Letní astronomické praktikum, známější spíše jako Expedice, je astronomický tábor pořádaný Hvězdárnou v Rokycanech a Plzni. Jak taková akce probíhá si můžete přečíst v tomto deníku.
Den 1, čtvrtek 1. srpna 2024
Prvního srpnového rána roku 2024 se plzeňská ulice U Dráhy hemžila mraveništěm různorodých siluet. Zdejší hvězdárna byla totiž právě brakována. Nikoliv však lupiči, ale hvězdáři – místními pracovníky i zapálenými nadšenci. Všechny pojil jeden cíl v podobě dlouho očekávaného Letního astronomického praktika, každoročního astronomického soustředění s mnohaletou tradicí, známějšího též jako Expedice.
O něco později jste už mohli potkat mezi Plzní a vískou Bažantnicí konvoj přeplněný širokou škálou dalekohledů a dalších astronomických přístrojů. Ještě před obědem proběhla první vykládka a jelo se zpět pro druhou várku.
Před čtvrtou hodinu se začali sjíždět první účastníci, kteří měli možnost rovnou nahlédnout pod pokličku právě navezeného astronomického příslušenství. Během rušné stavby stanového tábora ihned začaly vznikat hloučky jak rychle seznámených nových duší, tak i dlouholetých mazáků.
Jako poslední dorazil novopečený vedoucí Expedice Lukáš Winkler. Krátce po šesté už byla na místním betonovém plácku nastoupena většina čtrnáctidenního oddílu. Lukáš přivítal úvodním slovem všechny účastníky, probral organizační záležitosti, načež byl zavelen odchod na večeři.
Večeře probíhají v hospůdce poblíž návsi sousedního Hvozdu. Dvě desítky astronomů se po dobrém nasycení vinnou klobásou s kaší oddaly kulečníku a stolnímu fotbálku.
Ačkoliv většina dne probíhala v parném letním duchu, během večeře přišel déšť a s dalším vývojem počasí odešly naděje na pozorování. Večer tedy probíhal ve volném režimu za doprovodu líbezných tónů kytar a hrdel tandemu Hanka a Roman. Mezi novými účastníky došlo na další živé seznamování a porovnávání si dalekohledů. I přes nepřízeň počasí první den skončil v dobře naladěném duchu a těšíme se na dny další.
David Braný, foto Václav Kalaš
Den 2, pátek 2. srpna 2024
Expediční páteční ráno bylo zahájeno ve znamení chleba s různými druhy pomazánkových másel a čaje. Je podivuhodné, že přes absenci pozorování o předchozí noci se účastníkům vstávalo celkem těžko. Slunce je ale z jejich postýlek dříve či později stejnak vyhnalo.
Dopoledne bylo pomalé, některé duše zakotvily v myšárně, kde si rozšiřovaly obzory četbou či hraním deskových her. Jiné entity pro změnu dumaly v šatně domácích nad počítači a jinou elektronikou.
Tento „ranní“ rozjezd byl však narušen příjezdem bývalého expedičníka – Aničky Perdokové a jejím doprovodem. Je jasné, že by to jinak nešlo, a tak si pár lidí pod Aniččiným vedením po vydatném obědě v místím zemědělském družstvě zahrálo lety ozkoušeného ninju. Kromě lehkých pohybových aktivit se také konalo focení – v záři foťáků se ale neblýskl žádný z nás, jak by se tomu mohlo na první přečtení zdát, ale myška, bydlící vedle laviček u fotbalového hřiště. Ano, je to tak, kromě nás zde bydlí i jiná zvířata.
Jako další bod programu následovala přednáška Lukáše Winklera, kterou nejvíce ocenili hlavně expedičníci zelenáči, jelikož se jednalo o souhrn aktivit, jež je možné na Expedici podniknout, a také skupin, ke kterým je možno se přidat.
Díky dobré náladě odpoledního počasí bylo možné pozorovat i Slunce, čehož využili hlavně nováčci.
Počasí bylo přívětivé i v noci, a tak se všichni po naplnění žaludků večerním jídlem pustili pilně do příprav. Vzhledem k tomu, že tento rok byla naše hvězdářská krev výrazně omlazena velkým přívalem nových nadšenců, se nejvíce lidí zaměřilo hlavně na amatérské astronomické pozorování oblohy. Zkušenější členové však neotáleli a pozorovali meteory, nebo zachycovali krásy hvězdné oblohy na své fotoaparáty.
O půl druhé ráno se všichni astronomové radostně přesunuli do myšárny, kde na ně čekala půlnoční svačinka, po které se většina unavených očí už rozhodla o hvězdách jen snít ve svých snech.
Kateřina Hauerová, foto Jakub Garay
Den 3, sobota 3. srpna 2024
Třetí den Expedice, tedy druhé ráno, které jsme se zde probudili, začal jednou z letošních novinek – nevyhlášením budíčku. V minulých letech se po pozorovací noci budíček celého tábora posunul o hodinu, tedy z osmé hodiny ranní na devátou. Tento rok se sice snídaně po pozorovací noci stále připravuje na devátou, ale nevyhlašuje se budíček, účast na snídani je zcela dobrovolná a vyzvednout si ji lze i v pozdějším čase. I dnes tedy chleby s pomazánkou na spáče počkaly.
I dopolední aktivity se tím výrazně liší. Někteří starší členové praktika již dopoledne na dálku pracovali na svých pracovních počítačích, studenti četli materiály ke zkouškám a mladší, prázdnin si užívající expedičníci, hráli nejrůznější deskové hry, hry na počítačích nebo se věnovali četbě.
K obědu se ve hvozdecké hospodě podávalo výborné rizoto. Po něm se většina tábora dle zvyku hned vrátila zpět, neboť počasí je poslední dny nejisté, proměnlivé a prší tak nepředvídatelně, že nikdo nechtěl riskovat nedobrovolné koupání. Od dvou hodin také proběhlo již tradiční povídání Vency Kalaše věnované pozorování meteorů. Přeci jen máme letos řadu nových malých i větších účastníků, tak bylo třeba celé téma opět komplexně představit, aby se tomuto pozorovacímu programu mohli během dalších nocí také věnovat. Po zbytek odpoledne se pak každý věnoval opět spíše soukromým aktivitám, tedy studiu, společenským deskovým hrám nebo se řešily různé technické záležitosti ohledně pozorovací techniky.
