jej podařilo najít poměrně brzy. Kdyby se tak nestalo, díky zahřívání jeho černého povrchu slunečním světlem by meteorit klesal do sněhové pokrývky stále hlouběji.
Na další nálezy si museli astronomové počkat dva měsíce, do doby, až roztál sníh. Konkrétně byli pátrači úspěšní 9., 10., 11. a 21. dubna, když našli celkem pět kusů o hmotnostech od 33 gramů po 0,894 kilogramu. Všechny byly soustředěny v oblasti o rozloze 700 x 800 metrů a to na stejném místě, kde byla v únoru nalezena největší část. Další drobné kousky byly nalezeny ještě 1., 3. a 8. května, čímž nakonec počet nalezených částí stoupnul na 9 a jejich celková hmotnost na 4,58 kilogramu.
Podle mineralogického výzkumu patří nalezené fragmenty mezi tzv. obyčejné chondrity, což je druh kamenných meteoritů, tvořených nejstaršími známými materiály sluneční soustavy. Tyto chondrity se mimo jiné vyznačují tím, že poměr a množství prvků v nich zastoupených je s výjimkou těch lehkých těkavých (např. vodíku a hélia) velmi podobný složení Slunce. Chemická klasifikace není úplně jednotná. Meteorit je svým zastoupením železa na pomezí typu L5 (relativně malé množství) a LL5 (velmi nízké množství). Číslovka 5 udává, že těleso prošlo poměrně vysokým stupněm tepelné přeměny. Hustota materiálu byla vypočítána na 3,5 g/cm3.
Díky snímkům bylo možné zjistit i původní dráhu tělesa před vstupem do atmosféry. Ukázalo se, že pocházelo z pásu planetek, rozprostírajícího se mezi Marsem a Jupiterem. Na své dráze se nejdále od Slunce dostávalo na vzdálenost 2,758 au (astronomických jednotek), kdežto při nejmenší vzdálenosti se přibližovalo na 0,986 au. To je přibližně jen o 2 milióny kilometrů méně, než Země. Kolem Slunce oběhlo jednou za 2,561 roku. Souřadnice radiantu, neboli místa na obloze, odkud těleso přiletělo, vyšly do severní části souhvězdí Kasiopeja, do těsné blízkosti hranic s Kefeem. Díky zjištění těchto parametrů získal meteorit Innisfree pomyslnou bronzovou medaili za třetí místo mezi meteority s rodokmenem.
Vybrané zdroje:
