Inspirací byla pár let stará zkušenost z hledání skutečného meteoritu u Hradce Králové. Nenašli jsme ho, ale byl tam. V řepce za silnicí a našel ho někdo jiný o čtvrt roku později. Taky hledání vltavínů se tomu podobá.
Protože jsem věděl, že na Expedici zavítám tentokrát v jejím začátku, přímo se nabízela možnost dopadlé úlomky meteoritu přichystat pokud možno nenápadně a instrukce k hledání zanechat jako „odkaz“. Sice přijdu o tu legraci při hledání, ale zase nebudu svojí přítomností hledače nijak ovlivňovat.
Taková akce se musí připravit předem. Kde určit dopadovou oblast, když už můžu vybírat? Les ne, tam se nic najít nedá. Kdyby byl vypuštěný rybník, tak písčité dno by bylo dobré. Louky nic moc, zbývají pole, ideálně strniště nebo zorané. Budu muset rozhodnout na místě. Vytisknu mapky a oblast dokreslím.
Skutečný meteorit se dá koupit na burze, ale stojí dost peněz a byl by to jen malý kamínek. Vyrobím proto umělý! Zkoušel jsem opálit kameny v ohni, ale žáru kosmické rychlosti se čmoudící dříví nemůže rovnat. Nakonec jsem den před odjezdem smíchal sádru s popelem. Sádru proto, abych si mohl modelovat správné tvary a popel pro barvu – až na to, že nevznikla uhlově černá, jak jsem si naivně představoval, ale podivně našedlá s nádechem do modra. Ale dobře, aspoň si to nikdo nesplete s ostatními kameny na poli. Nedokonale rozemleté kousky uhlíku je možné považovat za chondry. Co se tvaru týká, tak z jedné strany jsem vyhloubil důlky – impaktní krátery vzniklé při putování chladným kosmem, z druhé strany pak obrousil do obla s vějířkem radiálních rýh a to měl být následek ablace atmosférou. Pětici kamínků jsem si přibalil do batohu a vydal se na cestu.
Zajímavost č.1: „Meteority“ urazily přibližně 200 km, což je hodnota reálná i pro některé jejich skutečné bratrance. Netrvalo jim to pár vteřin, ale pár hodin vlakem. Když jsem stoupal k Bažantnici, cítil jsem v batohu na zádech každý gram jejich váhy.
Hned jak jsem přijel na Expedici, tak jsem se nenápadně rozhlížel po vhodném místě. Posekaná strniště za lesem byla výborná, ale nedokázal jsem ve zvlněné krajině určit oblast tak, abych ji byl schopen spolehlivě zakreslit do mapy. Nakonec meteority „dopadly“ poblíž hranice strniště a zoraného pole jižně od cesty do Hvozdu. Některé na strniště, některé do oranice. Jeden dokonce (nelogicky) vyhloubil svým dopadem malý kráter.
První pozorovací noc proletěla velmi jasná Perseida zhruba ve směru východ – západ. Viděly ji desítky lidí a Petr Mašek ji částečně zachytil na fotce. Stopa ve stratosféře se vlnila ještě několik minut. Rozhodl jsem se prohlásit tento meteor za zdroj dopadlých meteoritů a na sekundu přesný čas jeho pádu připsat na okraj mapy pro zvýšení důvěryhodnosti.
Zajímavost č.2: Kometární meteorické roje meteority neprodukují, protože většina materiálu jsou zmrzlé plyny. Kdyby však měly dopadnout takhle velké kusy, jistě by to byla o dalších 10 až 15 magnitud jasnější podívaná.
Zajímavost č.3: Kdyby se vzaly meteoroidy, jejichž pády zaznamenáme za celou Expedici, byla by jich odhadem asi tak středně velká kuchyňská miska.
Další příznivou okolností byla Vencovo přednáška o pozorování meteorů, kde jsem se svévolně pasoval do role promítače a následně i pomocného vypravěče. Přednáška o meteorech se tím tematicky rozšířila i na meteority. Na jejím konci byl ten správný okamžik na předložení mapy dopadové oblasti ostatním a vysvětlení co a jak. Nijak jsem nezdůrazňoval, že jde o hru a asi jsem byl dost přesvědčivý, protože později se mě jeden z účastníků ptal: „Jak jsi tu dráhu vypočítal?“
Přestože bylo dopadiště jen kousek od cesty, po které se chodí 2x denně na jídlo, hledání se uskutečnilo až koncem týdne, když už jsem byl jinde. Musela to být nádherná podívaná. Ze skoupých popisů účastníků, svědků a z expedičního deníkuvyplývá, že minimálně jeden kousek našli a snad si to i užili. Posléze zemědělci strniště zaorali, což ukončilo pokusy o nalezení chondritů a pravděpodobně i jejich existenci.
Hra měla ještě další level. Byla to varianta klasického psychologického experimentu: Pokusná osoba se nechá počítat přihrávky v košíkové na videu, kam je ovšem přimíchána gorila. Údajně asi třetina lidí něco tak zdánlivě očividného přehlédne, protože to neodpovídá tomu, co očekávali. A tak jsem kromě kamenů umístil do terénu havarované UFO. První představa zahrnovala detailně propracovaný vrak kosmické lodi vyrobené na 3D tiskárně, včetně narafičené elektroniky a mrtvolek z organické hmoty neznámého původu. Realizace byla značně primitivnější: Na palubě kosmické loďky vyřezané z borové kůry, pod krytem z pet-lahve, ukončila svou cestu trojice ufounků – trojnohých žaludových panáčků. Vizuálně to víc připomínalo nepodařený záběr z filmu o medvídkovi Kukym než Akta X.
Bylo to celé moc lehké? Těžké? Dětinské? Intošské? Trapné? Nevím. Statistika ukazuje, že k možným dopadům meteoritů dochází na území ČR asi tak jednou za 5 let. Ondřejovská skupina už celkem ochotně zveřejňuje odhady dopadových elips. Jejich výpočty jsou tak přesné, že oblasti mají velikost jen stovky metrů a hlavně se tam opravdové meteority dají najít! Čili tuhle kratochvilnou kombinaci geocachingu, honby za pokladem a totální ptákoviny můžeme brát jako trénink na budoucí setkání na místě, které je zatím neznámé, ale už teď určené zákony nebeské mechaniky. Kámen, který jednou rozzáří oblohu a celé to odstartuje, letí někde daleko od Země. Letí a letí…