I přes nejistotu odpoledního počasí se našla skupinka čtyř odvážlivců, kteří uskutečnili svůj již tradiční každoroční výlet do nedaleké obce Pláně, kde si prohlédli okolí, navštívili hřiště, místní koníky či křížek. Slovy jednoho z účastníků: „Prohlédli jsme si hřiště, prohlédli jsme si koně, prohlédli jsme si křížek, …a pak jsme promokli na kost.“
Počasí si s námi zatím letos opravdu hraje a dělá samé psí kusy. Ani v době nástupu jsme si nebyli moc jistí, jak se bude celá situace vyvíjet. Pravděpodobně večer bude chvíli jasno a nabudeme dojmu, že můžeme začít chystat pozorovací stanoviště, ale kolem jedenácté se obloha nadobro zatáhne. Ani z předpovědí, kdy jedna hlásí déšť v osm večer, druhá kolem půlnoci a třetí žádný, není zkrátka člověk o moc moudřejší.
Ve večerních hodinách Michal Bareš a Ondřej Trnka odjeli do obce Doubravice, nikoliv však lézt na nedaleké skály stolové hory Kozelka, ale na Můří noc. Jde o akci, na které se podílí Západočeská pobočka České astronomické společnosti již několik let, a při které se veřejnost může zúčastnit odchytu nočních motýlů. Těm se lidově říká chybně můry, ale pozor, můry jsou pouze jednou z čeledí nočních motýlů.
Po setmění jsme jednotlivé díry v mracích využívali alespoň k procvičení orientace, nováčci pomocí otočné mapy a atlasů hledali různá souhvězdí či jasnější hvězdy. Celkové pozorovací podmínky ale byly spíše špatné, část oblohy vždy překryla oblačnost a celkově viditelnost nebyla příliš dobrá. Proto se v pozdějších hodinách všichni expedičníci dopotáceli do svých spacáků a zhruba od jedné hodiny ranní už všichni snili o dalších, snad již slunečných dnech.
Hana Rottenbornová, foto Hana Rottenbornová
Den 4, neděle 4. srpna 2024
Právě čtete zápis čtvrtý letošního expedičního deníku. Po snídani, skládající se z vánočky s ovocným džemem, vydala se malá delegace z našeho ležení do Melchiorovy Hutě, kde se nacházelo sídlo Dovolené s dalekohledem. Naši vyslanci, pod vedením samotného Lukáše Winklera, získali mnoho cenných informací o technice a situaci tamního přátelského ležení. Místní tam oplývali spoustou dalekohledů, často upravených zlepšeními vlastní tvorby.
Zatímco část expedičníků užívala pohostinství Melchiorovy Hutě, zbytek zůstal v tábořišti, hlídaje jej před případnými nepřátelskými útoky. Avšak v dnešních dnech míru mnoho nebezpečí nehrozilo, tak se stráže oddávaly světské zábavě, jako třeba hraní deskových her. Nechyběly však ani snahy o pořízení fotografií Slunce, které se ukázaly být úspěšné. V době polední se všichni znovu shledali v místním hostinci, kde se nasytili vývarem a vydatnou porcí vepřa knedla zela.
I přes přátelskou náladu mezi lidmi se začalo schylovat k boji, a to s přírodou samotnou. Již při návratu se nebesa začala mračit a netrvalo dlouho, a dokonce začaly padat první kapky. To se ukázalo být nevítanou změnou, jelikož plánem po obědě bylo pořídit portrét všech členů ležení. Kvůli začínajícímu dešti se tato akce ukázala být napínavá, ale po urputném boji s fotoaparáty se nakonec snímek úspěšně podařilo pořídit ještě předtím, než nečas stihl zesílit.
Před lijavcem se táborníci ukryli ve statné pevnosti zvané myšárna. Zatímco venek sužoval hněv Boží, uvnitř, v bezpečí myšárny, bylo osazenstvo obeznámeno s taji tvarů raketových motorů a jejich plamenů, a to pod vedením Jakuba Suchého. Po této dechberoucí přednášce se již nebesa uklidnila a táborníci se jali konat v zájmu jejich vůle či povinností. V myšárně znovu začala hra deskových her, objevil se však i zájem o odbornou činnost, a to v podobě zpracování dopoledne pořízených fotek Slunce.
Když se odpoledne blížilo svému konci, nastal čas večeře. Ta se konala opět v místní krčmě a poskytla celému ležení masovou roládou s bramborem a zeleninou. Zatímco pozorovatelé plnili svá břicha chutným pokrmem, nebesa se znovu rozhodla smáčet krajinu. Někteří, kteří dojedli včas, stihli hněvu nebes uniknout zpět do sucha tábořiště, jiní, kteří jedli pomaleji, či se zdrželi hraním stolního fotbalu, se však druhému lijavci nevyhnuli.
Provazy deště a poryvy větru přepadly poslední táborníky. Někteří se pokusili doběhnout do tábora, ostatní však zkusili své štěstí pod korunami stromů. Ani ty se neukázaly být dobrou ochranou proti zuřivému počasí, voda propadávala skrze listy na hlavy táborníků, smáčejíc jejich oblečení. Hned, co se déšť alespoň trochu zmírnil, rozběhli se do tábora, do něhož dorazili celí promočení.
Ačkoliv pršelo až do noci, takže se žádné pozorování nekonalo, v táboře panovala dobrá nálada, podporovaná hrou na kytaru a zpěvem. Jak únava přemáhala táborníky, postupně i hudba utichala a táborem zavládlo ticho, přerušované jen spokojeným pochrupováním.
Damien Špulák, foto Václav Kalaš
Den 5, pondělí 5. srpna 2024
Po předchozím deštivém večeru se účastníci praktika probudili do zataženého rána s příjemnou, jen postupně rostoucí teplotou. Ke snídani byl připraven chléb s pomazánkami různých příchutí, na jednom krajíci se kromě pažitkové pomazánky objevil i zbytek marmelády. Již při snídani byl odehrán první zápas každodenního turnaje v piškvorkách, zbylí účastníci dokončili své partie brzy poté.
Po snídani se na „nástupišti“ debatovalo o supernovách a délce života, čekání na oběd si přítomní krátili hrou na kytaru, deskovkami a povídáním v myšárně, nakonec zde byl zkoumán i jazyk mrožů a otázka kyborgů. K obědu jsme dostali vločkovou polévku a vepřové ragú s rýží. Po návratu do tábora si zkušenější účastníci odpočinuli u poprvé vyzkoušené hry Scythe, kde pomocí obrovských mechanických strojů a armády farmářů usilovali o kontrolu nad východní Evropou těsně po první světové válce. Souběžně s tím probíhal výcvik přípravy a stavby dalekohledů k pozorování pro začátečníky.
U večeře nás potěšily halušky se zelím a hned po návratu do tábora začala příprava na pozorování. Vytvořila se jedna meteorářská skupina, další se jednotlivě věnovali pozorování oblohy AAPO, rozšířenému AAPO (rAAPO), astrofotografii i zákrytům. Pro začátečníky proběhla ukázka orientace na obloze, učili se zároveň zacházet se základními pomůckami pro pozorování, například s otočnou mapou oblohy. Zatím se nebe dostatečně vyjasnilo a již brzy po deváté hodině se všichni pozorovatelé postupně začali přesouvat na svá stanoviště. Díky přejícímu počasí bylo možné pozorovat celou noc, někteří vytrvalí vydrželi u dalekohledů až do ranních hodin. Noc byla úspěšná s mnoha zaznamenanými meteory a napozorovanými objekty vesmíru. Doufáme, že podobné, stejně přívětivé počasí, bude i další dny.
Michal Polák, foto Václav Kalaš
Den 6, úterý 6. srpna 2024
Po pozorovací noci z pondělí na úterý se účastníci Expedice postupně probudili a vynořili ze svých stanů. Služba nám připravila ke snídani rohlíky a vánočku s marmeládou.
Vzhledem k tomu, že se předchozí noc pozorovalo, byli všichni poměrně unavení, a tudíž se v táboře během dopoledne moc nedělo. Pár jedinců zpracovávalo napozorovaná data, jiní měli problémy se vůbec probrat ze spánku a začít dělat něco smysluplného.
V 11:15 všichni, s výjimkou Michala Poláka, který zůstával v táboře jako vždy, vyrazili na oběd do místního zemědělského družstva. K obědu byla zelňačka a vepřový řízek. Po cestě tam i zpět bylo poměrně horko, přestože teplota vzduchu byla jen 28° C. Většina účastníků si nakoupila menší zásoby po cestě zpět v místním COOPu a domluvilo se hledání chilli medoviny, zakopané minulý rok během loňské Expedice.
Po obědě se dodělávalo zpracování výsledků astrofota a „datlovaly“ se meteory z minulé noci do patřičného programu. V klubovně se také sešla větší skupinka lidí a hrála hru Městečko Palermo. Dále pokračoval turnaj v piškvorkách, který se zdárně blížil ke svému vyvrcholení o první místo, ke kterému mělo dojít ve středu. Jedna cvičná hra byla rozhodnuta partií šachů.
Několik dobrovolníků bylo během odpoledne pověřeno úkolem najít zmíněnou chilli medovinu, zakopanou na minulé Expedici, se záměrem najít ji tento rok. Podle instrukcí Michala Poláka byla po necelých 15 minutách objevena a uložena do lednice.
V pozdním odpoledni jsme byli svoláni na plácek před hlavní budovou a Lukáš Winkler nám ve formě telemarketingu představoval nový modulární dalekohled.
K večeru byli účastníci opět rozděleni do skupin. Poprvé se také ustavila druhá meteorářská skupina a přes menší zmatky byli noví meteoráři zasvěceni do problematiky.
Na večeři jsme jako vždy šli do místní hospody. Večeře příliš nenadchla, neboť šunkofleky byly přesolené a okurkový salát se musel poměrně dost dochucovat.
V noci se pozorovalo až do pozdních ranních hodin díky poměrně dobré viditelnosti. Účastníci, kteří se věnovali astrofotu, i nadále experimentovali s kamerami a fotili například galaxii M 31. Meteorářské skupiny se po půlnoční svačince spojily do jedné a největší vytrvalci skončili až ve 4 hodiny ráno. Nováčci u meteorářů si vedli velmi dobře a rychle přijali meteorářskou „kulturu“.
Vojtěch Janda, foto Jiří Polák
Den 7, středa 7. srpna 2024
Po dvou pozorovacích nocích bezprostředně za sebou vstávali Expedičníci velmi, velmi pomalu. A tak bylo jen dobře, že se v takovémto případě budíček ani snídaně nevyhlašují a kdo chce, může si prodloužit spánek.
Dopoledne plynulo za monotónního bzukotu sekačky z jedné z bažantnických zahrad. Někteří účastníci se dali do zpracování napozorovaných dat a fotografií z minulé noci, jiní využili čas k dalšímu odpočinku.
K obědu byly dnes buchtičky se šodó. Dvojitá porce navíc, donesená v jídlonosiči, pak posloužila coby zákusek po svačině.
Příjemně teplé letní odpoledne ubíhalo v podobném duchu, jako první část dne. Mimo jiné probíhalo zakreslování sluneční fotosféry. Slunce je nyní velmi aktivní a na jeho povrchu je nejméně sedm skupin skvrn. Některé velké skvrny mají složitou vnitřní strukturu a zajímavě tvarovaný světlejší okraj – penumbru.
Sextantem jsem měřil polední výšku Slunce, stejně jako včera. Přesnost určení polohy je ale horší, než jsem čekal. Chyba na povrchu Země se pohybuje v desítkách kilometrů.
Meteoráři stále datlovali své včerejší úlovky. Jiní dospávali, hráli počítačové hry nebo si četli. Tři kytaristé si brnkali na své nástroje, každý zvlášť v jiném koutu areálu. Místo sekačky jim jejich tóny podkresloval tichý hukot kombajnu, který sklízel pšenici za lesem.
Předání služby na podvečerním nástupu jsem ozvláštnil tím, že jsem novou službu „pasoval“ do jejího stavu speciálním žezlem, dubovým klacíkem ve tvaru Y. Uvidíme, jestli se nová tradice ujme.
Na večeři byly těstoviny s houbami a houbovou omáčkou. Ale protože někteří lidé houby neradi, provedl vedoucí průzkum, a kdo chtěl, mohl dostat místo hub těstoviny s kečupem a sýrem. Tuto „studentovu pochoutku“ si nakonec zvolila víc jak polovina lidí.
Cestou z Hvozdu byly vidět krásné kumulonimby (druhy mraků) nad Prahou. Předpověď na noc byla nejistá a složitá. Některé modely připouštěly vyjasnění po půlnoci, ale při pohledu na družicové snímky nám to připadalo nepravděpodobné. Noc tedy nebyla vyhlášena jako pozorovací, až na jednu výjimku, o které bude řeč za chvíli.
Část lidí šla spát, aby dohnala spánkový dluh dvou předchozích nocí. Ostatní si vybrali podle svých zájmů:
Za soumraku Jirka Polák a Lukáš Winkler pod přístřeškem předvedli, jak se kolimuje (seřizuje) velký dalekohled. Konkrétně to předvedli na „čtyřstovce“, která už to opravdu potřebovala.
V myšárně skupina hráčů rozložila kartičky a žetony složité deskovky. Kolektivně se snažili zabránit zombie apokalypse, což se jim údajně téměř povedlo.
Kytarová skupina preludovala své zelené lidovky a žluté odrhovačky (označení podle barev příslušných zpěvníků) na zápraží, kam světlo lákalo kvanta hmyzu. Mravenci se hromadili na špičce odloženého futrálu od kytary a ploštice létaly s takovou razancí, že připomínaly sršně. To vše při zatažené obloze a blikání blesků od východu i dalších světových stran.
No, ale na pozorování přeci jen došlo. Před půlnocí se opravdu záhadně vyjasnilo, a i když podmínky nebyly ideální ani stálé, bylo nám líto hvězdy ignorovat.
Nejprve si jedna skupinka lidí lehla na plachtu v rohu u lesa a kochala se oblohou. Pak si pár jiných nadšenců postavilo dvojici dalekohledů APM binarů alias „nových Sometů“ na vyzkoušení.
Vrcholem celé noci pak byl planetkový zákryt, který už od večera vehementně propagoval Jirka Polák. Šlo o zákryt hvězdy 8. magnitudy v trvání necelé sekundy. Celé se to mělo odehrát 16 stupňů nad východním obzorem krátce po půl třetí občanského času. Vědecký význam případného vizuálního pozorování by nebyl velký, ale vlastnosti úkazu umožňovaly, aby si to vyzkoušelo víc lidí. Několik spáčů si na to dokonce nastavilo budíka.
A tak před betonovým pláckem a na hřišti postupně narostl počet dalekohledů až na šest kousků. Podle mapky se hvězda hledala dobře, byla jen asi stupeň a půl od jasného Marsu. Každý z pozorovatelů dostal stopky, aby mohl případně zaznamenat čas úkazu. Čtvrt hodiny před úkazem byla celá obloha čistá, kromě malého štráchu oblačnosti, který se usadil právě v tom nesprávném místě. „A o tom ty zákryty jsou.“ uklidňoval nás Jirka. Postupně mizel a objevoval se jak nedaleký Jupiter, tak Mars i samotná hvězda. Nakonec ale Lukáš odpočítal poslední desítky sekund a pozorovatelé koukali ze všech sil. Nějaké mezičasy na stopkách jsme odmáčkli, když hvězda mizela a zase se objevila, ale to bylo asi způsobeno přechodem hustějších mraků. Zajímavé je, že ani v určení těchto časů se pozorovatelé, pozorující pár metrů od sebe, neshodli.
Vyskytly se všechny možné komplikace. Jirkovi selhalo nahrávání videa. Michalovo video bylo pouze 10 sekund dlouhé a zákryt mohl nastat kdykoli v intervalu 1-2 minut. Z některých typů stopek se zase nepodařilo vytáhnout odměřené mezičasy kromě posledního. Další pozorovatel si nebyl jistý, jestli bliknutí opravdu viděl, nebo se mu to jen zdálo. Kolektivně jsme už po několikáté zopakovali mantru „…a o tom ty zákryty jsou“, uklidili techniku a kolem třetí hodiny šli spát.
Ovšem následující den ráno jsme shrnuli výsledky do konstatování, že je možné, že onen naprosto jistý zákryt z našeho stanoviště prostě nenastal. V takovém případě je správně, že jsme bliknutí hvězdy neviděli a jde vlastně o veliký úspěch.
A o tom ty zákryty jsou.
Jan Mocek, foto Jiří Polák
Den 8, čtvrtek 8. srpna 2024
Jelikož jsem byl jedním ze spáčů s nastaveným budíkem, o kterých byla řeč v předchozím deníkovém záznamu, začnu dnešní den právě tímto planetkovým zákrytem. Protože to byl můj první pokus o videozáznam zákrytu, ne všechno se povedlo tak, jak mělo – zejména jsem zvolil příliš krátkou dobu záznamu a až následně se dozvěděl, že se snímá obvykle 1-2 minuty, nikoliv pouhých 10 sekund kolem předpovězeného okamžiku. Chybami se člověk učí, snad to příště bude lepší.
Během čekání na zákryt jsem v mezerách mezi mraky namířil dalekohled s kamerkou i na další objekty. Mimo jiné i na kulovou hvězdokupu Mayall II, která se ovšem nachází v sousední galaxii M 31 a je tak asi 100x dál než většina kulovek, které běžně pozorujeme na obloze. Taková vzdálenost si samozřejmě vybírá svoji daň v podobě velmi malých úhlových rozměrů objektu (pouhých několik úhlových vteřin) a také jeho jasnosti (cca 14 mag). Jedná se ovšem o největší a nejjasnější kulovou hvězdokupu Místní skupiny galaxií, která zhruba dvojnásobně překonává „naši“ Omegu Centauri. Můj malý dalekohled není na takto titěrné objekty příliš vhodný, a tak samotná hvězdokupa vypadá pouze jako o něco rozmazanější hvězdička – ostatně posuďte sami na přiloženém obrázku. Českou astrofotografii měsíce asi nevyhraje, ale měl jsem ale radost z fotky objektu, který jsem poprvé pozoroval právě zde na Expedici před 14 lety.
Počínající svítání nasměrovalo i největší vytrvalce na kutě, kam jsem se odebral i já. Spoléhajíc se na předpověď, která až do odpoledne nenaznačovala žádné srážky (jak naivní!), nechal jsem oba své dalekohledy na louce a ustlal si u nich. Probudil mě hlas služby, oznamující konec snídaně, načež jsem stejně jako každé ráno ještě ze spacáku zkontroloval počasí – a dobře jsem udělal, protože radar ukazoval hradbu srážek vzdálenou pouhých 15 minut. Kvapíkem jsem přesunul své věci do stanu a začal rozebírat a odnášet i dalekohledy. Stihnul jsem to akorát s prvními kapkami.
Déšť naštěstí ustal právě včas, abychom se mohli vydat do Hvozdu na oběd. Ačkoliv o jídelníčku do deníku obvykle nepíšu, tentokrát udělám výjimku – čína s bramborovým knedlíkem, která byla na menu pro dnešní den, totiž slibovala neobyčejný kulinářský zážitek z oblasti fusion cuisine (česky by se dalo říct smíšená kuchyně). Ve finále to však zas až tak čínské nebylo, což je možná vlastně dobře. 🙂
Po návratu do tábora následovala série hned tří přednášek zejména pro začátečníky: Lukášova o úplně prvních krůčcích v krajinářské astrofotografii z pevného stativu, Pepova o základech focení objektů vzdáleného vesmíru pomocí teleobjektivů, paralaktické montáže a techniky skládání snímků, a nakonec Jirkova o zákrytech nebeských těles. Zbytek odpoledne víceméně propršel, ani Slunce se neukázalo, a tak jsme se nemohli podívat, jak se daří nové, výrazné skupině skvrn, která se před několika dny objevila na okraji a nyní se přesouvá blíže středu slunečního disku. Možná v následujících dnech vygeneruje erupci a připraví tak šanci na opětovný výskyt polárních září i v našich zeměpisných šířkách.
O odpolední svačinu, zpestřenou polárkovým dortem, jsem bohužel přišel, ale život je otázka priorit a já jsem po rozkouskované noci dal tentokrát přednost odpočinku ve stanu za opětovného bubnování dešťových kapek. Na nástupu jsme řešili zejména logistiku plánované páteční akce pro veřejnost, kterou přivítáme na přednášce o loňské cestě za prstencovým zatměním Slunce do Mexika. V případě dobrého počasí pak bude následovat i večerní pozorování. Po večeři zůstalo několik expedičníků v hospodě, aby vyzkoušeli místní fotbálek, kulečník a šipky. Ne všichni však tyto sporty ovládají, a tak nemálo šipek skončilo ve zdi vedle terče a kulečníkové koule se občas vydaly i mimo vymezený prostor zeleného plátna. Se soumrakem se ale všichni vrátili zpět do tábora a měli tak možnost vidět nejen mladý Měsíc, který se objevil nízko nad lesem, ale i tradiční bažantnickou mlhu, která se v úzké vrstvě, sahající zhruba do výšky 1,5 metru plazila nad loukou. Předpověď počasí na nejbližší hodiny slibovala skoro zataženou oblohu, a tentokrát bohužel nelhala. Pár hvězd prosvitlo občasnou dírou v mracích, ale na pozorování to nebylo, a tak jsme zbytek večera strávili pod střechou – jedna skupinka u kytar a písniček, druhá, vytrvalejší skupina, u deskových her.
Před půlnocí došlo i na obligátní pozdrav řidiči a cestujícím posledního autobusu jedoucího z Plzně a pak už jsme se mohli přichystat na neobyčejnou událost: průskok časovou červí dírou ze čtvrtka přímo do soboty. Jak je něco takového možné a jak to dopadlo? Vyjde vůbec páteční deník? To vám neprozradím, ale pokud příští rok přijedete na Expedici, možná to zažijete na vlastní kůži…
Michal Bareš, foto Michal Bareš
Den 9, pátek 9. srpna 2024
Dnešní ráno začalo chutnou snídaní, kterou nám připravila služba. Měli jsme chléb s pomazánkou, na kterém byla napsána konkrétní příchuť – například chléb se šunkovou pomazánkou měl na sobě napsáno písmeno Š.
Dopoledne menší skupina expedičníků integrovala (probírala integrály) a ostatní odpočívaly. K obědu jsme dnes měli nudlovou polévku a koprovku.
Po obědě se Lukáš se svojí skupinkou tří expedičníků vydal na nákup potřebných potravin do COOPu v Manětíně a mezitím se zbytek účastníků Expedice přesunul zpátky do areálu hřiště. Po návratu Lukáše a jeho pomocné skupinky se vybalily potraviny a připravily se na svačinu, kterou nám opět nachystala služba.
Po najezení se vyhlásil uklízecí stav, protože večer se měla konat veliká přednáška pro veřejnost na téma Mayové a astronomie. Po důkladném úklidu se šlo i jelo na večeři do hospody. Dnes byla na meníčku čočka s párkem.
Po nasycení se spěchalo do tábořiště, aby se stihla vynést pozorovací technika na hřiště dříve, než začne přednáška. V případě příznivého počasí bylo totiž naplánováno po přednášce zahájit pozorování pro veřejnost. Když se vše připravilo, už se jen čekalo, až hodiny odbijí 20:30, aby se mohlo začít.
Lukášova přednáška o Mayích a astronomii byla velice úspěšná i poučná. Přednášející sklidil veliký potlesk a návštěvníci se mohli přesunout na fotbalové hřiště, kde stála jak soukromá, tak hvězdárenská technika. Veřejné pozorování mohlo začít. Dívali jsme se na různé objekty Messierova katalogu, hvězdy a Saturn. Přibližně okolo dvanácté hodiny návštěvníci odešli a my jsme mohli začít s naším soukromým pozorováním.
Ondřej Faifr, foto Václav Kalaš
Den 10, sobota 10. srpna 2024
Jak už napsal autor včerejšího expedičního deníku, přibližně do půlnoci probíhalo pozorování zaměřené na veřejnost a teprve pak se rozběhly poněkud odbornější programy. Na nočním hřišti se zformovalo několik skupinek. Někteří astronomové se s červenými světly pohybovali kolem dalekohledů a sledovali dění na obloze buď pomocí očí, přitisknutých na okulár, nebo využívali různou záznamovou techniku. O něco dále pak pracovaly dvě meteorářské skupiny, jejichž členové pomocí nezbrojených očí sledovali oblohu a číhali, až se maličké kousky meziplanetární hmoty vnoří do zemské atmosféry, kde zazáří na hvězdném pozadí jako meteory.
Obloha byla téměř jasná až do ranních hodin, takže některá pozorování probíhala až do čtvrté hodiny ranní. Není divu, že by si astronomové po takto probdělé noci rádi přispali. Jiného názoru ale bylo Slunce, které svými všeobjímajícími paprsky začalo pražit na tábor již od svého východu. Teplota narůstala a postupně vyháněla spáče jak ze stanů, tak přímo z hřiště.
Ačkoli snídaně nebyla oficiálně vyhlášena, po deváté hodině se do myšárny postupně přišla podívat a nasnídat více než polovina táborníků. Čekala tam na ně vánočka s marmeládou v poněkud neobvyklé úpravě: vrstva marmelády byla téměř stejně silná jako podkladová vánočka. Způsobily to nezvykle tenké plátky samotné vánočky.
Dopolední čas činorodější meteoráři vyplnili digitalizací nočních pozorování, když je z papírové formy převáděli do elektronické podoby. Probíhalo zpracování i dalších pozorovacích programů. Došlo také na úklid pozorovacích stanovišť, odkud se stahovaly plachty, deky, spacáky, karimatky a další věci. Ve finále zůstalo na hřišti jen několik zakrytých stativů, nějaký ten dalekohled a dva stolky pro meteorářské skupiny. Někteří expedičníci byli po pozorování tak znaveni, že raději odpočívali a nabírali síly. Podle předpovědi měla být totiž následující noc, a dokonce i ty další opět pozorovací.
Jako každou sobotu lehce po poledni expedičníci nasměrovali své kroky do hospody ve Hvozdě, kde už byla připravena bramboračka, následovaná francouzskými brambory.
Na odpoledne bylo plánováno vyrazit na nedaleký rybník Porajt, ale vzhledem k zatažené obloze a poněkud nižším teplotám, než se původně očekávalo, se s jeho návštěvou otálelo. Nakonec se v táboře objevil Oliver Frank, který měl připravenou přednášku o osvobozování Plzně americkou armádou na konci druhé světové války, a bylo rozhodnuto. Většina lidí, kteří uvažovali o osvěžení ve vodě, se místo toho přesunula do myšárny a poslechla si velmi zajímavé povídání, doplněné praktickými ukázkami. Oliver nejprve promítl a okomentoval svoji prezentaci o samotném osvobozování a v závěru předvedl různé formy výstroje a výzbroje americké armády. Nechyběly ani velmi realisticky vypadající repliky zbraní, o které se po skončení přednášky strhl velký zájem. Snad každý si chtěl vyzkoušet nějakou z nich, potěžkat ji a alespoň fiktivně vystřelit.
Na přednášku plynule navázala odpolední svačina. Po ní rozehrálo pár expedičníků v uvolněné myšárně další z deskových her, konkrétně Nemesis, volně inspirovanou známým filmem Vetřelci.
Odpoledne zkalila nepříjemná událost. Jedna účastnice praktika uklouzla během sprchování tak nešťastně, že padla na ruku a ta ji začala silně natékat. Zdravotník ji pro jistotu odvezl k lékaři, který po vyšetření naštěstí zjistil, že nejde o zlomeninu, ale jen o naraženinu. Přesto se stala trochu méně mobilní, protože vyfasovala sádru.
Než se všichni nadáli, odpoledne se přehouplo do podvečera a služba na zápraží svolala nástup. Vedoucí praktika nejprve probral zejména včerejší přednášku a pozorování pro veřejnost. Pak se zmínil o dalších aktuálních záležitostech a naplánoval události budoucí, hlavně nastávající noc, která měla být opět prosta oblačnosti. Pak už se zase expedičníci podle svých schopností, někteří pomaleji, jiní rychleji, přesunuli do hospůdky ve Hvozdu. Tentokrát pro ně paní hospodská připravila prejt s chlebem, který vzbuzoval trochu kontroverze. Někteří jej mají rádi a těšili se na něj, jiní by raději na talíři viděli něco úplně jiného. Pro tyto jedince byl nachystán těstovinový salát.
Po návratu do Bažantnice se už obloha téměř vyčistila, jen u obzoru se potulovalo posledních pár mráčků. I ty se však měly časem rozpustit, takže se pomalu začalo připravovat vše potřebné na pozorování. Ještě před setměním se v táboře objevila jedna rodinka, která si spletla datum a domnívala se, že přednáška pro veřejnost se koná až tento večer. Ta už se kvůli nim samozřejmě neopakovala, ale mohli se podívat do různých dalekohledů a pokochat se pohledem třeba na Měsíc či jiné astronomické objekty.
Po setmění se ukázala krásně čistá obloha, a tak se všichni vrhli do pozorovatelských aktivit. Živo bylo jak u dalekohledů, kde se „lovily“ různé objekty blízkého i vzdáleného vesmíru, tak u meteorářů. Vzhledem k tomu, že se blížilo maximum Perseid, zhruba dvě třetiny expedičníků se zaměřily na ně. Fungovaly dvě meteorářské skupiny a jejich sledování oblohy bylo přerušeno jen půlnoční svačinkou, která byla vyhlášena tradičně v půl druhé. Po ní se v lehce redukované sestavě pokračovalo dále a pozorování skončilo až za svítání.
Úspěšnou noc měli i zákrytáři, kterým se podařilo zaznamenat hned dva pozitivní zákryty. Jeden z nich nastal u planetky Meyer, kde to bylo už podruhé během této Expedice.
Václav Kalaš, foto Václav Kalaš
Den 11, neděle 11. srpna 2024
Dnešní den začal tím, že nás Slunce probudilo svými hřejivými paprsky. Vstávající astronomové vylézali ze svých spacáků zkropeni potem a znaveni z předešlých pozorovacích nocí.
Poté se expedičníci vydali na snídani, ke které byl chléb s pomazánkou. Po snídani se odpočívalo a sbíraly se síly na nastávající den. Někteří astronomové se probouzeli teprve teď.
Na oběd se šlo do hospody do vedlejší obce jménem Hvozd. K obědu byl guláš s knedlíkem. Po vydatném obědě se šlo zpátky do tábora. Někteří ulehli ke spánku, aby nabrali sílu na pozorovací noc.
Dva účastníci Expedice se jeli koupat k nedalekému rybníku. Po poledním klidu následovala přednáška o elektronickém teleskopu Seestar a programu SharpCap. Po přednášce se šlo na večeři do hospody. K jídlu byla roláda s brambory, a protože zbyl nějaký guláš od oběda, někdo si mohl dát ten. Po nasycení se astronomové odebrali do tábora připravit se na pozorovací noc. Někteří účastníci Expedice byli už tak znaveni, že se pozorování neúčastnili.
Během noci proběhla odborná ukázka dalekohledu Seestar, která navazovala na předchozí přednášku. Velká skupina astronomů pozorovala meteory, menší část fotografovala různé astronomické objekty.
Po několika probdělých hodinách následovala půlnoční svačinka, skládající se ze směsi sušenek.
Po svačince se ještě chvíli pozorovalo a potom se ulehlo ke spánku, aby se nasbíraly potřebné síly na další den.
Antonín Pěchota, foto Jiří Polák
Den 12, pondělí 12. srpna 2024
Přestože teplého, ne-li až nepříjemně horkého počasí, si už užíváme poměrně dlouho, do konce Expedice se to již zřejmě nezmění. I dnes tedy ty, kteří zůstali po pozorovací noci zakuklení na fotbalovém hřišti, vzbudily celkem brzy sluneční paprsky pálící do obličeje. Ačkoliv na snídani nás tedy vyhnaly v celkem brzký čas, po spořádání chlebové pochoutky táborníci zbytek dopoledne spíše odpočívali v jakémkoliv stínu, který lze v táboře najít. Několik pozorovacích nocí za sebou si přeci jen vybralo svou daň a předpověď na tu další se stále ještě tvářila celkem optimisticky.
Po obědě v podobě mexického guláše s rýží jsme již tradičně navštívili hvozdecký obchůdek a pořídili zde zmrzlinový dort, na kterém jsme si následně v táboře kolektivně pochutnali. Po dalším krátkém odpočinku skupina šesti expedičníků odjela na rybník Porajt otestovat teplotu vody a kvalitu burgerů a hranolek v místním kiosku. Zbylí členové v táboře „datlovali“ meteory, hráli společenské hry a průběžně odpočívali. Všem zvedla náladu dnešní svačina, přeci jen naprosto výtečný ovocný jogurt, koblihu, a ještě tvarohový šáteček nemáme každý den.
Akorát když se nám krev, zpracovávající tento gastronomický zážitek, vrátila z břicha zpět do hlavy a ustoupil tedy stav známý jako „gastrodemence“, dorazil do tábora Pepa Hanuš. Ten si pro nás připravil přednášku o tom, jak se lze zapojit do vědecké činnosti v rámci pozorování s teleskopy Unistellar. Přednáška se především po svém závěru díky četným dotazům a rozsáhlé diskuzi protáhla, po značně zkráceném nástupu jsme tedy kvapně vyrazili na večeři. Důvodem bylo také to, že jsme se na nástupu dozvěděli, že dnes k nám přijede ředitel hvězdárny Michal Rottenborn (mezi členy Expedice známý spíše jako Myšák) a také televize. Ta zde bude točit reportáž, týkající se maxima meteorického roje Perseid a z některých z nás si udělají modely.
Vinnou klobásu s kaší jsme tedy ve hvozdecké hospodě snědli velice rychle a pak jsme již začali vymýšlet, jak co nejlépe napodobit reálné pozorování meteorů. Nakonec se po příjezdu paní reportérky a pana kameramana několik jedinců napůl zakuklilo do spacáků a společně s „fejkovým“ zapisovatelem si všichni vymysleli „fejkový“ meteor. A skutečně, i ve finální verzi reportáže tak je možné shlédnout velmi přesné napodobení toho, jak se meteor hlásí.
Přestože k večeru ještě pozorovací podmínky vůbec nevypadaly špatně, po odjezdu televize se nám podařilo, teď již reálně, pozorovat pouze asi půl hodiny. Poté celou oblohu nadobro pokryla oblačnost, což zrovna v noc maxima Perseid nejednoho expedičníka zamrzelo. Veselou perličkou pro mne však byla následující scéna: přicházím na fotbalové hřiště, obloha zatažená, přesto se z několika stran ozývá stop, stop, stop. Nikde však nesvítí červené baterky zapisovatelů, a navíc se z jednoho pozorovacího stanoviště line zvláštní zvuk. Po příchodu na ono místo mne velice pobavil pohled na Romana Čečila, který nad hlavou držel svůj mobilní telefon a společně s dalšími meteoráři takto uprostřed hřiště ve spacáku sledovali pořad Alles gute.
Když bylo jasné, že ani smíchem mraky neodeženeme, začali jsme se postupně střídat ve večerní hygieně a chystat se ku spánku. Na dobrou noc jsme ještě shlédli dalších pár dílů Alles gute a následně se již všichni odebrali do spacáků.
Dodatečně jsme zjistili, že tuto noc byla vidět také polární záře. Byla však poměrně slabá a její detaily vynikly až na fotografiích.
Chcete si přečíst veršovanou verzi dnešního deníku? Tady je!
Hana Rottenbornová, foto Jiří Polák
Den 13, úterý 13. srpna 2024
Předchozích dvanáct dní se ukázalo být pro místní kolonii hvězdářů obecných velmi náročnými. I přes několik úspěšných nocí se minulý večer pokusili o další lov hvězd. Ten však byl, ke smutku celého hejna, neúspěšný. Co však nabídne další den? To se dovíme v předposledním díle dokumentární série Expediční deník: Mezi hvězdáři. Mé jméno je Damien Špulák a je mi ctí vás provázet tímto uchvacujícím oknem do každodenního života hvězdářů obecných.
První hvězdáři otevírají své oči do denního světla a ze svých hnízd se kolébají směrem k myšárně, kde je čeká snídaně. Někteří zde poté zůstávají, někteří jdou ven. Po celém hřišti se však začíná rozléhat podivná atmosféra. Hvězdáři jsou si vědomi toho, že další den je ten, kdy Bažantnici opustí a rozletí se zpět do svých bydlišť. Mnozí by zde zůstali, avšak nemohou…
Dopoledne probíhá tak, jak je u hvězdářů již běžné: závod o to, kdo se dostane dříve do sprchy. Ti, co se již umyli pak odpočívají, či si ve svém hnízdě uklízejí. Netrvá však dlouho, a krátké dopoledne je ukončeno svoláním k obědu. Jeden za druhým, hvězdáři se vydávají na každodenní výpravu za potravou do loviště v blízkém Hvozdu. Když se nasytí, všichni se vydají nazpět ke svému hnízdišti.
V minulých epizodách jsme mohli pozorovat již tradiční odpolední aktivitu hvězdářů. Ani dnešek není v tomto ohledu výjimkou. Můžeme vidět hraní deskových her, zpracování pozorování ze dnů minulých, či odpočívání. Dva z hvězdářů se však opozdili s návratem z oběda a s sebou přinesli kukuřičné klasy. Co s nimi plánují dělat? Něco se chystá?
Jak se blíží večeře, tato otázka vyvstává znovu, zatímco se naše kolonie zvedá, rozprchá se do lesa a sbírá kameny, klacky a klestí. Za stany z nich vzniká hromada… mohl by to snad být každoroční táborák? Odpověď se však nedovídáme, protože kolonií zazní volání na poslední nástup a následovný odchod na večeři. Ve Hvozdě hvězdáři naplnili své žaludky buřtgulášem a rozloučili se s hospodou do příštího roku. Pak se naše hejno vydává zpět ke svým hnízdům do Bažantnice.
…a ano! Opravdu se připravovalo ohniště! Netrvá dlouho a už se mezi dřevem prodírají první plameny. Oblíbenou pochoutkou hvězdářů obecných jsou buřty, opečené nad ohněm, s chlebem a hořčicí. Plamenům jsou podány i ony kukuřice, pražené na žhavých uhlících. Pár jedinců k táboráku donese i své kytary a celou kolonií se linou melodie zpěvu hvězdářů obecných.
Jak se noc prohlubuje, oheň není jedinou věcí, která hvězdáře osvětluje. Mraky nad nimi se roztáhly a hvězdnaté nebe znovu ukazuje svou krásu. Co s tím hvězdáři udělají? Vydají se na poslední lov hvězd se svými dalekohledy? Ne, únava je přemáhá. Od ohně se postupně vytrácí jedinci a ukládají se ke spánku. S ohněm pak utichají poslední hlasy hvězdářů a Bažantnice se pohrouží do poslední noci…
Damien Špulák, foto Václav Kalaš
Den 14, středa 14. srpna 2024
Poslední den Expedice bývá každý rok hodně podobný, letos však bylo k vidění i spoustu novinek. Předně poslední den probíhal ve středu a nikoli v neděli, jak byli všichni účastníci po léta zvyklí. Hvězdárna pořídila přívěsný vozík s obrovským úložným prostorem, který skýtal nové možnosti odvozu věcí. Už nebylo nutné lézt na zahrádku služebního auta, musela se však vymyslet nová taktika skládání věcí, aby byl vozík co nejlépe naplněný. Toto všechno se naštěstí dařilo, první odvoz nejen astronomické techniky vyrazil okolo půl dvanácté.
Mezitím se v táboře bouraly stany, skládaly osobní věci a uklízely společné prostory. Už od včerejška bylo známo, kdo bude mít na starosti jaké prostory nebo kdo se bude věnovat odvozu věcí z hvězdárny. Bohužel všechny účastníky v dopoledních hodinách zaskočil déšť, který notně zkomplikoval balení stanů – zvlášť těm, kteří si chtěli svůj stan nechat vysušit. Někomu dokonce zmokl právě sušený spacák, jinému obří matrace. Mraky však vypadaly zlověstně už od rána, takže se tento déšť, který netrval moc dlouho, dal očekávat. V průběhu dne ještě jednou zakapalo. Bylo to hodně nezvyklé, nad námi byla modrá obloha, dešťové kapky však dopadaly na naše tváře. Rozmary počasí naštěstí touto eskapádou skončily, celé odpoledne bylo zalité Sluncem.
Většina expedičníků opustila areál okolo poledne, zůstala v něm pouze statečná ochránkyně zbylých věcí, která netrpělivě vyčkávala návrat hvězdárenské dodávky. Dočkala se těsně před druhou hodinou. Na poslední čtveřici, která si nechtěla připustit, že Expedice 2024 končí, zbylo naložení druhé várky hvězdárenských věcí, zboření vlastních stanů a definitivní vrácení místností do původního stavu. K tomu posloužily před 14 dny pořízené fotky. Poté se zamkly všechny dveře a areál skutečně vypadal tak, jako kdyby žádná Expedice vůbec neproběhla. Konečně se mohlo naposledy vyrazit do Plzně, s malou zajížďkou do Hvozdu, kde se musely vrátit klíče od bažantnického fotbalového hřiště. Na hvězdárně nás ještě čekalo vyložení služebního auta a uklizení těžkých a neskladných věcí, na které je potřeba většího počtu lidí. Až byla tato práce hotova, Expedice skutečně skončila pro všechny účastníky.
Co se týče počasí, zařadí se tato Expedice určitě mezi ty úspěšnější, protože téměř nebo úplně jasno bylo šest nocí. Myslím si, že s klidným srdcem můžeme přírodě odpustit deště na začátku akce i na jejím úplném konci. Moc si přeji a doufám, že je to přání každého expedičníka, aby Expedice 2025 byla minimálně stejně úspěšná po pozorovací stránce a aby přinesla další porci zábavy, poznání, zážitků a nových přátelství.
Lukáš Winkler, foto Václav Kalaš
